Nový portál Vatikánského rozhlasu

Drazí bratři a sestry,

když jsem vás zval k zahájení (12. 9. 2019) přípravy a k účasti na projektu globálního edukativního spojenectví, nemohli jsme vůbec tušit, k čemu mezitím dojde. Covid akceleroval a rozšířil mnohé urgence a krize, s nimiž jsme se potýkali, a vyjevil mnohé další. Po sanitárních těžkostech následovaly ekonomické a sociální. Výchovně-vzdělávací soustavy na celém světě strádaly pandemií jak na rovině školní, tak akademické.

Všude se hledala okamžitá odpověď prostřednictvím digitálních platforem, které vykázaly nejenom značnou nerovnost ve výchovně-vzdělávacích a technologických příležitostech, ale vlivem restrikcí a dalších již existujících nedostatků došlo u mnoha dětí a dospívajících k zaostání v přirozeném procesu pedagogického rozvoje. Podle některých nedávných údajů mezinárodních agentur se mluví o „edukativní katastrofě“ – je to silný výraz, ale mluví se o edukativní katastrofě – a to vzhledem k několika desítkám milionů dětí, které by ekonomická krize způsobená koronavirem mohla donutit k přerušení školní docházky, čímž by se ještě více prohloubila již tak dosti alarmující edukativní nerovnost (více než 250 milionů dětí je totiž vyloučeno z jakékoli školní výuky).

Vzhledem k této dramatické skutečnosti si uvědomujeme, že nezbytná sanitární opatření budou nepostačující, nebudou-li doprovázena novým kulturním modelem. Tato situace posílila vědomí, že je zapotřebí změny rozvojového modelu, který – aby byla respektována a chráněna důstojnost člověka a národů – musí vycházet z příležitostí, jež nabízí komunitám a národům planetární provázanost v péči o náš společný dům a při obraně míru. Krize, kterou procházíme, je komplexní a nelze ji redukovat nebo omezovat pouze na jednu oblast či jeden sektror; je to komplexní krize. Covid umožnil globálně rozpoznat, že tato krize se týká způsobu, jakým chápeme realitu a jakým navazujeme vzájemné vztahy.

Známe proměňující moc vzdělání: vzdělávat znamená volit a zpřítomňovat naději, která boří determinismus a fatalismus, jimiž se nezřídka chce egoismus silnějšího, konformismus slabého a ideologie utopisty prosadit jako jediná možná cesta (srov. Michel De Certeau, Lo straniero o l´unione nella differenza, Vita e Pensiero, Milano 2010, 30 pozn. pod čarou).

Vzdělávání je vždycky úkonem naděje, která zve k součinné transformaci neplodné a ochromující logiky lhostejnosti na jinou, odlišnou logiku, která bude s to zahrnout naši společnou přináležitost. Pokud se prostory vzdělávání dnes přizpůsobují logice, založené na substituci a repetici, a neumějí generovat a ukazovat nové obzory, v nichž budou přívětivost, mezigenerační solidarita a hodnota transcendence tvořit základ nové kultury, nezmeškáme setkání s touto historickou chvílí?

Jsme si rovněž vědomi, že život potřebuje naději založenou na solidaritě a že každá změna vyžaduje vzdělávací proces, aby vznikla nová paradigmata schopná odpovídat na vyzvání a nouzové situace soudobého světa, chápat a nacházet řešení požadavků každé generace a umožnit rozkvět dnešního i zítřejšího lidství.

Máme za to, že vzdělání je jednou z nejúčinnějších cest ke zlidštění světa a dějin. Vzdělání je především záležitostí lásky a odpovědnosti, předávaných v čase, z pokolení na pokolení.

Vzdělání se tudíž nabízí jako přirozený protilék na individualistickou kulturu, která nezřídka degeneruje na kult ega ve vlastním smyslu slova a na primát lhostejnosti. Naší budoucností nemá být rozdělení, ochuzení schopností myšlení a představivosti, naslouchání, dialogu a vzájemného porozumění. To nemá být naše budoucnost.

Dnes je třeba nové etapy edukativního nasazení, která zapojí všechny složky společnosti. Slyšme volání nových generací, vyzdvihující požadavek a zároveň podnětnou příležitost k obnově vzdělávacího procesu, který neodvrací pohled jinam upřednostňováním drtivých sociálních nespravedlností, bezpráví, lidského zbídačení a skartace.

Je to integrální proces, který jde v ústrety osamocenosti a nedůvěře, jež ve vztahu k budoucnosti mládež deprimují, vedou do závislostí, agresivity, verbální nenávisti a šikany. Jde o sdílenou cestu, na níž se neudrží lhostejnost vůči fenoménům násilí, zneužívání nezletilých, dětských nevěst a dětských vojáků, vůči dramatu prodávání a zotročování nezletilých. K tomu se pojí bolest nad „utrpením“ naší planety, způsobovaného jejím bezhlavým a bezcitným vykořisťováním, jež přivodilo ekologickou a klimatickou krizi.

