Nový portál Vatikánského rozhlasu

Upozorňujeme, že aktuální program České sekce Vatikánského rozhlasu již najdete pouze na našich nových internetových stránkách

https://www.vaticannews.va/cs.html

Portál radiovaticana.cz bude dále sloužit jako archiv starších vysílání České sekce (roky 2007-2020). V sekci Podcast na našich nových stránkách naleznete archiv denních pořadů Vatikánského rozhlasu v češtině od listopadu roku 2018.

Přejít na stránky Vatican News
VaticanNews.va

   8. 10. 2024

RSS  RSS zpráv  Podcast denních pořadů       

Hlavní stránka

Zprávy

Svatý otec

Publicistika

Rozhovory

Homilie

Seriály

Speciály

Zvukový archiv

Denní programy


Redakce

Program

Frekvence

Fotogalerie

Technika

Historie

Kontakty



O webu

Rozhovory online

Rozšířené hledání

Odkazy


Zasílání novinek

Nejčtenější



Cirkev cz Liturgie cz Rádio Proglas TV Noe Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova Res Claritatis Vysokoškolské katolické hnutí Česká republika Pastorace na webu Katolik.cz KTF UK Stránky pro animátory seniorů NAVRCHOLU.cz
 
Zprávy

  

7.8.2020 

Takaši Pavel Nagai – k pětasedmdesátému výročí svržení atomové bomby na Nagasaki

Je srpen pětačtyřicátého roku a popelem Nagasaki se o holi vleče muž, za ruku jej vede malé děvčátko: „Podívej se, kytičky, kytičky! ....V tom moři rozbitých tašek jsem spatřil osamělou rozkvétající »slávu rána«. Chce se mi pokleknout před touto jasně modrou nádherou, pokleknout hned tu na místě a poděkovat mimoděk Bohu za tento velkolepý dar: první projev jeho dobroty v těchto zpustošených troskách. Pán tedy na nás nezapomněl.“

Tato slova japonského lékaře Takašiho Nagai (1908-1951) z deníkové knihy „Zvony Nagasaki“ (Lidová demokracie – Vyšehrad, 1957) jemně citoval převor tibhirinských trapistů, o. Christian de Chergé (1937-1996) v homilii ze slavnosti Neposkvrněného Početí v prosinci devadesátého třetího roku. Tento řeholník o tři roky později spolu se svými šesti spolubratry zemře mučednickou smrtí rukou alžírských islamistů. Věta, kterou doktor Nagai pronesl, je poselstvím křesťanské naděje, která se prolíná všemi bolestnými a dramatickými událostmi dvacátého století. A může být přínosná též pro naši současnost ve dnech, kdy si připomínáme 75 let od vyhlazení Nagasaki a „zápalné oběti“ tamních křesťanů v katedrále Urakami.

Takaši Nagai se narodil roku 1908 poblíž Hirošimy ve šlechtické rodině, která jej vychovala podle šintoistické tradice. Stejně jako jeho otec, vážený venkovský lékař, se zapsal na medicínu v Nagasaki (1928), kde se setkal s materialistickou atmosférou, znevažující náboženskou víru. Stal se z něj přesvědčený ateista, kterého okouzlovala přesnost a systematičnost německých vědeckých metod, byť hudba německých romantiků a četba soudobých japonských autorů (zejména románu Kokoro, česky Srdce, spisovatele Sósekiho Nakuma) v něm vyvolávala existenciální úzkost. Zatímco nagasackou lékařskou fakultu bylo možné přirovnat k lesu železobetonových budov, ve vzdálenosti půldruhého kilometru se tyčila katedrála Urakami z červených cihel, jejíž zvony třikrát denně zvaly k modlitbě Anděl Páně. Pronikavý hlahol zvonů mladého studenta ohromoval a zároveň iritoval – skutečnost, že moderní Japonci podřizují svou inteligenci cizímu náboženství, jej naplňovala vztekem.

