„Pomysleme na mrtvé, na naše zemřelé. Je to vzpomínka, kterou jsme povinováni, neboť lze říci: všechno, co jsme a máme, pochází od nich. Je to blahodárná vzpomínka, která nás povzbuzuje k dobrotě, moudrosti a zbožnosti. Naplňuje nás pamětí, jež nekončí u beznadějné nostalgie minulosti, ale pomáhá nám k dobrému životu, v naději a v modlitbě.“ Řekl papež Pavel VI. při modlitbě Anděl Páně 1. listopadu 1968, v roce kdy mládežnické revolty útočily na veškerá dědictví minulých generací. Všechno, co souviselo s minulostí, mělo být smeteno do propadliště dějin.
O několik let později, při Svatém roce 1975, papež Montini zdůrazňoval: „Tato památka zachovává velmi lidskou pietu: od mrtvých jsme zdědili život. A je to také památka velmi moudrá, obrací nás k poučení z dějin, promlouvá k nám o ceně zaplacené za naši civilizaci, v mnoha případech také za naši svobodu. Přivádí nás na břehy oné vzácné řeky, kterou nazýváme tradicí, řeky často zapomínané a rozmetávané revolucemi, vzbouřenci a posléze zarputilými konzervatisty. Je to však řeka pro nás nezbytná, když nám přináší stále čistou a živou vodu evangelia. Poučení pramenící z paměti se pak stává lekcí filosofie života o životě člověka, jenž přetrvává smrt.“ (Pavel VI., 2. listopadu Svatého roku 1975)
Svědectví o smrti však může mít různé odstíny a skrývat propastné hloubky bolestí. Uprostřed hrůz 2. světové války a všudypřítomné zkázy promlouval papež Pius XII. „Smrt vám zlomila srdce a otevřela rány, jež se nechtějí hojit. Myšlenka na hroby drahých, jež zůstaly daleko a snad jsou neznámé, úzkost za zesnulými či nezvěstnými, povzdech toužící znovu obejmou vaše drahé vězně či deportované, vás uvrhují do bolesti vysilující ducha a těžká a temná budoucnost doléhá na všechny, rodiče a děti, mladé i staré.“ (Vánoce 24. prosince 1943)
Rovněž dob prosperity však mučí ducha. 80. léta, období vrcholícího západního liberalismu. Konzumismus redukuje člověka na spotřebitele, jehož hodnota se měří ekonomickými ukazateli. Otázka po smyslu lidského života zaznívá opět s novou intenzitou. “Dnes se, drazí bratři a sestry, modlíme za zemřelé. V těchto dnech přicházíme navštěvovat hřbitovy, jako modlící se poutníci, abychom vyprošovali věčný pokoj našim drahým. Před těmito hroby v nás narůstá touha po překonání smrti, nabývá na tvaru dech věčnosti, obývající naše srdce. Zdobíme, zkrášlujeme hroby, přinášíme na ně květiny, protože nám naše srdce říká, že tělo není zahalené chladnou nehybností smrti, nemůže tomu tak být, nemůže to být poslední slovo života. Nesmírné předivo plánů, možností, vyjádřených jen částečně, očekávání spravedlivějšího a lidštějšího světa, vroucnost citů, tíže každodenní věrnosti, celý tento poklad dobra nemůže být zaklet do neúprosného ticha nicoty.” – promlouval Jan Pavel II. 2. listopadu 1986.
Palčivou otázku po vytěsnění touhy po věčnosti si položil Benedikt XVI. “Ve své encyklice o křesťanské naději, jsem se tázal po tajemství věčného života (…) Ptal jsem se: Je křesťanská víra také pro lidi dneška nadějí, která proměňuje a podpírá jejich života (…)? A ještě radikálněji: Touží ještě lidé dnešní doby po věčném životě? Nebo se pro ně stala pozemská existence jediným horizontem? Ve skutečnosti, jak podotýká sv. Augustin, všichně toužíme po “blaženém životě”, po štěstí. Nevíme dost dobře, co to je, avšak cítíme se k němu přitahováni. A v tom spočívá univerzální naděje, společná lidem všech časů a všech míst.”
Právě jistota smrti nás vede k tázání po duchovní podstatě člověka. A brána smrti otevírá zároveň bránu naděje na věčnost. “Obnovujeme dnes naději na věčný život reálně založenou v Kristově smrti a vzkříšení. “Vstal jsem z mrtvých a nyní jsem stále s tebou,” říká nám Pán – moje ruka tě podpírá. Kamkoli bys padl, padáš do mých rukou a já budu přítomen dokonce i v bráně smrti. Tam, kam tě nemůže doprovodit nikdo jiný a kam si sám nemůžeš nic přinést. Tam tě očekávám, abych pro tebe proměnil temnotu ve světlo.” – Kázal papež Benedikt XVI. 2. listopadu 2008.
odeslat článek
vytisknout článek
