Brescia/ Bergamo. Církev se musí vážně zamyslet nad tím, co se děje v oblastech zasažených koronavirem, kde nemocní a umírající nemají přístup ke kněžím a ke svátostem. Měli bychom dnes hledět na světce jako sv. Damian de Veuster, který si zvolil život a smrt mezi malomocnými, aby nezůstali osamoceni, říká severoitalský kněz Maurizio Rinaldi.
Působí jako diecézní kněz pověřený službou zdravotníků v Brescii, druhém největším městě Lombardie, tedy regionu, který je v těchto dnech epicentrem epidemie.
„Nemocniční kaplani nemají dovolený bezprostřední kontakt s nemocnými nakaženými koronavirem. Pacientům se tedy odpírá možnost duchovní podpory, nemohou se vyzpovídat či přijmout eucharistii. Nemůžeme jim prokázat blízkost. A přitom křesťanská spiritualita se vztahuje k tajemství Vtělení, fyzické, tělesné přítomnosti. Samozřejmě všechno je dnes diktované opatrností, vědomím rizika. Ale na druhé straně naší povinností je pastorační horlivost. Náš biskup za této situace požádal o pomoc lékařský personál, křesťany pracující v nemocnicích, aby oni byli pro nemocné znamením blízkosti a posily a aby umírajícím udělali na čele znamení kříže.“ Říká kněz z lombardské Brescii Maurizio Rinaldi.
Nejinak vnímá situaci také kněz z Bergama, nejpostiženější italského města, kde se mluví o čtyř tisících nakažených a během jednoho týdne zemřelo 330 lidí. V nemocnicích se nedostává místa, proto byla zřízena rovněž polní nemocnice a armáda poskytla své lékaře. Infekce se totiž nevyhýbá ani zdravotnímu personálu.
Jedním z nejbolestnějších aspektů této pohromy však je osamělost, v níž lidé umírají, říká pro Vatikánský rozhlas P. Pasquale Pezzoli.
„Včera jsem bilancoval oběti mezi věřícími mé farnosti. Za deset dní zemřelo deset lidí. To je rozhodně příliš mnoho. V mnoha případech byl koronavivus druhotnou příčinou smrti. Nejbolestnější ale na tom všem je to, že nemůžeme umírající doprovázet, nemůžeme za nimi přijít se svátostmi, protože mnoho jich umírá v nemocnicích a nesmíme je přicházet zaopatřit. Nesmíme ani pohřbívat. Velmi nám to chybí, protože to znamená, že se nemůžeme rozloučit se zemřelými, nemůžeme mít spoluúčast na bolesti jejich příbuzných. Je to velké utrpení. Velmi mne zasáhl případ jednoho syna, který doprovázel umírající matku a když k ní nemohl přivést kněze, sám jí požehnal, jak to doporučil v těchto těžkých časech náš biskup. Věřící člověk tedy zjišťuje, že může být pro druhé požehnáním, především skrze modlitbu, a také – pokud je to možné – skrze konkrétní blízkost.“
Říká kněz z Brescii, otec Pasqual Pezzoli.
(job)
odeslat článek
vytisknout článek
