Vatikán. Agentura Fides dnes zveřejnila výňatky z knižního rozhovoru italského vatikanisty Gianniho Valente s papežem Františkem, který vychází na závěr mimořádného misijního měsíce. Svazek pod titulem „Bez Něho nemůžeme dělat nic. Rozmluva o tom, jak být v dnešním světě misionářem“ (Senza di Lui non possiamo fare nulla. Una conversazione sull´essere missionari oggi nel mondo“, LEV, San Paolo) se na pulty italských knihkupectví dostane v tomto týdnu (5.11.).
„Vycházející církev“ není módní slogan, nýbrž Ježíšovo přikázání
„Odjakživa jsem vnímal, že hlásání Ježíše a jeho evangelia obnáší určitou pouť, vykročení na cestu“, svěřuje se papež v knižním rozhovoru a varuje před nadužívaným módním sloganem o „vycházející církvi“: „Nevymyslel jsem ho já, ale jde o Ježíšovo přikázání z Markova evangelia“, poukazuje. Církev buď vychází, anebo není církví. Buď hlásá, anebo není církví, nýbrž jakýmsi duchovním sdružením či nadnárodní firmou, která vysílá poselství eticko-náboženského obsahu, podtrhuje dále. V případě misie nelze mluvit o programu či úmyslu realizovatelném silou vůle – církev totiž vychází sama ze sebe působením Krista a Ducha svatého, který ji pohání a nese dál.
Stále platný vzorec ve Skutcích apoštolů
Papež František v této souvislosti cituje Skutky apoštolů, které jsou vyprávěním o začátcích, nikoli manuálem misionářské strategie. „Jejich protagonisty nejsou apoštolové, nýbrž Duch svatý“. Zkušenost dvanácti je stále platným vzorcem, vysvětluje římský biskup. Je to lidský příběh mužů, kteří coby učedníci nastupují až jako druzí poté, co již před nimi jednal Duch svatý, který připravil srdce a pracoval v nich. Misie bez Ducha svatého se mění v konkvistu, ať již náboženskou nebo ideologickou, upozorňuje papež. Jakákoli nervozita, křik či lidská organizace jsou zbytečné, dodává. Stačí prosit o milost, abychom také dnes zakusili ono: „Rozhodl totiž Duch svatý i my...“ (Sk 15,28).
Církev roste skrze svou přitažlivost
„Až budu ze země vyvýšen, potáhnu všechny k sobě“, říká Ježíš v evangeliu. A dále: „Nikdo nemůže přijít ke mně, jestliže ho nepřitáhne Otec, který mě poslal...“ Církev odjakživa uznávala tuto formu za nejvlastnější přiblížení Ježíši a evangeliu, konstatuje František. Nejedná se tedy o přesvědčení, rozumovou úvahu, osobní uvědomělost, nátlak či donucení, nýbrž o milostnou přitažlivost, zamilovanost do Krista. Pokud nás opravdu přitahuje Kristus, okolí si toho povšimne, aniž bychom to nijak museli dokazovat či dávat najevo, popisuje papež. Proto není misie firemním projektem či organizovaným představením, během něhož chceme spočítat účastníky získané propagandou, poznamenává dále. Misie ve své tajemné plodnosti je naopak závratí z toho, že bez Ježíše nemůžeme dělat nic. „Závrať z náboženské svobody spočívá v tom, že se dáváme nést Duchem, aniž bychom kalkulovali a cokoli kontrolovali“, říká František.
Proselytismus je násilný, ačkoli si navléká rukavičky
Co se týče proselytismu, papež potvrzuje, že se s ním můžeme setkat všude, kde nahrazuje Kristovu přitažlivost a dílo Ducha svatého jakýmkoli typem moudrých řečí. Něco takového se děje ve farnostech a společenstvích, církevních hnutích i řeholních kongregacích, všímá si. Proselytismus ze své podstaty je násilný, byť se to snaží zamaskovat a jednat v rukavičkách, protože nesnáší svobodu a nezištnost, s níž se víra skrze milost přenáší od člověka k člověku. Hlásat evangelium naopak znamená »obhájit se před každým, kdo se nás ptá po důvodech naší naděje«, předávat svědectví o Kristu, aniž bychom vynalézali přesvědčivé promluvy, protože přeci postačuje strhující síla kříže, který uráží a pobuřuje.
Misionář usnadňuje cestu k víře
Podle čeho poznáme křesťanského misionáře?, ptá se dále papež František. Podle toho, že víru usnadňuje, a nikoli kontroluje. Petrův nástupce nesouhlasí s vytvářením pastoračních celnic, selektivním přístupem a ověřováním předpokladů ke vstupu do církve. To vše totiž brání Ježíšově touze obejmout každého člověka, které naopak vycházejí vstříc různé příkladné kroky, jako snaha buenosaireských farářů o usnadnění přístupu ke křtu, popisuje Svatý otec.
Křesťanství nese tvář kultur, do kterých zapouští kořeny
Papež František v knižním rozhovoru s italským vatikanistou připomíná svého předchůdce Pavla III., který odmítl teorie o neschopnosti indiánských kmenů přijmout evangelium a potvrdil možnost jejich křtu. „Také dnes existují kroužky a sektory, které se považují za osvícené, uvězňují hlásání evangelia ve své pokřivené logice, dělí svět na barbary a civilizované, přičemž větší část lidské rodiny považují za podřadnou kategorii“, uvažuje papež a dodává, že toto vše vyplynulo na povrch při nedávné biskupské synodě o Amazonii. Křesťanství nicméně nedisponuje jediným kulturním vzorcem, cituje František z Jana Pavla II., nýbrž nese tvář mnoha kultur a národů, ve kterých zapustilo kořeny. Dnes víc než jindy je proto nutné mít na paměti, že zjevení se neztotožňuje s žádnou kulturou a misijní dílo nesmí spolu s evangeliem vnucovat určité kulturní formy.
Církev není neziskovka, nýbrž polní nemocnice
V odpovědi na otázku o vztahu mezi sociálním dílem a misií papež vyzdvihuje skutečnost, že církev není nezisková organizace. Zároveň ovšem přijímá všechny lidi a léčí jejich rány, jako polní nemocnice.
Misie a mučednictví Mučednictví je svrchovaným vyjádřením svědectví, vydaného Kristu, uzavírá papež v knižním rozhovoru a vyjmenovává mučedníky posledních let – od koptských křesťanů popravených v Libyi po sestry z kongregace Matky Terezy zavražděné v Jemenu. „Jsou to vítězové, nikoli oběti“, zdůrazňuje František, „Pán pamatuje na dobro, které prokázali“.
(jag)
odeslat článek
vytisknout článek
