Nový portál Vatikánského rozhlasu

Nad panikou vyvolanou zčásti mediální prezentací a zčásti politickými rozhodnutími o mimořádných preventivních opatřeních před koronavirem kroutí hlavou leckdo. Při střízlivém pohledu na zveřejňovaná čísla se lze těžko ubránit otázkám typu: Před čím vlastně máme být chráněni? Kdo, proč a za jakou cenu nás chce chránit? A v koutku duše se obáváme, zda obětí všech podivných opatření, připomínajících cvičení civilní obrany za studené války, není zdravý rozum, mezilidské vztahy a lidství vůbec, zda nejsme svědky jakési globální zkoušky manipulovatelnosti a zbabělosti dnešní společnosti.

Andrea Riccardi, profesor historie, zakladatel Komunity sant´Egidio a někdejší italský ministr pro mezinárodní spolupráci se v článku pro deník La Stampa zamýšlel nad strachem z nákazy, kterému se byly nuceny podřídit - a podřídily - také severoitalské diecéze. Připomíná studii amerického sociologa Rodneyho Starka o chování křesťanů během epidemií v prvních stoletích a obrací pozornost k roli duchovní dimenze a solidarity v životě člověka. Vzhledem k aktuálnosti tématu přinášíme Riccardiho fejeton v plném znění:

Andrea Riccardi: Když se před strachem z nakažení koronavirem sklání naše kostely

„Uzavření mnoha kostelů v severní Itálii, zrušení mší, pohřby pouze za účasti nejbližších rodinných příslušníků a další podobná opatření ve mně zanechavají jistou hořkost.

Nejsem epidemiolog, ale skutečně jsme se ocitli před ohrožením natolik závažným, abychom museli rezignovat na komunitní náboženský život? Obezřetnost je na místě, ale možná se necháváme vodit za ruku velkým protagonistou naší doby: „strachem“. Navíc obchody, supermarkety a částečně i bary jsou otevřené, autobusy a metro fungují. A jistě právem. Kostely však byly takříkajíc postaveny na roveň divadel a kinosálů (nuceně uzavřených). Mohou zůstat otevřené, ale bez společné modlitby. V čem představují ohrožení všednodenní mše, kterých se účastní hrstka lidí, rozptýlených v lavicích rozlehlých kostelních staveb? Jistě menší než bar, metro nebo supermarket. Pouze v Emilii jsou povoleny mše ve všední dny.

Je to výrazné znamení strachu. Ovšem také projev přizpůsobivosti církve občanským institucím. Kostely nejsou pouze místy riskantního „srocování“, ale také místy ducha, jež jsou v obtížných časech zdrojem, který povzbuje naději, utěšuje a připomíná, že člověk sám sebe nezachrání. Nemusíme hned připomínat Karla Boromejského, v době morové epidemie v Miláně v letech 1576-77 (epidemie daleko závažnější než koronavirus, s níž se tehdy bojovalo holýma rukama): tento arcibiskup navštěvoval nemocné, modlil se s lidmi a naboso vedl početné procesí modlící se za konec této pohromy. Společná modlitba v kostele zcela jistě posiluje naději a solidaritu. Je známo, že silné a duchovní motivace napomáhají také v odolávání nemoci, jak říká všeobecná zkušenost.

Americký sociolog Rodney Stark ve studii věnované expanzi křesťanství v prvních stoletích upozorňuje, jak rozhodující význam mělo chování křesťanů v dobách epidemií: neutíkali totiž jako pohané pryč z měst a nevyhýbali se druhým, nýbrž vedeni svou vírou se navzájem navštěvovali a podporovali, modlili se společně a pochovávali mrtvé. Jejich schopnost přežití se ukázala jako vyšší než u pohanů, díky vědomé pomoci, jakkoli léky neměli, a díky vzájemným a společenským vztahům. Časy se mění, ale nynější opatření ohledně koronaviru jakoby banalizovala církevní prostor a zároveň odhalovala mentalitu mocných.

V situaci „velkého strachu“ promlouvá pouze poselství politiky, jež je jediným a nejistým protagonistou těchto dní. Ticho kostelů (i jsou-li otevřené) odráží jakési prázdno ve společnosti: svobodné setkávání v modlitbě by bylo zcela jiným poselstvím; i když prozíravost a sebekontrola je jistě dobrá. Sociální sítě, rádio a televize je nenahradí.

Je pochopitelné, že turínský arcibiskup mons. Nosiglia si stěžuje na nařízení piemontského regionu (podobné dalším opatřením na severu Itálie): „bohoslužby jsou považovány za nadbytečné, a tedy nejsou vyňaty z restriktivních opatření“. Přesně tak: „nadbytečné“. A to je věc, nad níž bychom se měli zamyslet: stojíme před produktem politiky řídící se strachem, jakkoli občas vystavuje na odiv náboženské symboly. Náboženským symbolem par excellence však je modlící se společenství.

Ani v časech bombardování a přesouvání fronty za II. světové války (kdy církev byla duší odolnosti lidu) se kostely nezavíraly a modlitby se nerušily. Naopak, lidé se s důvěrou shromažďovali, přestože jim hrozily bomby a masakry. Snad je nyní spolupráce místních církevních představitelů s regionálními politiky chápána příliš ve smyslu podřízenosti vůči nim. Tímto způsobem však dochází ke zlehčování přítomnosti a přínosu církve, která ve skutečnosti přispívá svým dílem lidskému životu. Smutné jsou pohřby na hřbitově za přítomnosti nemnoha příbuzných. „Ticho“ a náboženská osamělost jsou přítěží ve chvílích těžkosti. Pokusme se slyšet pocity „Božího lidu“. V Padově se rodina čtrnáctileté dívky zemřelé při nehodě vzbouřila proti soukromému pohřbu a dostala od státních organů dovolení pozvat její mladé přátele.“

La Stampa 29. února 2020

Připravila Johana Bronková