VaticanNews.va

   1. 12. 2020

RSS  RSS zpráv  Podcast denních pořadů       

Hlavní stránka

Zprávy

Svatý otec

Publicistika

Rozhovory

Homilie

Seriály

Speciály

Zvukový archiv

Denní programy


Redakce

Program

Frekvence

Fotogalerie

Technika

Historie

Kontakty


Anketa

Sleduji zprávy Vatikánského rozhlasu?

Poslechem na Rádiu Proglas.8429
Poslechem z webových stránek.5207
Četbou textů na webových stránkách.7993
Poslechem i četbou.5032


O webu

Rozhovory online

Rozšířené hledání

Odkazy


Zasílání novinek

Nejčtenější

Křesťané v Anglii sestupují do podzemí

Tituly a diakonie nových kardinálů

Purpur a čísla: rekordy a kuriozity církevního senátu


Cirkev cz Liturgie cz Rádio Proglas TV Noe Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova Res Claritatis Vysokoškolské katolické hnutí Česká republika Pastorace na webu Katolik.cz KTF UK Stránky pro animátory seniorů NAVRCHOLU.cz
 
Rozhovory

 Rozhovory, tiskovky 

31.10.2020 

Jsem veden láskou svého lidu, následujícího Ježíše Krista – říká v novém rozhovoru

Papež František

Vatikán. Tichý hlas, provázený úsměvem, říká: „Dobrý den, buďte vítán….” – takto mne ve vatikánských komnatách přijímá Svatý otec, který se uvolil odpovědět na otázky, jež otřásají církví, dělají starosti kardinálům, sužují věřící a rozdělují církevní zaměstnance na ty, kteří mu pějí hosana anebo ho kritizují podle toho, do jaké farnosti patří - začíná svoji reportáž z rozhovoru Gian Marco Chiocci z italské agentury Adnkronos a pokračuje: Setkat se s papežem není každodenní záležitost, přináší to vzácné, intenzivní a silné emoce, ačkoli pán domu dělá vše pro to, aby host byl nejenom v pohodě, ale dokonce, což je vskutku paradoxní, na stejné rovině. Rozmlouvat s ním v prosté místnosti se dvěma židlemi, stolem a křížem, zatímco venku se šíří obavy z pandemie a tváří v tvář neznámu roste touha po naději a po víře - víře, která se podle někoho vytrácí kvůli skandálům, rozhazování, neustálým Františkovým revolucím, jakož i viru. O tom všem bude mluvit papež v tomto rozhovoru.

Je to vhodná příležitost, jak zmínit a nastínit letitý problém morálky za vatikánskými hradbami, což papež nemá problém nazvat „odvěkým nešvarem, který se v průběhu staletí předává a transformuje“, ale který se každý jeho předchůdce, někdo více, někdo méně, snažil potřít za pomoci prostředků a lidí, na které se v té chvíli mohl spolehnout. „Bohužel, korupce je cyklický příběh, který se opakuje. Přijde někdo, kdo vše vyčistí a urovná, ale potom se začne znovu v očekávání, že této degeneraci učiní přítrž někdo další.“

V životě církve se během tisíciletí určitě nevyskytnul papež, který by byl tak odvážný a nedbal na to, že si znepřátelí mocnou římskou kurii a podnikatelskou sféru, která jí poklonkuje. František se rozhodl uklidit církevní hodnostáře, tíhnoucí k upřednostňování peněz („kterým – jak řekl – první  otcové i svatý František říkali ďáblovy výkaly“) před křížem.

V souladu se svými františkánskými zásadami Kristův vikář činí to, co se pro církev dosud neodhodlal učinit nikdo, totiž aby byla domem ze skla, transparentní jako v počátcích, obrácená k těm posledním, k lidu. V církvi pro chudé a více misionářské – a to je Františkovo krédo – není místo pro toho, kdo se obohacuje nebo dává zbohatnout svým nejvěrnějším, nehodně oděn klerikou.

„Církev je a zůstává silnou, ale téma korupce je hluboký problém, sahající do hloubi staletí. Na začátku svého pontifikátu jsem byl navštívit Benedikta XVI. Když mi předával takovou velkou krabici, řekl: »Tady uvnitř je všechno. Jsou tam akta s těmi nejkomplikovanějšími situacemi. Já jsem došel až sem (ukázal), intervenoval jsem a poslal dotyčné pryč, a nyní... je to na tobě«. Neudělal jsem tedy nic než to, že jsem od papeže Benedikta převzal štafetu a pokračoval v jeho díle.“ Právě, Benedikt XVI. - Tradicionalistická a konzervativní narace podává, že emeritní papež s tím úřadujícím – a naopak – nepřetržitě válčí: spory, třenice, popudlivost, rozdílnost pohledů na všechno a na všechny, pokoutní pikle.

