Nový portál Vatikánského rozhlasu

Vatikán. O vodě jakožto symbolu spásy kázal papež František při ranní eucharistii. Komentoval evangelní příběh o nemocném, kterého po 38 letech choroby, uzdravil Ježíš u rybníka Bethzatha. Bohoslužbu  streamingově přenášenou z kaple Domu sv. Marty uvedl dnes Svatý otec intencí, věnovanou těm, kdo onemocněli při péči o nemocné a za jejich rodiny.

„Dostal jsem zprávu, že v těchto dnech zemřelo několik lékařů, kněží, nevím, zda i nějaká ošetřovatelka, kteří se nakazili a onemocněli ve službě nemocným. Modleme se za ně a za jejich rodiny. A děkuji Bohu za příklad hrdinství, který nám dali svojí péčí o nemocné.“

V homilii si papež vzal podnět z dnešního čtení proroka Ezechiela (47, 1-9.12) a z Janova evangelia (Jan 5,1-3a.5-16). Obě pojí téma vody.

„Dnešní liturgie nám podává rozjímání o vodě jakožto symbolu spásy. Voda je totiž nástroj spásy, ale také záhuby. Pomysleme na potopu... Ve dnešních čteních však voda slouží spáse. V prvním čtení voda oživuje a uzdravuje mořské vody. Je to nová voda, jež uzdravuje. A v evangeliu je rybník, kam přicházeli ke koupeli nemocní, aby se uzdravili, protože se mělo za to, že rozvíří-li se jeho voda na způsob řeky, znamená to, že do ní sestoupil anděl z nebe, a první kdo se vykoupou, budou uzdraveni. Kolem rybníka bylo velké »množství nemocných, slepých, chromých a ochrnulých«, kteří čekali, až se voda rozvíří. Byl tam jeden člověk nemocný již 38 let. Čekal tam na uzdravení 38 let. Podněcuje to k zamyšlení. Trochu dlouhá doba.. protože, kdo chce být uzdraven, zařídí se, aby měl někoho, kdo mu pomůže, snaží se a je také trochu mazaný. Ale tento člověk tam byl 38 let, takže nebylo jasné, zda je nemohoucí či polomrtvý. »Ježíš viděl, jak tam leží, a poznal, že je tak nemocný už dlouho, a zeptal se ho: „Chceš být zdráv?“«. (Jan 5,6). Odpověď je zajímavá. Neříká, že ano, stěžuje si. Nikoli však na nemoc, říká: »Pane, nemám nikoho, kdo by mně snesl do rybníka, když se voda rozvíří. Než tam dojdu já, jiný už tam sestoupí přede mnou.“ Ježíš mu řekl: „Vstaň, vezmi své lehátko a choď!“. A hned byl ten člověk uzdraven« (v. 7-9).

Postoj toho člověka nutí k zamyšlení. Byl nemocný? Asi ano, byl ochrnutý, ale zdá se, že mohl trochu chodit. Byl však nemocný v srdci, byl nemocný v duši, trpěl pesimismem, roznemohl se smutkem, byl apatický. To byla jeho nemoc. [Říkal si:] „Ano, chci žít, ale...“ Stál tam, ale na otázku, zda chce být uzdraven, neříká, že chce být zdráv, ale stěžuje si: „Ostatní mě předběhnou.“ Odpovědí na Ježíšovu nabídku  je stížnost na druhé. A tak si stěžoval 38 let, aniž něco udělal pro uzdravení.

Byla sobota, a slyšeli jsme, jak reagovali učitelé Zákona. Klíčové je však následné setkání s Ježíšem, který uzdraveného potkal v chrámě a řekl mu: »Hle, jsi zdráv. Už nehřeš, aby se ti nestalo něco horšího!« (v.14). Ten člověk byl hříšník, ale ne že by spáchal něco hrozného. Přečkával v hříchu a stěžoval si na druhé. Je to hřích smutku, který rozsévá ďábel, neschopnost přijmout svoje životní rozhodnutí, ale pozorovat životy druhých a stěžovat si. Nekritizovat, ale stěžovat si: „Jsou přede mnou, já v tomto životě jsem obětí.“ U takových lidí jedna stížnost střídá druhou.

Srovnejme  ho s člověkem, který byl od narození slepý a o němž jsme slyšeli minulou neděli. S jakou radostí a rozhodností přijal svoje uzdravení! A s jakou rázností také diskutoval s učiteli Zákona! Tenhle šel a podal oznámení, že jej uzdravil Ježíš. Nesmířil se s životem... Přemýšlím o mnohých z nás, křesťanech, kteří žijí ve stavu omrzelosti, jsou neschopní činu, ale stěžují si na všechno. Omrzelost je jedem, mlhou, jež obestírá duši a znemožňuje žít. A je to také droga, protože, ochutnáš-li ji, často v ní najdeš zalíbení. A skončíš jako smutný závislák, mrzout-závislák. Je to jako vzduch, dosti obvyklý hřích mezi námi: sklíčenost, omrzelost, neříkám trudnomyslnost, ale blíží se tomu.

Prospěje nám, přečteme-li si znovu 5. kapitolu Janova evangelia, abychom viděli tuto nemoc, do níž můžeme upadnout. Voda slouží spáse. „Já se však nemohu zachránit...“ – Proč? – „Vinou těch druhých.“ A zůstává tak 38 let. Ježíš jej uzdraví, ale on nereaguje jako ostatní, kteří jsou uzdraveni, vezmou lehátko, tančí, zpívají, vzdávají díky a říkají to celému světu. Nikoli, druzí mu řeknou, že [v sobotu] nesmí nosit lehátko, a on: „Ale ten, kdo mne uzdravil, mi řekl, že ano.“ A pokračuje. Avšak potom, místo aby Ježíši za vše poděkoval, informuje o něm: „Tamhleten mi to řekl.“ Ponurý to život, šednoucí pod vlivem špatného ducha, kterým je omrzelost, sklíčenost, trudnomyslnost.

Pomysleme na vodu, na onu vodu, která je symbolem naší síly, našeho života, vodu, kterou Ježíš použil k našemu znovuzrození, křest. A mysleme také na sebe, zda někdo  z nás není v nebezpečí sklouznout do této omrzelosti, do tohoto hříchu neutrality. Je to hřích neutrality, ani černý, ani bílý, není zřejmé, co je to. Je to hřích, který může ďábel použít k záhubě našeho duchovního života i našeho lidského života.

Kéž nám Pán pomůže pochopit, jak ohavný a zhoubný je tento hřích.“

Kázal papež při dnešní bohoslužbě, kterou opět zakončila adorace Nejsvětější svátosti a možnost duchovního svatého přijímání pro účastníky jejího streamingového přenosu.