VaticanNews.va

   6. 8. 2020

RSS  RSS zpráv  Podcast denních pořadů       

Hlavní stránka

Zprávy

Svatý otec

Publicistika

Rozhovory

Homilie

Seriály

Speciály

Zvukový archiv

Denní programy


Redakce

Program

Frekvence

Fotogalerie

Technika

Historie

Kontakty


Anketa

Sleduji zprávy Vatikánského rozhlasu?

Poslechem na Rádiu Proglas.7678
Poslechem z webových stránek.4802
Četbou textů na webových stránkách.7336
Poslechem i četbou.4512


O webu

Rozhovory online

Rozšířené hledání

Odkazy


Zasílání novinek

Nejčtenější

Biskup Bergoglio a eucharistický zázrak v Buenos Aires

O zneužívání autority v ženských řádech

Svatý otec jmenoval svého nového osobního sekretáře


Cirkev cz Liturgie cz Rádio Proglas TV Noe Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova Res Claritatis Vysokoškolské katolické hnutí Česká republika Pastorace na webu Katolik.cz KTF UK Stránky pro animátory seniorů NAVRCHOLU.cz
 
Rozhovory

  

10.4.2020 

Bůh nenechává věci na půli cesty

Rozhovor Svatého otce s britským novinářem Austenem Ivereighem

Česká sekce RV

První dotaz směřoval na to, jak papež osobně prožívá pandemii a nucenou izolaci.

„Římská kurie se nadále snaží pracovat a normálně žít, zorganizovala se ve směnném provozu, aby se na pracovišti nevyskytovalo příliš mnoho lidí najednou. Je to dobře promyšleno a dodržujeme tak opatření, stanovená zdravotními úřady. Zde, v domě sv. Marty, jsme stanovili dvojí čas na výdej obědů, čímž se snižuje příliv strávníků. Každý pracuje ve své kanceláři anebo z domu pomocí digitálních přístrojů. Všichni se věnují práci a nikdo nezahálí…

Jak tento čas prožívám duchovně? Více se modlím, protože věřím, že je to mou povinností, a myslím na lidi. Mám o ně starost. Myšlení na lidi mne pomazává, prospívá mi, vymaňuje mne z egoismu. Samozřejmě mám své sobecké stránky – každé úterý přichází zpovědník a tehdy si je dávám do pořádku. Uvažuji o své současné odpovědnosti a budoucnosti, která přijde. Jak v tom čase bude vypadat má služba římského biskupa, hlavy církve? Věci příští již začaly a projevují se tragicky, bolestně – proto by se vyplatilo, kdybychom se jimi zabývali už od nynějška. Při Úřadu pro integrální lidský rozvoj jsme proto zorganizovali komisi, která na tom pracuje a s níž se setkávám.

Mou největší starostí – alespoň tou, kterou vnímám v modlitbě, je způsob, jak doprovázet Boží lid a být mu více nablízku. Takový význam má ranní mše přenášená streamingovým vysíláním, kterou mnozí lidé sledují a cítí, že je provázím, stejně jako další má vystoupení a obřad na Svatopetrském náměstí v pátek 27. března. Náleží sem také velmi intenzivní práce Apoštolské dobročinné pokladny, která lidem pomáhá v nemoci a nedostatku. Prožívám tento moment ve veliké nejistotě. Vyžaduje značnou vynalézavost a tvořivost.“

V druhé otázkce Austen Ivereigh poukázal na román „Snoubenci“ italského spisovatele Alessandra Manzoniho, který se odehrává v době milánské morové rány roku 1630. Popisuje se zde chování různých duchovních. Britského novináře zajímalo, jak papež nahlíží na poslání církve v této chvíli.

„Kardinál Bedřich je pravým hrdinou onoho milánského moru. V jedné kapitole se nicméně píše, že procházel mezi lidem a zdravil ho, ovšem z uzavřených nosítek, možná se chránil okénkem. Lidem to vadilo. Boží lid totiž potřebuje, aby měl pastýře v těsné blízkosti, jako ony kapucíny, kteří to v sebeobětování dělali.

Křesťanova tvořivost by se měla projevovat v otevírání nových průzorů a horizontů, v přesažnosti vůči Bohu a lidem, a nyní se musí omezit na svůj domov, což není jednoduché. Napadá mne jeden verš z Aeneidy, který trosečníkům radí, aby neklesali na mysli (Proto se vzmužte zas, svou bázeň ze srdce pusťte! Jednou bude vás těšit i vzpomínka na tyto strasti; Aen. I,203 v překladu Otmara Vaňorného). Připravujte se na lepší časy, protože tak si uchováme paměť toho, co se děje nyní. Pečujte o sebe kvůli budoucnosti, která nastane. Až tato budoucnost přijde, prospěje vám vzpomínka na doby minulé.