Je na tom něco pravdy? Svatý otec se na pár vteřin odmlčí a pak se zasměje: „Benedikt je pro mne otcem a bratrem. Dopisy adresované jemu podepisuji »synovsky a bratrsky«.  Chodím za ním často tam nahoru (ukazuje rukou směrem ke klášteru Mater Ecclesiae hned za bazilikou sv. Petra), i když poslední dobou trochu méně, protože jej nechci namáhat. Vztah je opravdu dobrý, velmi dobrý, shodujeme se v tom, co dělat. Benedikt je dobrý člověk, zosobněná svatost. Mezi námi nejsou problémy. Každý můžeme říkat a myslet, co chceme. Považte, že se o nás dokonce říká, že já a Benedikt jsme se pohádali o to, který hrob bude jeho a který můj.“

Papež navazuje nit hovoru zdáli a přemítá o tom, co si myslel o konkrétních nešvarech v církvi, když nastoupil na Petrův stolec. Bylo to nic proti tomu, co nalezl potom, když zabořil ruce do neprůhledné správy vatikánských financí, Svatopetrského haléře, neopatrných zahraničních investic a málo charitativních aktivit pastýřů duší, proměněných na hrabivé vlky

Bergoglio odkazuje na svatého Ambrože, biskupa, teologa a římského světce, aby naznačil svoji linii: „Církev byla vždycky casta meretrix, hříšnice. Lépe řečeno, její část, protože drtivá většina jde opačným směrem a sleduje správnou cestu. Je však nepopiratelné, že osobnosti různého typu a postavení, církevní hodnostáři a mnozí fingovaní laičtí přátelé církve zapříčinili promarnění movitého a nemovitého majetku, který nebyl Vatikánu, nýbrž věřících. Oslovuje mne evangelium, kde Pán vybízí k volbě: buď následuješ Boha anebo peníze. To řekl Ježíš. Není možné držet se obojího.“

Od svatého Ambrože přechází papež ke svojí babičce, která jej zásobovala dobrými radami: „Nebyla určitě teoložka, ale nám dětem vždycky říkala, že ďábel vstupuje přes peněženku. Měla pravdu.“ Jako měla pravdu ona stařenka, kterou potkal v jedné chudinské čtvrti v Buenos Aires v den, kdy zemřel Jan Pavel II.: „Byl jsem v autobuse – vzpomíná František – a jel jsem do jedné favely, když přišla ta zpráva, která obletěla svět. Během mše jsem vybídnul k modlitbě za zesnulého papeže. Po skončení bohoslužby ke mně přistoupila jedna chudá žena a ptala se na to, jak se volí papež. Řekl jsem jí o bílém dýmu, kardinálech a konkláve. Ona mne přerušila a řekla: »Poslyšte, Bergoglio, až se stanete papežem, nejprve si obstarejte nějakého pejska.« Odpověděl jsem jí, že se jím stanu stěží, ale v případě, že ano, proč bych si měl pořizovat psa? - »Protože pokaždé, když půjdete k jídlu – odpověděla – dáte kousek nejprve jemu, a pokud zůstane pejsek naživu, budete se moci najíst také«.“

Toto si lidé myslí o Vatikánu? Že je situace mimo kontrolu a může se stát cokoli? „Byla to samozřejmě nadsázka,“ přerušil mne Svatý otec. „Ale dává to tušit, co si Boží lid, chudí mezi nejchudšími světa, myslí o Pánově domě, který je prostoupen hlubokými ranami, niternými sváry a zpronevěrami.“ 

Nesmiřitelný veřejný boj proti vatikánským nešvarům naší doby vytváří obrázek velmi konkrétního, rozhodného, rezolutního papeže, který je solitérem, jehož davy oslavují, ale odporuje mu neviditelný nepřítel. Papeže, který se v palácích malého státu zdá osamocen, ale není sám, neboť má za sebou takřka všechny poslušné a oddané. František zvedl obočí, pomalu rozpažil a zároveň vyhledal pohled svého hosta. Jsou to nekonečné vteřiny.

„Stane se, co bude chtít Pán. Jestli jsem sám? Přemýšlel jsem o tom a došel jsem k závěru, že existují dva stupně samoty. Někdo může říci, cítím se sám, protože ten, kdo by měl spolupracovat, nespolupracuje, a protože ten, kdo by si měl špinit ruce kvůli druhému, tak nečiní, a protože nedbají na moji linii a na tyto věci.... To je – řekněme – funkční samota... Potom je ta podstatná, kterou nepociťuji, protože jsem nalezl spoustu lidí, kteří kvůli mně riskují, dávají svůj život všanc a bojují s přesvědčením, protože vědí, že jdeme správně a nastoupená cesta je přes tisícero překážek a přirozený odpor cestou správnou. Měli jsme tu příklady hanebnosti, zrady, kterých se jistě nedopustily klauzurní sestry a které ublížily lidem, věřícím v církev.“