Takaši pevně věřil vědě jako klíči otevírajícímu bránu veškerého pokroku, věřil v lidstvo jako objekt a cíl svých studií a neshledával nic podivného na úplném popření ducha. Tuto vizi zásadně narušil skon jeho matky, jemuž byl přítomen. „Vnímal jsem, že duše mé matky reálně existuje, odděluje se od jejího těla a je nesmrtelná“, napsal později. Toto niterné probuzení přivedlo mladého medika k četbě Pascalových „Myšlenek“. Již dříve si nad tímto textem kladl otázku, jak všeobecně uznávaný vědec, fyzik, může považovat za pravdivou existenci Boha, duše a věčnosti. Pascal tvrdil, že se víra zakládá na osobním prožitku Boha a sliboval hojnost světla pro ty, kteří touží vidět, i dostatek temnoty pro stoupence opačného názoru. Jednalo se v případě jeho Boha-Stvořitele o rozumnou hypotézu? Nagai se rozhodl, že ji experimentálně přezkoumá jako v laboratoři pomocí modlitby, na niž Pascal naléhal. K pokusu vyhledal jednu nagasackou křesťanskou rodinu, aby se nedostal do rukou nějakého fanatického kněze a zároveň se příliš nezkompromitoval. Sadakiči Morijama, obchodník s dobytkem, bydlel nedaleko urukamské katedrály s manželskou a dcerou Midori (1908-1945), která se později stala Takašiho manželkou. Souhlasil s pohostinstvím, během něhož se měl student medicíny seznámit s katolickou vírou a modlitbou.

V roce 1932 Takaši Nagai zakončil s vynikajícím prospěchem studium lékařství a nastoupil do nagasacké fakultní nemocnice jako asistent profesora, který na ní krátce předtím založil nový obor – radiologii, a to nikoliv bez protestů a žárlivosti některých kolegů vůči této nové diagnostické technologii, která se dosud nacházela v experimentálním stadiu. „Pane Nagai, nabízím vám pouze tvrdou práci, naprosté nepochopení ze strany kolegů i studentů i vysoké zdravotní riziko“, zněl popis nového úkolu, který se pro Takašiho změnil v pole příštího vědeckého bádání. Téhož roku mladý lékař přijal pozvání na štědrovečerní večeři do rodiny Morijamových, ačkoli Vánoce nebyly v Japonsku veřejným svátkem a vláda spíše odrazovala od jejich oslav kvůli zahraničnímu původu. Půlnoční mše v urukamské katedrále čerstvého vědce zasáhla natolik, že o půldruhého roku později přijal křest a jméno Pavel na památku nagasackého mučedníka sv. Pavla Mikiho. Ještě předtím však absolvoval vojenskou službu v Mandžusku, která silně otřásla jeho vírou ve starobylou kulturu japonského národa poté, co spatřil krutosti páchané jeho krajany na čínských civilistech. Rok 1934 nicméně přinesl ještě další radostnou událost – několik měsíců po křtu slavil Takaši svatbu s Midori, svou vrstevnicí a dcerou z křesťanské rodiny svých hostitelů. Z jejich manželství se narodily čtyři děti, z nichž pouze dvě se dožily dospělého věku – syn Makoto (1935-2001) a dcera Kajano (1941-2008).

Během druhé světové války Nagai pracoval v nagasacké nemocnici a organizoval záchrannou zdravotní službu po celém městě. Vyšetřoval četné pacienty, kteří utrpěli zranění při spojeneckém bombardování, přičemž se sám vystavoval rentgenovému záření jak při práci na oddělení, tak v rámci přednášek na lékařské fakultě. Mnohonásobně překračoval limit radiací a začínal si všímat přibývající únavy i pohybových obtíží. Ve chvílích naprostého vyčerpání se modlil růženec před mariánskou soškou, která stala na jeho pracovním stole, a naplňoval jej pokoj. Tentýž pokoj, s jakým reagoval na diagnózu nevyléčitelné leukémie, která se záhy dostavila: „Drazí kolegové“, prohlásil tehdy, „buďme realisté. Každý z nás jednou onemocní a bude z něj pacient v terminální fázi“.

