Nový portál Vatikánského rozhlasu

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

Evangelium této neděle (srov. Mt 14,22-33) podává, jak Ježíš kráčí po vodní hladině rozbouřeného jezera. Poté co nasytil zástupy pěti chleby a dvěma rybami, jak jsme slyšeli minulou neděli, přiměl Ježíš učedníky, aby nastoupili na loď a vrátili se na druhý břeh. Rozpustil zástupy a potom vystoupil na horu, aby se tam o samotě modlil. Pohroužil se do společenství s Otcem.

Během noční plavby přes jezero se loďka s učedníky ocitá v nečekané bouři, jak se to někdy stává. A oni náhle spatří, že k nim někdo kráčí po hladině. Zděšeni si myslí, že je to přízrak, a začnou křičet strachy. Ježíš je ujistí: »Vzmužte se! To jsem já, nebojte se!«. Petr tedy se svojí rozhodností odpoví: »„Pane, když jsi to ty, rozkaž, ať přijdu k tobě po vodě.“ Je to výzva! A Ježíš na to: „Pojď!“. Petr tedy vystoupí z lodi a udělá pár kroků, zpozoruje však silný vítr a vlny, začne se topit a vykřikne: „Pane, zachraň mě!“. A Ježíš ho zachytí a řekne mu: „Malověrný, proč jsi pochyboval?“« (srov. vv.28-31).

Toto vyprávění je také pobídkou, abychom se v každé chvíli svého života s důvěrou svěřovali Bohu, zejména ve chvíli zkoušky a zmatku. Když pocítíme silnou pochybnost a strach a v těžkých životních chvílích se nám zdá, že utoneme, netřeba se stydět křičet jako Petr: „Pane, zachraň mě!“ (v.30). Klepat na Boží srdce, Ježíšovo srdce: „Pane, zachraň mě!“. Je to krásná modlitba! Můžeme ji opakovat často. A Ježíšovo gesto vztáhnuté ruky, která zachycuje tu přítelovu, je třeba dlouze kontemplovat. Ježíš je podaná ruka Otce, který nás nikdy neopouští; mocná a věrná ruka Otce, který chce vždycky a pouze naše dobro. Bůh není rámus, Bůh není uragán, ani oheň, ani zemětřesení – jak připomíná dnešní čtení o proroku Eliášovi – Bůh je šum jemného vánku nebo doslova nitka zvučícího ticha, jež se nevnucuje, ale prosí o slyšení (srov. 1 Král 19,11-13). Mít víru uprostřed bouře znamená mít srdce obrácené k Bohu, Jeho lásce, k Otcově laskavosti. Tomu Ježíš učil Petra i učedníky a dnes také nás. On dobře ví, že ve chvílích temnoty a smutku je naše víra chudá – víra nás všech, jsme všichni malověrní, včetně mě - a naše pouť může být zmítána a zablokována nepříznivými silami. On však vstal z mrtvých, nezapomínejme. On je Pán, který prošel smrtí, aby nás převedl do bezpečí. Dříve než Jej začneme hledat, je přítomen vedle nás. Pozvedá nás z našich pádů a dává vzrůst naší víře. Možná, že ve tmě křičíme: „Pane, Pane“ a myslíme, že je daleko. A On řekne: „Jsem tady!“. Aha, byl se mnou. Takový je Pán.

Loďka zmítaná vlnami je obrazem církve, která v každé době potkává protichůdné větry a někdy velmi tvrdé zkoušky: pomysleme na dlouhá a zavilá pronásledování v minulém století, a na některých místech i dnes. V těžkostech může nastat pokušení, že ji Bůh opustil. Ve skutečnosti však právě v oněch chvílích více září svědectví víry, svědectví lásky a svědectví naděje. Přítomnost vzkříšeného Krista v Jeho církvi dává milost svědčit až k mučednictví, ze kterého vzcházejí noví křesťané a plody smíření a pokoje pro celý svět.

Mariina přímluva ať nám pomáhá vytrvat ve víře a bratrské lásce, když temnoty a životní bouře způsobují krizi naší důvěry v Boha.

Přeložil Milan Glaser