V dějinách existují momenty, ve kterých je nezbytné přijmout zásadní rozhodnutí, jež nejenom poznamenají náš způsob života, ale zejména určí náš postoj k možným budoucím scénářům. V situaci nynější sanitární krize, obtížené malomyslností a rozpačitostí, máme za to, že nadešel čas k podpisu globálního edukativního paktu pro mladé generace a spolu s nimi, zavazující rodiny, komunity, školy, univerzity, instituce, náboženská vyznání, vlády a celé lidstvo k formaci   zralých lidí.

Dnes se od nás žádá nezbytná parrhesie, abychom překročili vnějškovost vzdělávacích procesů, překonali přehnaná zjednodušení, která lpí na utilitě, na (standardizovaném) výsledku, na funkčnosti a byrokracii, jež zaměňují vzdělávání za instruování a vedou k atomizaci našich kultur. Spíše se od nás žádá, abychom dbali na integrální, participativní a polyedrickou kulturu. Je třeba odvahy zahájit procesy, beroucí na vědomí existující roztříštěnost i protikladnost, které s sebou neseme; odvahy znovu vytvářet tkanivo vztahů prospívajících člověčenství, schopnému mluvit jazykem bratrství. Hodnota našich edukativních praktik nebude měřena pouhým složením standardních zkoušek, nýbrž schopností ovlivňovat srdce společnosti a uvádět v život novou kulturu. Jiný svět je možný a vyžaduje, abychom se jej naučili budovat, k čemuž je zapotřebí celé naše osobní i komunitní člověčenství.

Apelujeme v každé části světa zejména na muže a ženy kultury, vědy, sportu i na umělce a pracovníky médií, aby také oni podepsali tento pakt a svým svědectvím a svojí prací prosazovali postoj péče, pokoje, spravedlnosti, dobra, krásy, přijímání druhého a bratrství. „Nemusíme čekat všechno od těch, kteří nám vládnou. To by bylo infantilní. Máme prostor spoluzodpovědnosti schopný nastartovat nové procesy a nové transformace. Máme být aktivní součástí obnovy a podpory raněných společností. Máme dnes obrovskou příležitost vyjádřit svoje bratrství, být milosrdnými Samaritány, kteří na sebe berou bolesti nezdarů, místo aby podněcovali nevraživost a zášť“ (Fratelli tutti, 77). Pluralitní a polyedrický proces dokáže zapojit všechny do smysluplné  odpovědi, v níž rozdíly a koncepce nacházejí harmonii skrze hledání společného dobra. Dnes je zapotřebí vytvářet harmonii.

Z těchto důvodů se osobně a společně zavazujeme:

Za prvé klást do středu každého formálního i neformálního vzdělávacího procesu člověka, jeho hodnotu a jeho důstojnost, aby vyšly najevo jeho specifické vlastnosti, krása, jedinečnost a současně také jeho schopnost vztahovat se k druhým a k realitě, jež ho obklopuje, a odmítat takový životní styl, který napomáhá šíření skartační kultury.

Za druhé naslouchat hlasu dětí a mládeže, kterým předáváme hodnoty a poznatky, abychom společně vytvářeli budoucnost spravedlnosti a pokoje, život hodný každého člověka.

Za třetí usnadňovat plnou účast holčiček a děvčat na vzdělávání.

Za čtvrté spatřovat v rodině primární a nepostradatelný pedagogický subjekt.

Za páté vychovávat druhé i sebe v přijímání a otevírání se těm nejvíce zranitelným a marginalizovaným.

Za šesté snažit se studiem nalézat jiné způsoby chápání ekonomie, chápání politiky, chápání růstu a pokroku, aby opravdu sloužily člověku a celé lidské rodině v perspektivě integrální ekologie.

Za sedmé opatrovat a kultivovat náš společný domov, chránit jej před vykořisťováním jeho zdrojů přijetím nového střídmějšího životního stylu, zaměřením se na plné využití obnovitelných energií respektujících lidské a přírodní prostředí podle principů subsidiarity, solidarity a oběhového hospodářství.

Drazí bratři a sestry, chceme se nakonec v zemích svého původu odvážně snažit zavádět do života edukativní projekt investováním svých nejlepších energií, jakož i spouštěním kreativních a transformačních procesů ve spolupráci s občanskou společností. V tomto procesu je opěrným bodem sociální učení, inspirované [Božím] Zjevením a křesťanským humanismem a nabízejícím se jako pevný základ a živý zdroj pro nalezení cest v nynější krizi.

Tato formativní investice, založená na síti otevřených a lidských vztahů, má všem zabezpečit přístup ke kvalitnímu vzdělání, jež bude na výši důstojnosti lidské osoby a jejího povolání k bratrtsví. Je čas hledět s odvahou a nadějí vpředu. V tom je nám oporou přesvědčení, že vzdělávání je setbou naděje na pokoj a spravedlnost. Naděje na krásu a dobrotivost, naděje na sociální harmonii.

Pamatujme bratři a sestry, že velké transformace nevznikají u psacího stolu. Existuje jakási  „architektura“ pokoje, do níž jsou zapojeny různé instituce a lidé ze společnosti, každý podle vlastní kompetence, aniž by byl někdo vylučován (tamt., č. 231). Takto musíme jít vpřed, všichni společně, každý z nás takový, jaký je, ale vždycky společně hledět kupředu, vytvářet civilizaci harmonie a jednoty, kde není místo pro onu špatnou pandemii skartační kultury.

Přeložil Milan Glaser