V radiologické laboratoři doktor Nagai pracoval i onoho devátého srpna, kdy se Nagasaki stalo náhradním cílem čtyř a půl tunové atomové bomby „Fat Man“, poté co původně zaměřené město Kokura halily mraky. „Obrovská neviditelná pěst jako by vše v pokoji zpřevracela. Já byl vržen k zemi, postel, židle, skříně, čepice, boty, pláště byly rovněž roztrhány, rozmetány, odneseny a pak s praskotem na mne nakupeny. Odporný vítr plný prachu mi vnikl do nosních dírek, až jsem se rozkašlal. Oči jsem však měl otevřeny a stále jsem se díval oknem ven. Tam se setmělo, kdežto uvnitř se rozpoutal vítr, jenž připomínal hukot vln a skučení vichřice; odnášel s sebou v jakémsi fantastickém víru sem tam šaty, kusy dřeva, plechu a i jiné předměty. Pak nastalo zvláštní ticho.“, popisuje Takaši v knize „Zvony Nagasaki“ (str.27).

V následujících hodinách se hrstka přeživších lékařů a ošetřovatelek snažila poskytnou první pomoc stovkám raněných. Při výbuchu okamžitě zemřelo na třicet tisíc lidí, dalších sto tisíc bylo raněno a desetitisíce jiných lidí byly zasaženo radioktivitou. Teprve po několika dnech horečnaté činnosti se Nagai zabýval svou vlastní rodinou – děti byly v bezpečí u prarodičů v horách, kdežto o manželce Midori neměl žádné zprávy: „Třetího dne večer, když byly největší práce skončeny, vrátil jsem se domů. Z domu zbyla pouze hromada popela. Tam, kde byla kuchyně, jsem hned objevil ještě teplé, úplně spálené ostatky: to bylo vše, co zbylo z Midori; v blízkosti zářil řetízek růžence a její křížek. Všichni naši sousedé byli rovněž mrtvi. Mezi popelem bylo vidět v záři zapadajícího slunce kosti podobně zčernalé. Našel jsem jen ohořelé vědro a tam jsem pozůstatky své paní schoval; pak jsem je donesl na hřbitov, tiskna je k srdci.“ (str. 68).

Ovdovělý lékař nedbal na vlastní zdravotní stav a smutek a zorganizoval záchrannou skupinu ze zdravotníků někdejšího radiologického oddělení, která se neúnavně věnovala raněným. To mu přivodilo tak značné vyčerpání, že necelý měsíc po jaderném útoku se projevily vážné příznaky leukemie a upadl do kómatu, které se střídalo s momenty lucidity. Již se zaopatřen připravoval na smrt, avšak po měsíci nastal náhlý zvrat, který Nagai přikládal přímluvě Maxmiliána Kolbeho. Osobně totiž tohoto polského františkána a mučedníka z Auschwitz poznal, dělal mu rentgenové snímky plic a hospitalizoval jej na svém oddělení, když o. Kolbe trpěl tuberkulózou.

Po tomto zázračném uzdravení se Nagai vrátil do nagasacké čtvrti Urakami, kde mu vděční žáci a pacienti postavili malou chýši ze zbytků předchozího domu. Nazval ji Njoko-dó, co znamená „Milujte druhé jako sami sebe“ s patrným poukazem na Ježíšova slova: Miluj svého bližního jako sám sebe“ (Mt 22,39).

V promluvě, kterou japonský lékař pronesl v listopadu pětačtyřicátého roku při zádušní mši svaté za oběti atomové bomby, užil slova hansai, tedy „zápalná oběť“ v biblickém slova smyslu. Spatřoval totiž prozřetelnostní záměr v tom, že bombu původně zamířenou na nagasackou muniční továrnu, strhl vítr na katolickou katedrálu v Urakami. Smrt osmi tisíc katolíků, včetně katedrálních kněží, považoval za výkupnou oběť: „Nelze spatřovat mezi skončením války a zničením Urakami hlubokou souvislost, tajemný vztah? Nebyla snad Urakami, jediný katolický okrsek z celého Japonska, vybráno jako vhodná oběť na oltář usmíření za zločiny, jež lidstvo spáchalo v této světové válce? Za lidstvo, jež je dědicem Adamova hříchu a vraždy Kainovy, za lidstvo, jež zapomnělo, že bylo stvořeno Bohem, a oddalo se zcela modlám, za to lidstvo, jež nezná milosrdenství a navzájem se nenávidí a vraždí... Za to aby skončily všechny ty hrůzy a ještě jednou rozkvetl mír, za toto velké vykoupení není nikdy dost lítosti; je třeba získat odpuštění od Boha důstojnou obětí...“ (str. 103).

