Vatikán. Římský biskup František se vydal za hradby Vatikánu, aby sloužil liturgii této druhé neděle velikonoční v nedalekém kostele Ducha svatého u Sasů, který je svatyní Božího milosrdenství římské diecéze. Velikonoční oktáv, tedy liturgicky intenzivní období osmi dnů, jež začínají slavností Zmrtvýchvstání Páně a končí následující nedělí, vrcholí právě dnešním svátkem Božího milosrdenství. Bohoslužba za zavřenými dveřmi prázdného chrámu, přenášená sdělovacími prostředky, začala v 11hodin dopoledne a navazovala na ni promluva před polední velikonoční modlitbou Regina caeli.
Petrův nástupce komentoval dnešní evangelium (Jan 20,19-31), které popisuje, jak Ježíš osmého dne po vzkříšení přišel zavřenými dveřmi ke svým učedníkům. V homilii poukázal na hlubokou souvislost mezi setkáním nevěřícího Tomáše se Vzkříšeným Ježíšem a úctou k Božímu milosrdenství, rozšířené prostřednictvím polské mystičky sv. Faustyny Kowalské (1905-1938). František mimo jiné řekl:
„Dnes v tomto kostele, který se stal římskou svatyní milosrdenství, v neděli, kterou před dvaceti lety svatý Jan Pavel II. zasvětil Božímu milosrdenství, s důvěrou přijímáme poselství, které Ježíš sdělil sestře Faustyně: „Já jsem Láska i Milosrdenství samo, neexistuje ubohost, která by se mohla s mým milosrdenstvím měřit“ (Faustyna Kowalská, Deníček, Boží milosrdenství v mé duši, 14. září 1937, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2001, str. 478-9). Jednou se pak světice svěřila Ježíši, že Mu odevzdala celý život, všechno co měla. Avšak Ježíšova odpověď ji ohromila: „Neobětovala jsi mi to, co je bytostně tvé.“ Co si ona svatá řeholnice ponechala? Ježíš jí řekl „laskavě“: „Dcero, odevzdej mi svou ubohost“ (10. října 1937, tamt., str. 493). Také my se můžeme ptát: „Dal jsem Pánu svoji ubohost? Ukázal jsem mu svoje pády, aby mne pozvedl?“ Anebo si v sobě ještě něco ponechávám? Hřích, výčitku z minulosti, zranění, jež nosím v sobě, zahořklost vůči někomu, názor na určitého člověka... Pán čeká, že Mu přineseme svoje ubohosti, aby nám ukázal Svoje milosrdenství.
Vraťme se k učedníkům. Opustili Pána během Umučení a cítili se provinile. Ježíš však při setkání s nimi nepronáší dlouhé kázání. Ukazuje jim, v nitru zraněným, Svoje rány. Tomáš se jich může dotknout, objeví lásku a zjistí, kolik pro něho vytrpěl Ježíš, kterého opustil. V oněch ranách se rukou dotýká laskavé blízkosti Boha. Když Tomáš, který přišel pozdě, obejme toto milosrdenství, překoná ostatní učedníky: neuvěří jenom ve vzkříšení, ale v bezmeznou lásku Boha. A pronáší to nejjednodušší a nejkrásnější vyznání víry: »Pán můj a Bůh můj!« (Jan 20, 28). To je vzkříšení učedníka: nastává spojením jeho křehkého a raněného lidství s Ježíšovým lidstvím. Tam se rozpouštějí pochybnosti, tam se Bůh stává mým Bohem, tam je začátek přijetí sebe a lásky k vlastnímu životu.“
PLNÉ ZNĚNÍ papežovy HOMILIE je ZDE
Přibližně kolem poledne, na konci mše svaté, pronesl papež František pravidelnou promluvu před velikonoční mariánskou modlitbou Vesel se nebes Královno, a mimo jiné řekl:
„V životních a dějinných bouřích nemohou křesťané odpovídat jinak než milosrdenstvím, soucitnou láskou mezi sebou a vůči všem, zejména trpícím, sužovaným, opuštěným... Nejde o pietismus, dobročinnost, nýbrž spolu-cítění, vycházející ze srdce. A božské milosrdenství vychází ze Srdce Zmrtvýchvstalého Krista. Pramení ze stále otevřené rány v jeho boku, otevřené pro nás, kteří neustále potřebujeme odpuštění a útěchu. Křesťanské milosrdenství ať inspiruje také spravedlivé sdílení mezi národy a jejich institucemi, aby se solidárně vyrovnávaly s nynější krizí.“
PLNÉ ZNĚNÍ papežovy PROMLUVY před modlitbou Regina caeli je ZDE
Po zpěvu mariánského velikonočního hymnu Petrův nástupce všem požehnal.
(mig)
odeslat článek
vytisknout článek
