Vatikán. Opěvovaný renesanční malíř a architekt Raffael Sanzio zemřel na dvoře medicejského papeže Lva X. na velký pátek 6. dubna 1520 ve věku pouhých 37 let. Uctíván byl za svého života stejně jako po smrti, neboť – jak stojí také v epitafu na jeho hrobě v římském Panteonu – velká matka příroda se za jeho žití obávala, že bude překonána, a při jeho smrti, že zemře spolu s ním. Dokonalé ovládnutí malířských prostředků, důraz na přirozenost postojů a harmonii celku z něj učinily umělce, k němuž se vracely všechny následující generace malířů a některé epochy vzhlížely jako k nejvyšší autoritě a kánonu dobrého umění.
Vatikánská muzea v rámci 500. výročí smrti renesančního génia připravila řadu akcí. Zahájí je výstava deskového oltáře známého jako „Pala dei Decemviri“ od jeho mistra Pietra Perugina ( 8. února – 30. dubna) a ve dnech 17. až 23. února přenesení Raffaelových goblénů do Sixtinské kaple.
„Pala dei Decemviri“ vznikla pro Palazzo dei Priori v Perugi v roce 1495. Tvoří ji dvě desky, hlavní s edikulovým architektonickým rámem, zachycuje motiv označovaný jako „Posvátná konverzace“, kde Madona s Ježíškem na klíně jakoby rozprávěla s čtyřmi světeckými postavami po stranách svého trůnu. Deska v nástavci pak zobrazuje Imago Pietatis, Krista vystupujícího z hrobu a ukazujícího své rány. Oltář byl rozebrán za napoleonských válek a hlavní deska byla odvezena do Paříže. Na původním místě zůstal rám a nástavec. Po Napoleonově pádu se obraz do Perugie vrátil, avšak z rozhodnutí papeže Pia VII. byl převezen do sbírek Vatikánských muzeí, aby se v jejich obrazárně stal přístupným širšímu publiku.
Hovoří ředitelka Vatikánských muzeí Barbara Jatta:
„Toto Peruginovo dílo patří k jádru našich sbírech. Když Luca Beltrami s papežem Piem XI. koncipovali tuto novou obrazárnu, umístili je do prostoru před velký salón věnovaný Raffaellovi. Když tedy při této příležitosti vystavujeme Perugina, vracíme se tak trochu také zpět v historii těchto muzeí. Dílo se sem dostalo díky předchozímu pobytu v Paříži, kam bylo odvezeno v rámci napoleonských konfiskací, avšak dostává do Vatikánu díky Canovovi, který po Napoleonově pádu rozhodl o jeho převezení sem, protže tady bude mít větší publicitu. Mnoho z našich klíčových děl je součástí této akvizice, vezměme si Caravaggia, Raffaellovu Madonu z Foligna, Domenichina, všechna tato důležitá umělecká díla se stala součástí vatikánských sbírek díky Canovově intuici.“
Velmi očekávanou událostí je návrat Raffaellových goblénů do Sixtinské kaple. Co nám k tomu můžete říci?
„Bude to jedinečná záležitost, která se pravděpodobně nebude opakovat a jaká se ještě nikdy nekonala. Bude skutečně možné obdivovat toto místo, které je vizuální katechezí, v jeho svrchované úchvatnosti, ale především jeho koncepci vypracovanou papežem Lvem X. , jež završovala silné duchovní poselství Velké kaple papežských paláců.“
Jak uctí Vatikánská muzea 500. výročí Raffaellovy smrti?
“Po této výstavě a přenesení goblénů do Sixtinské kaple, ve dnech 17. až 23. února, proběhne na konci dubna mezinárodní sympózium, které zrekapituluje 37 let velkého bádání, restaurování a také archivních objevů, k nimž došlo mezi oslavou 500. výročí narození v roce 1983 a tímto výročím smrti. Následovat bude také velmi zajímavá fotografická výstava v 17. sálu Pinakotéky, kde se představí historické snímky Raffaellových děl. Na podzim pak je v plánu výstava, která tyto oslavy v podstatě uzavře. Bude poctou ze strany papeže Františka, který k této příležitosti zapůjčí ze svého soukromého apartmá dvě důležitá díla, zaborazující římské patrony sv. Petra a sv. Pavla, realizované fra Bartolomeem, ale v případě sv. Petra dokončené Raffaellem, jak víme z pramenů, a jak se to také při pohledu na dílo zřetelně projevuje. Obrazy budou restaurovány a dočasně umístěny do tohoto sálu, aby se pak vrátily zpátky do apoštolského paláce. A konečně bude znovu upraven osmý sál obrazárny, věnovaný Raffaellovi, kde bude instalováno nové, velmi sofistikované osvětlení jak goblénů tak oltářních desek.“
Vraťme se ještě na okamžik k Peruginově malbě s Guidem Corninim, vědeckým pracovníkem Vatikánských muzeí. Zeptali jsme se, zda mohl mladý Raffael vidět svého mistra Perugina při realizaci tohoto díla.
„Perugino namaloval tento obraz jako velký projev občanského cítění pro své adoptivní město Perugiu, která mu dala jméno, ačkoli se narodil v Città di Pieve. Raffael po prvním školení u svého otce, který byl malířem z okruhu Federica da Montefeltro v Urbinu, byl otcem poslán do Peruginovy dílny v Umbrii. Je tedy jisté, že Raffael asistoval realizaci děl, která vznikala v této dílně a mezi něž toto patří. Bylo mu tehdy asi tak 13 let a jistě se mu hluboce zapsalo to, co tehdy viděl, malované architektury, pozadí nebo kompozice figur tohoto velkého mistra. Malby jeho učitele Perugina zde, ve vatikánských palácích, ve Komnatě požáru (Stanza dell´incendio) budou ne náhodou jediné, které Raffael ctil, a tedy nebyly zničeny.“
V čem toto dílo vyniká?
„Zachycuje tzv. posvátnou konverzaci, což je konvenční jméno, které se tehdy užívalo pro kompozici, v níž se objevuje Madona s dítětem a se skupinou světců, kteří se obměňují podle kultů uctívaných v kostele, pro nějž bylo dílo určeno. Tento typ se rozvinul kolem 50. let 15. století ve Florencii, zejména v okruhu Fra Angelica. O tři, čtyři desetiletí později, v Peruginově době, se rozvinul do podoby, kterou tu vidíme. Světci shromáždění kolem P. Marie jsou sv. Vavřinec, sv. Ludvík z Toulouse, sv. Herculanus a sv. Constanzo, patroni města Perugia, kteří tedy právem mají své místo v kapli Palazzo dei Priori, sídle městského soudu a městské správy. Je projevem vyvrcholení Peruginovy tvorby, jež vykazuje charakteristiky umbrijské malířské školy konce 15. století, které se pak projevují v rané Raffaellově tvorbě, například ve struktuře pozadí, dříve než se dospěje ke klasickému Raffaellovi ve Stanzích, Loggiích a Villa Madama.“
(job)
odeslat článek
vytisknout článek