Jeho Svatost připouští, že neví, zda v této bitvě zvítězí či nikoli. Avšak s laskavou rezolutností je si jistý jedním: „Vím, že to mám činit, byl jsem povolán, abych to dělal. Potom řekne Pán, zda jsem to udělal dobře anebo špatně. Upřímně řečeno nejsem velký optimista  - říká s úsměvem – ale důvěřuji v Boha a lidi věrné Bohu. Vzpomínám si, když jsem byl v Cordobě, kde jsem se modlil, zpovídal a psal, vydal jsem se jednoho dne do knihovny hledat jistou knihu a narazil jsem na šest, sedm dílů Dějin papežů, a také mezi svými předchůdci jsem našel nějaký ten ne právě povzbudivý příklad.“

Nejlepší obranou zapřisáhlých nepřátel papeže je útok na Františka vedený nepřetržitými narážkami na to, co již brzy, jak doufají, přijde po něm. Jakési vysvobození a vzkříšení papežství, které už je dáno ad acta, protože příliš rozdělovalo, bylo politicky nekorektní a pouze jednostranně ideologicky zaměřené.

Tohoto papeže, o kterém se hodně šušká, bere Bergoglio ironicky: „I já přemýšlím o tom, co bude po mně, a mluvím o tom jako první. Nedávno jsem se podrobil několika rutinním lékařským vyšetřením a lékaři mi řekli, že jedno z nich by se mohlo dělat jednou za pět let anebo každý rok. Oni navrhovali pětileté období a já jsem řekl: dělejme je každoročně. Nikdy se neví,“ řekl a široce se usmál.

Papež Bergoglio naslouchá pozorně výčtu kritik, které proti němu byly mezitím vzneseny. Nejeví známky nedůtklivosti nad slovy, jež utrousil kardinál Ruini („kritizovat papeže neznamená být proti němu“ - Corriere della Sera, 6. října 2020), a zdá se, že se mu každý výpad zapsal do paměti: od občanských svazků po smlouvu s Čínou. Přemýšlí o tom asi deset vteřin a nakonec jasně shrnuje: „Nemluvil bych pravdu a křivdil bych vaší inteligenci, kdybych řekl, že po kritice se člověk cítí dobře. Nikomu nejsou vhod, zvláště jsou-li políčkem do tváře; pokud škodí, protože byly vysloveny zlomyslně a škodolibě. Se stejným přesvědčením však říkám, že kritiky mohou být konstruktivní, a proto všechny beru na vědomí, protože kritika mne nutí zkoumat se, zpytovat svědomí a ptát se, zda, kde a proč jsem pochybil; zda jsem jednal dobře, zda jsem jednal špatně a zda jsem mohl jednat lépe. Papež naslouchá všem kritikám a potom rozlišuje, aby zjistil, co je k dobrému a co ne. Rozlišování je mi vodítkem ve všem a u všech. A tady – pokračuje papež František – by bylo zapotřebí poctivé komunikace ke sdělení pravdy o tom, co se děje uvnitř církve. Je pravdou, že mám-li potom v kritice najít inspiraci k lepšímu jednání, nemohu se jistě zdržovat vším tím málo pozitivním, co se o papeži píše.“

Během přípravy následné otázky Svatý otec anticipuje odpověď: „Nevěřím, že by tady nebo venku mohl existovat někdo, kdo by si nepřál vyplenit korupci. Neexistují zvláštní strategie, schéma je banální a jednoduché: jít dál a nezastavovat se, je zapotřebí drobných, ale konkrétních krůčků. Dnešních výsledků jsme dosáhli na základě jedné schůzky před pěti lety o tom, jak zmodernizovat soudní systém, potom jsem na základě prvních šetření musel odstranit některé pozice a odpor, hloubkově jsme hledali ve financích, máme nové vedení IORu, zkrátka jsem musel změnit mnoho věcí a mnoho dalšího se změní vbrzku.“

Při zachování presumpce neviny pro každého, kdo skončil nebo skončí v hledáčku vatikánské prokuratury, je všem zřejmé, kolik dobrého dělá František, jdoucí nad srázem nemorálnosti rozšířené v jistých církevních sektorech. Ptáme se i s trochou ostychu Svatého otce: má papež strach? Tentokrát odpovídá s větším rozmyslem. Zdá se, že mlčení nebude mít konce a že hledá správná slova. Zdá se. „A proč bych jej měl mít?“ – klade otázku sobě i nám Svatý otec. „Nebojím se konsekvencí namířených proti mně, nebojím se ničeho, jednám jménem Pána a za Pána. Jsem lehkovážný? Chybí mi trochu opatrnosti? Nevím, vede mne instinkt a Duch svatý, vede mne láska mého skvělého lidu, který následuje Ježíše Krista. A potom se modlím, mnoho se modlím, všichni se v této obtížné chvíli máme hodně modlit kvůli tomu, co se děje ve světě.“

