Nový portál Vatikánského rozhlasu

Čas: rok 1977, země: Československo, stav společnosti: hluboká totalita. Vtip o tom, že čtyřmi největšími napřáteli reálného socialismu jsou jaro, léto, podzim a zima už dávno není vtipem, ale realitou. Jednou z absurdit té doby je, že se v čase trvající energetické krize nesmí ráno svítit. Místní mají nařízeno chodit do práce od osmi hodin ráno, ale já jsem jedním z mnohých dojíždějících, kteří jsou závislí na jídním řádu a s molochem ČSD, neboli Československých státních drah, ani Ústřední výbor nehne. Tož si při režimem nařízených ranních černých hodinkách zcela legitimně - od šesti ráno až do rozednění ? povídáme.

Režim stejně jen předstírá, že nás platí. Ale my takto ani nemusíme předstírat, že pracujeme. Při těchto černých hodinkách se velmi prohloubilo mé přátelství s Petrem.

Zatímco mé filosofické a zejména náboženské znalosti - pro nedostatek literatury - uvízly v těch časech na úrovni základní školy, on byl dál. Protože měl knihy. Měl úžasnou knihovnu, kterou neúnavně budoval. Ze svých knížek dělal duchovní studijní kompendia, aby těm z nás, kteří jsme o to stáli, pomohl rozšířit si obzory a aby nás ve stále se vracející malomyslnosti povzbudil. Protože dělal ve Žďáru nad Sázavou také farní vývěsky, neunikl pozornosti státní bezpečnosti, která ho stíhala za politicko-náboženskou propagandu a kazatelskou činnost. To ho však neodradilo. Spíš naopak. Tenkrát kopírovací stroje byly v začátcích a přísně střežené. Také cyklostyl byl hlídaný. Přesto se mu dařilo své sešity vydávat. Nejjednodušší bylo tisknout průklepy na psacím stroji.

?Tady ti, Pavle, zase něco nesu. Přečti a dej dál ...?

Dodnes mám Petrova kompendia encyklopedických hesel jako láska, milost, transcendence, věčnost, vertikála, zjevený Bůh ..., uschované.

A také úryvky z katolických básníků, kteří knižně nesměli vycházet. Na prvním místě to byl Jan Zahradníček, ale také Bohuslav Reynek, náš téměř rodák ze západního okraje mé milované Vysočiny.

Dodnes jsem schopen si vybavit slova Zahradníčkovy básně Svatý Václav z Petrova samizdatu, byť to byl dvanáctý průklep na zažloutlém papíře, téměř nečitelný. To není báseň, to je modlitba. Proto ani dnes neztratila nic ze své naléhavosti. V roce, kdy uplyne 100 let od básníkova narození, stojí za to si alespoň několik úryvků připomenout. Poslyšme, jaký obraz situace národa zotročeného režimem - až ke ztrátě osobní důstojnosti - klade před naše oči kníže české poezie, Jan Zahradníček :

... I největší piják nakonec otupí,
bez chuti hrdlem stéká doušek.
Tvůj lid však přebral z poháru potupy
a palčivý líh všech trýzní a zkoušek
mu útroby drásá, pohled kalí.
Ten piják vlastního ponížení,
nad nímž i andělé zaplakali,
nakonec neví, co k ústům zdvih...

Takového zoufalství však není, které by věřícího mohlo zbavit naděje spočívající v Ježíšově Zjevení a Vykoupení:

... Ale já pravím - nikdy dosti
nebude lásky a nebude ztřeštěností
našich rukou a nohou a srdcí a čel,
bychom v svých poblouzněních
rovnat se mohli více
bláznovství Krista Pána,
když on - nebeský ženich
s ministranta rolničkou šaškovskou,
s blikavou lucerničkou pospíchá zrána
podél plotů tou cestou zablácenou
za duší uřícenou
zápasem posledním...

A tak smíme doufat i my, ponížení, zapomenutí a zavržení:

... A se mnou i naši, rodní moji
doufají, trnou, zítřků se bojí,
anebo jim všechno tak v pořádku zdá se,
anebo v dřímotě netečné
vše odvrhli zase.

Takové bylo mé první setkání s Janem Zahradníčkem.
A jaké bylo to druhé? Život píše z útržků událostí v nových souvislostech a v novém čase nové příběhy. Říká se, ?osud tomu chtěl?, ale já věřím pevně, že nic není náhoda:

Po pádu komunismu jsem se stal v roce 1993 prvním českým velvyslancem ve Vídni. Dluh perzekvovaným a téměř zapomenutým tvůrcům katolické poezie jsem se snažil ze všech sil splatit. V roce 1996 jsem uspořádal večer české křesťanské poezie nazvaný ?Neprávem zapomenutí? a pozval naň snad posledního z pronásledované generace našich katolických básníků, Zdeňka Rotrekla. Přijel, aby symbolicky zastupoval umučeného Jana Zahradníčka, pronásledovaného Bohuslava Reynka, vyhnaného Jana Čepa, zapomenutého Jakuba Demla a mnohé další.

Ač o 15 let mladší, Rotrekl Zahradníčka velmi dobře znal. Nemohlo tomu ani být jinak. Katolíci už před válkou měli jen tolik svobody, kolik byli schopni si jí vydobýt. Jako Zahradníček, i Rotrekl později strávil dlouhá léta v nejtěžších komunistických žalářích. Oba podali autentické svědectví o tom, jakou sílu lze čerpat z víry.

Večer poezie i beseda s publikem byly nezapomenutelné. Hodilo se, že Zdeněk Rotrekl, dříve narozený Brňan, výtečně ovládá druhý zemský jazyk.

A pak, když vše skončilo, pro několik privilegovaných a stejně smýšlejících, k nimž jsem směl patřit, soukromé posezení v úzkém kruhu dlouho do noci. Dalo mně vhled do života plného hledání a utrpení, ale také křesťanské naděje. Lesk v očích, chvějící se hlas a slova básní, vlastních i Zahradníčkových. Jako bych se byl tehdy setkal s ním samotným, s knížetem české poezie. A bylo to mé druhé setkání, stejně tajemné, stejně úchvatné a stejně nezapomenutelné. Nepřál jsem si, aby ten večer skončil. Ale všechno na tomto světě jednou skončí.

Co zůstává, je žár ohně, který nám tehdy planul v srdci.

Další články z podrubriky Ze zápisníku diplomata