Dbát na nynějšek, avšak kvůli zítřku, a to tvořivě. Mám na mysli prostou tvořivost, která každodenně něco vynajde a již není těžké v rodině objevit. Nesmíme ale utíkat, hledat odcizující únikové cesty, které v tuto chvíli ničemu neposlouží.“

Třetí otázka se týkala politiky, kterou různé vlády na nynější krizi reagují.

„Některé vlády přijaly vzorová opatření, s jasně definovanými prioritami na ochranu obyvatelstva. Ke své libosti či nelibosti si však uvědomujeme, že veškeré naše uvažování se uspořádalo v závislosti na hospodářství. Řeklo by se, že ve světě financí je normální něco obětovat, pěstovat politiku skartační kultury od hlavy k patě. Mám na mysli kupříkladu prenatální výběr. Dnes jen stěží na ulici potkáte lidi s Downovým syndromem. Když je totiž v prenatálních testech odhalí, pošlou je nazpět odesílateli. Je to kultura prosazující eutanazii, legalizovanou či skrytou, při které se starému člověka léčiva podávají jen do určité míry.

Zmínil bych encykliku papeže Pavla VI., Humanae vitae. Velkým problémem, na který se pastoralisté v té době soustředili, byla antikoncepční pilulka. Neuvědomovali si, jakou prorockou sílu má ona encyklika, předjímající neomalthusiánství, které se v celém světě připravovalo. Pavel VI. varoval před touto vlnou neomalthusiánství, které se dnes uskutečňuje při výběru lidí v závislosti na jejich produktivnosti a užitečnosti, při kultuře odpisu.

Z bezdomovců budou i nadále bezdomovci. Před řadou dní jsem viděl fotografii z Las Vegas, kde bezdomovce umístili do karantény na jednom parkovišti, i když hotely byly prázdné. Bezdomovec ale přece nemůže jít do hotelu. To je skartační teorie v praxi.“

V následující otázce se Ivereigh zeptal, zda dopad krize může vést k přehodnocení našich způsobů života, k ekologické konverzi, k polidštění společnosti a hospodářství.

„Španělské přísloví praví: »Bůh odpouští stále, lidé někdy, příroda nikdy«. Nepoučili jsme se z dílčích katastrof. Kdo dnes ještě mluví o požárech v Austrálii? A o tom, že před půldruhým rokem jedna loď přejela přes severní pól, protože tam roztál ledovec? Kdo mluví o záplavách? Nevím, jestli se nám příroda mstí, ale v každém případě odpovídá…

Rád bych upozornil na naši selektivní paměť. Poněkud mne šokovaly oslavy sedmdesátého výročí vylodění v Normandii. Sešly se tam špičkové osobnosti z mezinárodní politiky a kultury a slavily. Jistě, je pravda, že to byl začátek konce jedné diktatury, ale nikdo si nevzpomněl na těch deset tisíc mladých mužů, kteří padli na té pláži.

Když jsem byl v (severoitalské) Redipuglia na připomínce stého výročí ukončení první světové války, stál přede mnou krásný pomník se jmény vytesanými do kamene a nic víc. Plakal jsem ve vzpomínce na Benedikta XV. a jeho výrok o „zbytečném masakru“. Stejně tak (na vojenském hřbitově) v Anziu jsem na Dušičky přemýšlel o všech severoamerických vojácích, kteří tam jsou pochováni. Každý z nich měl rodinu a na místě každého z nich jsem mohl být já.

Když dnes v Evropě zaslechneme populistické projevy a dochází k politickým rozhodnutím selektivního druhu, není obtížné vzpomenout na Hitlerova vystoupení v roce 1933, s více či méně stejným obsahem, který najdeme u některých dnešních politiků.

Opět mi přichází na mysl onen Vergiliův verš: Meminisse iuvabit (Milá bude vám toho někdy památka, překládá o. Vinařický) . Prospěje nám, když si osvěžíme paměť, protože nám to pomůže. Nastal čas, abychom znovu nabyli paměti. Jako lidstvo neprožíváme první epidemii, avšak z těch minulých se stala pouhá vyprávění. Měli bychom se upomenout na své kořeny, na tradici, která je nositelkou paměti. V Ignácových exerciciích se celý první týden a poté nazírání k nabytí lásky ve čtvrtém týdnu plně řídí rozpamatováním. Je to konverze pomocí paměti.