Poslední léta života prožíval Takaši Nagai ve své „poustevně“ upoután na lůžko, v modlitbě a kontemplaci. Zároveň se věnoval psaní knih, které se staly jakýmsi duchovním deníkem nemocného lékaře, reflektujícího o Bohu, válce, smrti, medicíně a válečným sirotcích. Jeho dílo ocenili nejenom japonští čtenáři všech sociálních kategorií a různé náboženské příslušnosti, jak dosvědčuje alespoň jedno výmluvné svědectví za všechny: mladí buddhisté z Hirošimy poslali autorovi knih do Nagasaki lotosové květy, které rostou a kvetou z bahnitého podloží, jsou symbolem Buddhova milosrdenství, čerpajího dobrotu také ze zkaženého srdce. Nagai na toto gesto reagoval zasláním bílých růží, symbolu Panny Marie, Růže tajemné. V květnu 1949 se do Takašiho chýše dostavil apoštolský nuncius v Japonsku, arcibiskup Maximilien Fürstenburg, a předal mu poselství a růženec od Pia XII. Japonský lékař už se od něj nikdy neodloučil a držel jej v ruce, když o dva roky později (1951) umíral. „Světec z Urakami“, jak bývá v Japonsku běžně nazýván, je pochován na urakamském hřbitově. Evangelní verš, který si zvolil jako epitaf, dobře vystihuje jeho celoživotní postoj: „Jsme jenom služebníci. Udělali jsme, co jsme byli povinni udělat“ (Lk 17,10).



(jag)

 odeslat článek     vytisknout článek


Související články
26.10.19 Co vypovídá Vatikánská knihovna o pronásledování křesťanů v Japonsku?
12.10.19 Papež jmenoval svého legáta na intronizaci nového japonského císaře
19.7.19 Papež František v listopadu navštíví Japonsko – potvrzují tamní biskupové
30.4.19 Italský misionář: Japonci jsou lidé rituální, krása liturgie je pro ně zásadní
12.9.18 Papež František chce v příštím roce navštívit Japonsko



Hlavní stránka | Zprávy | Svatý otec | Publicistika | Rozhovory | Homilie | Seriály | Speciály | Zvukový archiv | Denní programy
Redakce | Frekvence | Fotogalerie


Copyright © 2003-2024 Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.
Administrace: Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Technická realizace: Václav Lahoda.

 
Stáhnout záznam ve formátu MP3  

Kanál Vatikánského rozhlasu na YouTube  

Archív denních pořadů ve formátu Real Audio  
 Zprávy
Nové internetové stránky Vatikánského rozhlasu

Bohoslužba k 30. výročí založení Visegradské skupiny a svátek sv. Cyrila a Metoděje ve Věčném městě

Nové Motu proprio zavádí snížení trestu a resocializační programy

Papež: Luštěniny jsou ušlechtilá potravina

Papež připomenul Světový den rozhlasu

Posvátná kniha syrské katolické církve se vrátí do Karakoše

Láska se raduje z růstu druhého člověka, píše papež v poselství k postní době

Papež František: Vytvářejte komunikaci dovolující zahlédnout pravdu věcí

Papež: Kultura setkávání může být východiskem k jednotnějšímu a smířenému světu

Papež František vybízí k solidaritě s křesťany ve Svaté zemi

Jezuitské periodikum La Civiltà Cattolica vyjde také v ruštině

Papež: Kéž nový lunární rok přinese ovoce bratrství a solidarity

 Nově na webu
Svatý otec: Modlitba v každodenním životě

Publicistika: Za skutečnou katolicitu, pluralitu kultur a názorů

Publicistika: 90 let papežského rozhlasu

Rozhovory: Papeže by chtěli všichni

Homilie: Mlčení víry

Archiv zpráv říjen 24
 123456
78910111213
14151617181920
21222324252627
28293031   

Starší zprávy >

Náš tip

Patris corde

Bratrství se zrodilo z Kříže

Zveřejněna nová encyklika Fratelli tutti