Nový portál Vatikánského rozhlasu

Po tolika měsících se setkáváme tváří v tvář a ne skrze monitory. Tváří v tvář, a to je krásné. Nynější pandemie zvýraznila naši provázanost. Všichni jsme vzájemně spojeni ve zlém i v dobrém. Abychom tedy z této krize vyšli jako lepší, musíme tak učinit všichni společně, nikoli sami, ale společně, protože sami nemůžeme. Buď společně nebo vůbec. Musíme to učinit společně, všichni v solidaritě. Toto slovo bych dnes rád zdůraznil: solidarita.

Jako lidská rodina máme společný původ v Bohu, obýváme společný dům, planetu-zahradu, zemi, kde nás usadil Bůh, a máme společný úděl v Kristu. Jakmile však na toto všechno zapomínáme, naše provázanost se stává závislostí jedněch na některých, ztrácíme harmonii provázanosti a solidarity a vzniká závislost jedněch na některých, zvětšuje se nerovnost a marginalizace, oslabuje sociální předivo a ničí životní prostředí.

Proto je dnes více než kdy jindy nezbytný princip solidarity, jak učil sv. Jan Pavel II. (srov. Sollicitudo rei socialis, 38-40). Ve světě vzájemně propojeném zakoušíme, co znamená žít v téže „globální vesnici“. To hezký výraz. Obrovský svět není ničím jiným než globální vesnicí, protože všechno je vzájemně propojeno. Ne vždycky však tuto provázanost proměníme na solidaritu. Egoismy jednotlivců, národů a mocenských skupin spolu s ideologickou rigidností vydržují naopak „struktury hříchu“ (tamt. 36).

„Slovo »solidarita« se poněkud vyprázdnilo a někdy se interpretuje špatně, označuje však mnohem více než jen nějaký sporadický projev štědrosti. Vyžaduje vytvoření nové mentality, která uvažuje v kategoriích společenství a počítá s upřednostněním života všech před shromažďováním statků ze strany některých“ (Evangelii gaudium, 188). Toto je solidarita. Nejde jen o poskytování pomoci druhým, což je správné dělat; jde o spravedlnost (srov. Katechismus katolické církve, 1938-1940). Aby byla provázanost solidární a přinášela plody, musí být silně zakořeněna v člověčenství a v přírodě stvořené Bohem, potřebuje  respekt vůči tvářím i zemi.

Bible nás hned od počátku varuje. Pomysleme na příběh o Babylonské věži (srov. Gn 11,1-9) popisuje, co se stane, snažíme-li se dosáhnout nebe – svého cíle – odhlížejíce od spojení s lidstvem, stvořením a Stvořitelem. Je to slovní obrat. Děje se to však pokaždé, když se stoupá nahoru bez ohledu na druhé. Já, jen já. Přemýšlejme o té věži. Budujeme věže a mrakodrapy, ale ničíme společenství. Unifikujeme stavby a jazyky, ale umrtvujeme kulturní bohatství. Chceme být vládci Země, ale ničíme biodiverzitu a ekologickou rovnováhu. Vyprávěl jsem při jedné předchozí audienci o rybářích od San Benedetto del Tronto, kteří letos přišli a řekli mi: „Vytáhli jsme z moře 24 tun odpadků, z nichž polovinu tvořily plasty.“ Pomyslete. Tihle rybáři znají tajemství rybolovu, ale vytahují z moře také odpadky, aby ho čistili. Země se ničí, chybí-li solidarita se zemí, která je darem a ekologickou rovnováhou.

Připomínám jeden středověký příběh, který popisuje tento „babylonský syndrom“ nedostatku solidarity. Tento středověký příběh vypráví, že když se během stavby této věže zřítil dolů člověk a zabil, nikdo nic neřekl. Maximálně jen: „Chudák, udělal chybu a spadl.“ Avšak rozbila-li se cihla, všichni naříkali. A kdo se tím provinil, byl potrestán. Proč? Protože cihla byla drahá. Výroba cihel vyžadovala čas a práci. Cihla byla cennější než lidský život. Každý z nás může přemýšlet o tom, co se děje dnes. Bohužel i dnes může docházet k něčemu takovému. Poklesne nějaký ukazatel finančního trhu, jak v těchto dnech vidíme v novinách, a přinese o tom zprávu každá agentura. Zahynou-li tisíce lidí hladem, bídou, a nemluví o tom nikdo.

Naprostým opakem Babylonu jsou Letnice, jak jsme slyšeli v úvodním čtení. (srov. Sk 2,1-3). Duch svatý sestoupil jako oheň a vítr, uchvátil společenství zavřené ve večeřadle, vlil mu Boží sílu a přiměl vyjít ven, aby všem hlásalo Pána Ježíše. Duch vytváří jednotu v různosti, vytváří harmonii. V příběhu o Babylonské věži se nevyskytovala harmonie, šlo se vpřed za výdělkem.  Tam se vyskytoval jen nástroj, pouhá „pracovní síla“, zatímco v Letnicích je každý z nás nástrojem pospolitosti a cele se podílí na vytváření společenství. Svatý František z Assisi to dobře věděl a inspirován Duchem svatým dával všem lidem, ba každému stvoření jméno bratr a sestra (srov. Laudato si´, 11; srov. sv. Bonaventura, Legenda maior, VIII, 6; Františkánské prameny, 1. díl, str. 359).

Letnicemi se zpřítomňuje Bůh a vdechuje víru společenství, sjednocenému v různosti a v solidaritě. Harmonicky sjednocená diverzita a solidarita je cestou. Solidární různost má „protilátky“ na to, aby žádný jednotlivec, který je jedinečným a neopakovatelným darem, neonemocněl individualismem a egoismem. Solidární různost má protilátky, jež uzdravují sociální struktury i procesy, jež zdegenerovaly na systémy nespravedlnosti a útisku (Kompendium sociální nauky církve, 192). Solidarita je tedy dnes cestou, kterou je třeba se vydat do post-pandemického světa k uzdravení našich interpersonálních a sociálních chorob. Jiná není. Buď půjdeme vpřed cestou solidarity anebo bude hůř. Znovu opakuji: z krize nevyjdeme stejní jako dřív. Pandemie je krize. Z krize vyjdeme lepší nebo horší. Volit musíme my. A solidarita je cestou, po níž z krize vyjdeme lepší, nikoli povrchovými změnami, nějakým nátěrem, který dá vše do pořádku. Ale tím, že se zlepšíme.

Uprostřed krize nám solidarita vedená vírou umožní tlumočit Boží lásku do naší globalizované kultury nikoli budováním věží a zdí – a kolik se jich dnes buduje - které rozdělují, ale potom se zhroutí, nýbrž spřádáním společenství a podporováním procesů opravdu lidského a solidního růstu. A tomu napomáhá solidarita. Zeptám se: myslím na potřeby druhých? Každý ať si odpoví ve svém srdci.

Uprostřed krizí a bouří nás Pán interpeluje a zve, abychom probudili a aktivovali tuto solidaritu, která upevňuje, podpírá a dává smysl těmto hodinám, kdy se zdá, že všechno troskotá. Kéž nás tvořivost Ducha svatého povzbuzuje, abychom dali zrod novým formám rodinné pohostinnosti, užitečného bratrství a všeobecné solidarity.

Přeložil Milan Glaser