Tato krize se dotýká nás všech – bohatých i chudých. Vyzývá, abychom zaměřili pozornost na pokrytectví. Znepokojuje mne pokrytectví určitých politických představitelů, kteří mluví o tom, jak řešit tuto krizi a hlad ve světě, ale současně vyrábějí zbraně. Nastal čas, abychom se od této přetvářky obrátili k činu. Doba vyžaduje soudržnost. Buď budeme konsekventní, anebo prohrajeme.

Ptáte se mne na konverzi. Každá krize je ohrožením, ale také příležitostí, jak z tohoto nebezpečí vyváznout. Myslím, že musíme zpomalit určitý způsob spotřeby a výroby (Laudato si’, 191), naučit se chápat a kontemplovat přírodu a opětovně se napojit na své reálné prostředí. Zde se naskýtá příležitost ke konverzi.

Ano, všímám si počátečních známek konverze k méně tekuté, lidštější ekonomii. Neměli bychom však ztratit se zřetele nynější situaci, až jednou pomine, neměli bychom ji odložit ad acta a vrátit se do předchozího stavu. Je načase učinit krok, přejít z užívání a zneužívání přírody k jejímu nazírání. Jako lidé jsme ztratili tuto kontemplativní dimenzi a nyní bychom se k ní měli vrátit.

Co se týče kontemplace, chtěl bych se zastavit u jednoho bodu. Nastala příhodná chvíle, abychom pohlédli na chudé. Ježíš nám říká, že »chudé máme mezi sebou vždycky«, a to je pravda. Tuto skutečnost nelze popřít. Skrývají se, protože chudoba se stydí. Zde v Římě za probíhající karantény jeden policista vybídl muže na ulici: »Tady nemůžete být, musíte jít domů«. Odpověď zněla: »Nemám domov. Žiju na ulici«. Je třeba odkrýt ono množství lidí, kteří sami sebe odsunuli na okraj společnosti a které nevidíme, protože se stydí za svou chudobu. Chodíme kolem nich, ale nevšímáme si jich. Patří k městské krajině, jsou jako věci. Sv. Terezie z Kalkaty je zaznamenala a rozhodla se pro cestu obrácení.

Když na chudé lidi pohlédneme, navrací jim to lidskost. Už nejsou věci, odpad, ale lidé. Nelze na ně uplatňovat podpůrnou politiku jako na opuštěná zvířata, ačkoli se tak mnohdy s chudými lidmi nakládá. Nestačí dílčí politika, která se omezuje na poskytování sociálních služeb.

Dovolil bych si dát jednu radu: je načase sestoupit do podzemí, po vzoru slavného románu Fjodora Dostojevského „Zápisky z podzemí“. Jiný, kratší román, Zápisky z mrtvého domu, popisuje scénu, kde vězeňští dozorci v nemocnici nakládají s nebohými vězni jako s předměty. Při pohledu na jednoho čerstvého nebožtíka jeden z vězňů zvolá: „Vždyť také měl matku!“ (Zápisky z Mrtvého domu, Praha 1921).

Musíme si to mnohokrát opakovat: onen nebožák měl matku, která ho s láskou vychovala. Nevíme, co se s ním pak v životě stalo, ale pomůže nám myšlenka na onu lásku, kterou obdržel, na naději jedné matky. Podlamujeme sílu chudých lidí, nedáváme jim právo, aby snili o své matce. Nevědí, co je to láska, mnozí žijí v drogové závislosti. Pohled na to nám může pomoci odkrýt slitovnost, onu pietas jako dimenzi obracející se k Bohu a bližnímu.

Sestoupit tedy do podzemí a přejít od hypervirtualizované, odtělesněné společnosti k trpícímu tělu chudého člověka. V tom spočívá povinná konverze a pokud nezačne zde, nemá budoucnost. V tuto těžkou chvíli přemýšlím o světcích všedního dne. Jsou to hrdinové! Lékaři, dobrovolníci, řeholnice, kněží, pracující, kteří plní svou povinnost, aby tato společnost nadále fungovala. Kolik lékařů, zdravotních sester a ošetřovatelů zemřelo! Kolik zemřelo kněží a řeholnic! Zemřeli ve službě.