Koronavirus se mezi nás vrátil, vleče s sebou neklid, smrt a strach. Papež se ujímá slova, které už si ponechává, jako by tě držel za ruku, když mluví, což bys nikdy nečekal od pozemského pastýře všeobecné církve: „Toto jsou dny obrovské nejistoty, modlím se mnoho, jsem velmi, velmi nablízku těm, kdo trpí, modlím se za ty, kdo pomáhají lidem, kteří mají zdravotní a nejen zdravotní bolesti.“ Poukazuje na proslulé hrdiny, ony „světce odvedle“, jak je definoval dva týdny po celosvětovém setkání 27. března v dešti na Svatopetrském náměstí při modlitbě za konec pandemie pod křížem skrápěným slzami kanoucími z nebe. Svatý otče, ptáme se, čeká nás další lockdown, mluví se opět o restrikcích bohoslužeb, je tu riziko pro církev?

„Nechci vstupovat do politických rozhodnutí italské vlády, ale povím vám něco, co mne zamrzelo. Dozvěděl jsem se o jednom biskupovi, který řekl, že pandemií si lidé »odvyknou« - právě tak to řekl – chodit do kostela a už se nevrátí, aby poklekli před křížem či přijali Kristovo Tělo. Já říkám, že pokud tito »lidé«, jak je nazval biskup, chodili do kostela ze zvyku, pak je lépe, když zůstanou doma. Duch svatý povolává lidi. Možná, že po této tvrdé zkoušce a s novými těžkostmi a bolestmi, jež navštěvují příbytky, budou věřící pravdivější a autentičtější. Věřte mi, tak to bude.“

Tady setkání končí, rozloučení je jednoduché a dojemnější než přivítání. Svatý František říkával, že jediný paprsek slunce dokáže zahnat miliony stínů. V náhle uprázdněné místnosti se rozhostilo světlo naděje jediného papeže, který přijal jméno prosťáčka z Assisi. A temnotou viru na okamžik pohasíná i tma hříchu těch, kdo jsou zasvěceni Pánu – končí Gian Marco Chiocci svoji reportáž ze svého včera zveřejněného rozhovoru s papežem Františkem pro agenturu Adnkronos.

 

Přeložil Milan Glaser



Další články z podrubriky Rozhovory, tiskovky

 odeslat článek     vytisknout článek


Související články
7.10.20 Co zanecháme budoucím generacím?, ptá se papež ve španělském měsíčníku
7.10.20 Měl jsem pocit, že mluvím k přízrakům
18.4.20 Františkova post-koronavirová strategie
18.4.20 Odvaha k realistické obrazotvornosti
10.4.20 Papež ve vyhnanství



Hlavní stránka | Zprávy | Svatý otec | Publicistika | Rozhovory | Homilie | Seriály | Speciály | Zvukový archiv | Denní programy
Redakce | Frekvence | Fotogalerie


Copyright © 2003-2020 Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.
Administrace: Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Technická realizace: Václav Lahoda.

 
Stáhnout záznam ve formátu MP3  

Kanál Vatikánského rozhlasu na YouTube  

Archív denních pořadů ve formátu Real Audio  
 Zprávy
Papežovo poselství patriarchu Bartolomějovi: Vzájemná láska a dialog vedou k cíli

Papež František letos uctí Imakulátu při soukromé pobožnosti

Nejvyšší administrativní soud dal za pravdu francouzským biskupům

Uvězněná víra

Otec Raniero Cantalamessa – kardinál, který zůstává kapucínem

Papež: Víra je opakem prostřednosti, je vroucí touhou po Bohu

Doufáme, že se ukáže Bůh, ale také On doufá, že se ukážeme

Papež: Mezi Ježíšem a učedníky je ostrý kontrast

František a noví kardinálové navštívili Benedikta XVI.

Tituly a diakonie nových kardinálů

Apel běloruských biskupů na ukončení sociálně-politické krize

Purpur a čísla: rekordy a kuriozity církevního senátu

 Nově na webu
Svatý otec: Modlit se a mít rád, znamená bdít

Publicistika: Čas pandemie – vzácný čas zmoudření?

Publicistika: Proměnit svět

Rozhovory: O “covidových” situacích a trojí životní samotě

Homilie: Čas Božího navštívení

Archiv zpráv prosinec 20
 123456
78910111213
14151617181920
21222324252627
28293031   

Starší zprávy >

Náš tip

Bratrství se zrodilo z Kříže

Zveřejněna nová encyklika Fratelli tutti

Takaši Pavel Nagai – k pětasedmdesátému výročí svržení atomové bomby na Nagasaki