Napadá mne jedna věta ze Snoubenců, kterou tam pronáší krejčí, podle mého soudu jedna z nejprostších a nejkoherentnějších postav: »Nebylo nikdy slýcháno, aby Bůh začal nějaký zázrak a pak jej nedokončil« (Alessandro Manzoni, Snoubenci, překlad Václav Čep, Praha 1973). Jestliže uznáme tento zázrak, jímž jsou světci odvedle, oni heroičtí mužové a ženy, a vydáme se po jejich stopách, skončí tento zázrak dobře a bude ku prospěchu všech. Bůh nenechává věci na půli cesty, my je naopak opouštíme a odcházíme pryč. To, co nyní prožíváme, je prostor pro metanoiu, konverzi, a poskytuje nám k ní příležitost. Využijme ji tedy a jděme dál.“

Další Ivereighova otázka se týkala nutnosti nového promýšlení církve, která by měla být „spíše misionářská, tvořivější, méně přimknutá k institucím“. Prožíváme nezbytnost „domácí církve”, »home Church«, církve, založené na domácím prostředí?, ptal se britský publicista.

„Méně lnoucí k institucím? Řekl bych spíše ke schématům. Církev totiž je instituce. Existuje pokušení, které sní o deinstitucionalizované církvi, kupříkladu církvi gnostické, bez institucí, anebo podřízené pevným, obranným institucím, jako v pelagiánské církvi. Církev se stává institucí působením Ducha svatého, který není gnostik ani pelagián. Právě on ustavuje církev. Jde o alternativní a komplementární dynamiku, protože Duch svatý svými charismaty vyvolává chaos, z něhož poté utváří harmonii. To, že je církev svobodná, neznamená, že je anarchická, protože svoboda je Boží dar. Institucionalizovaná církev znamená instituci tvořenou Duchem svatým.

Napětí mezi neuspořádaností a souladem – taková by měla být církev, až vyjde z nynější krize. Musíme se naučit žít v církvi, kde Duch svatý vyvolává napětí mezi chaosem a harmonií. Pokud byste se zeptal na teologickou knihu, která to pomáhá pochopit, jmenoval bych Skutky apoštolů. Najdete tam způsob, jakým Duch svatý deinstitucionalizuje to, co už je nepotřebné, a institucionalizuje budoucnost církve. To je církev, která by měla vyjít z krize.”

Před několika týdny mi zatelefonoval jeden italský biskup. Se zármutkem mi vyprávěl, jak přechází z jedné nemocnice do druhé, aby ze vstupní haly udělil rozhřešení všem, kteří jsou uvnitř. Když se na to zeptal kanonistů, nesouhlasili s tím, protože rozhřešení se povoluje jen v přímém kontaktu. »Otče, co mi na to můžete říci?«, ptal se mne onen biskup. Odpověděl jsem mu: »Monsignore, konejte svou kněžskou povinnost«. A biskup povídá: »Děkuji, rozuměl jsem«. Pak jsem se dozvěděl, že udílel rozhřešení na všech stranách.

Jinými slovy, v této krizové chvíli je církev svobodou Ducha svatého, a nikoli církev uzavřená v institucích. To neznamená, že by kanonické právo bylo zbytečné: naopak, koná svou službu, pomáhá a k našemu dobru ho máme správně užívat. Poslední kánon ale říká, že smyslem veškerého kanonického práva je spása duší, a zde se otevírá východisko k tomu, abychom přinášeli Boží útěchu v těžké době.

Zeptal jste se mne na domácí církev, »home Church«. S pobytem doma máme naložit veskrze kreativně. Buď propadneme depresi, nebo se odcizíme – kupříkladu pomocí komunikačních prostředků, vedoucím k úniku od současné reality, anebo něco vytvoříme. Doma potřebujeme apoštolskou kreativitu, oproštěnou od mnoha zbytečností, avšak tesknící po projevech víry ve společenství a Božím lidu. Jinými slovy: má to být stýskající si nucená klauzura. Ona paměť, která vyvolává stesk a naději, nám napomůže, abychom vyšli ze své izolace.“

V závěru rozhovoru požádal tazatel papeže Františka o radu, jak prožívat tyto natolik výjimečné Velikonoce, a o zvláštní poselství pro osamocené staré lidi, mládež zavřenou doma a pro lidi, kteří kvůli krizi zchudnou.

„Hovoříte o osamocených seniorech. Samota a odstup. Kolik starých lidí má děti, které je nepřijdou navštívit ani v normálních časech. Vzpomínám si, jak jsem se v Buenos Aires při návštěvách seniorských domovů ptával na rodinu. »Ale ano, daří se jí dobře«. Chodí za vámi? »Jistě, pořád sem chodí«. Pak mi ošetřovatelka řekla, že od poslední návštěvy uběhlo půl roku. Samota a opuštěnost, odstup.

Navzdory tomu jsou staří lidé našimi kořeny a mají s mladými mluvit. Toto napětí mezi stářím a mládím by se vždy mělo řešit setkáváním. Mladý člověk je totiž olistěný výhonek, avšak potřebuje kořeny, aby mohl nést ovoce. A těmi kořeny jsou starci. Starým lidem bych dnes chtěl říci: Vím, že vnímáte blízkost smrti a máte strach, ale stočte zrak na druhou stranu, připomeňte si své vnuky a nepřestávejte snít. Bůh po vás žádá, abyste snili (Joel 3,1).

Co říci mladým? Mějte odvahu hledět do větší dálky a prorokujte. Ať vaše proroctví souzní se stařeckými sny. Rovněž to najdete u proroka Joela.

Lidé, které krize ochudila, jsou oběti dnešní deufraudace. Připojují se k mnoha dalším, kteří byli odjakživa zbavováni majetku, mužům a ženám, kteří mají v dokladech v kolonce „stav“ vepsáno „oloupený“. O všechno přišli, anebo zakrátko přijdou. Jaký smysl přisuzuji této ztrátě všeho ve světle evangelia? Vstoupit do světa „ožebračených“, pochopit, že kdo předtím měl, nyní nemá. Žádám po lidech, aby se ujali starých a mladých, aby se ujali dějin, ujali se těchto obětí zpronevěry.

A přichází mi na mysli jiný Vergiliův verš, když Aeneas po porážce Tróje o vše přišel a zbývají mu dvě východiska: buď setrvat v pláči a vzít si život, anebo udělat to, co měl na srdci, tedy jít dál k horám a vzdálit se válce. Je to nádherný verš: Cessi, et sublato montem genitore petivi - »Odejdu, uchopím otce a do hor pospíchám ídských«. Toto dnes všichni máme učinit: uchopit kořeny svých tradic a vystoupit na hory”.

Přeložila Jana Gruberová

 

 

 odeslat článek     vytisknout článek


Související články
18.4.20 Františkova post-koronavirová strategie
18.4.20 Odvaha k realistické obrazotvornosti
10.4.20 Papež ve vyhnanství
23.3.20 Papež: Potřebujeme velká gesta solidarity
20.3.20 Nemějte strach



Hlavní stránka | Zprávy | Svatý otec | Publicistika | Rozhovory | Homilie | Seriály | Speciály | Zvukový archiv | Denní programy
Redakce | Frekvence | Fotogalerie


Copyright © 2003-2020 Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.
Administrace: Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Technická realizace: Václav Lahoda.

 
Stáhnout záznam ve formátu MP3  

Kanál Vatikánského rozhlasu na YouTube  

Archív denních pořadů ve formátu Real Audio  
 Zprávy
Papež: Církev není znalkyní prevencí či terapií pandemie

Maronitský patriarcha prosí o pomoc

Nadace Populorum Progressio financuje téměř 170 projektů v Latinské Americe

Italský biskup “zrušil” křestní a biřmovací kmotrovství

Indičtí katolíci pečují o důstojný pohřeb obětí koronaviru

Papež jmenoval nového sekretáře úřadu spravujícího vatikánské finance

Petrův nástupce vybízí k modlitbě za pracující na moři

Zdravotní stav Benedikta XVI. nevyvolává zvláštní obavy

Kolínská arcidiecéze se nabídla k přijetí uprchlíků z řeckých táborů

O africkém živlu v Číně a v tamější církvi

Haló, tady František – aneb jak vznikl den modliteb za papeže

Kéž vás uchvátí a vede Mariin příklad, napsal papež mladým do Medžugorje

 Nově na webu
Svatý otec: Uzdravit svět - 1. úvod

Publicistika: O normalizaci hysterie    

Publicistika: Klimatické změny v minulých dobách

Rozhovory: Kardinál Koch: Ekumena dnes potřebuje především vědět, kam chce dojít

Homilie: Přináším přísliby pokoje, nikoli trápení (Jer 29,11)

Archiv zpráv srpen 20
     12
3456789
10111213141516
17181920212223
24252627282930
31      

Starší zprávy >

Náš tip

Hořkosti v kněžském životě

Žena je vrcholem tvorstva, z ní plyne spása

Miguel Ángel Fiorito S.I. - Mistr dialogu