Nový portál Vatikánského rozhlasu

Upozorňujeme, že aktuální program České sekce Vatikánského rozhlasu již najdete pouze na našich nových internetových stránkách

https://www.vaticannews.va/cs.html

Portál radiovaticana.cz bude dále sloužit jako archiv starších vysílání České sekce (roky 2007-2020). V sekci Podcast na našich nových stránkách naleznete archiv denních pořadů Vatikánského rozhlasu v češtině od listopadu roku 2018.

Přejít na stránky Vatican News
VaticanNews.va

   18. 4. 2021

RSS  RSS zpráv  Podcast denních pořadů       

Hlavní stránka

Zprávy

Svatý otec

Publicistika

Rozhovory

Homilie

Seriály

Speciály

Zvukový archiv

Denní programy


Redakce

Program

Frekvence

Fotogalerie

Technika

Historie

Kontakty


Anketa


O webu

Rozhovory online

Rozšířené hledání

Odkazy


Zasílání novinek

Nejčtenější



Cirkev cz Liturgie cz Rádio Proglas TV Noe Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova Res Claritatis Vysokoškolské katolické hnutí Česká republika Pastorace na webu Katolik.cz KTF UK Stránky pro animátory seniorů NAVRCHOLU.cz
 
Publicistika

 Reportáže, reflexe, sloupky 

23.11.2020 

Proměnit svět

O roli křesťanství v dějinách naší civilizace

Papež František

Text papeže Františka vydaný poprvé ve svazku „Nebe na zemi. Milovat a sloužit, aby svět byl proměněn“ (Il cielo sulla terra. Amare e servire per trasformare il mondo. LEV 2020)

Lze ještě vůbec věřit v možnost nového, spravedlivějšího a bratrského světa? Lze skutečně doufat v takovou proměnu společností, v nichž žijeme, aby v nich nevládl zákon silnějšího a arogance bůžka peněz, nýbrž úcta k lidské osobě a logika nezištnosti? Umím si představit výraz, jaký se objeví na mnoha tvářích v reakci na tato slova, na tyto „naivní“ otázky. Lehce povytažené koutky rtů, křivka skeptického pousmání nebo v nejlepším případě soucitnosti, jež nás unášejí k životu ve společnosti bez iluzí.

Máme tedy vzít na vědomí, že svět se svými nespravedlnostmi „do nebe volajícími o pomstu“ je nezměnitelný? A nám, lidem církve, zbývá pouze úkol kázat pasivní odevzdanost nebo s náležitou zacykleností hlásat stejně pravdivé jako abstraktní principy?

Žádný poctivý myslitel nemůže popřít proměňující sílu křesťanství v běhu dějin. Pokaždé, když se křesťanský život autenticky a svobodně rozšířil ve společnosti, zanechal ve světě vždy novou stopu lidskosti. Počínaje prvními staletími. Největší novinkou v sociální sféře bylo uznání hodnoty každého jednotlivého člověka,  vnímavost, jež odmítala odepisování nedokonalých jedinců coby neužitečných, vedla k uctivému zacházení s otroky a postupem času až k netolerovatelnosti samotného institutu otrokářství, s odpudivostí pohlížela na krutost gladiátorských her a na „krvavá představení“,  přinesla houževnatost, s níž benediktinské mnišství v barbarských dobách čelilo opuštění polního hospodářství a zapomenutí na řecko-latinskou kulturu, střídmou krásu románských kostelů i „vzepětí k nebi“ v chvalozpěvu gotických katedrál, přísné zamítnutí lichvy i morální předpis „spravedlivého výdělku“ pro dělníka, zakotvený v katechismu. Byl to nový svět, který povstával a pozvolna nabýval tvaru, uprostřed starého rozkládajícího se světa.

Jak se to dělo a co je tajemstvím této podivuhodné proměny? A jaké poučení z toho všeho můžeme vyvodit dnes pro nás, křesťany 21. století?

Emmanuel Mournier, francouzský myslitel 30. let, říkal, že významný vliv křesťanství na evropskou civilizaci byl spíše „vedlejším účinkem“ svědectví prvních křesťanů než předem připraveným plánem; spíše nezištným důsledkem v prostotě prožívané víry než výsledkem kulturně politického programu vypracovaného za stolem: „Mezi počátkem a účinky je vždy jakýsi nepřímý průběh, zdá se totiž, že křesťanství se ve světské realitě účinně projevuje jakoby mimochodem, někdy takřka z roztržitosti“ (Feu la Chrétienté, 1950, s. 252). Křesťanství ze sebe vydává to nejlepší pro civilizaci tehdy, když je zakořeněno v evangeliu: „Křesťanství vnáší do jednání lidí navenek nejvíce, když nabývá na duchovní intenzitě, spíše než když se ztrácí v taktikách a světské správě“ (tamtéž, s. 253). Tento postřeh přirozeně platí z historického hlediska také obráceným směrem, bohužel jsme toho byli mnohokrát svědky: křesťanství ztrácí to nejlepší ze sebe, když je korumpováno, když se identifikuje se světskými logikami a strukturami.

Opusťme povrchnost a vydejme se na větší hloubku, jako bychom se nořili do nitra pramene v hledání původu oné tajemné síly, která nepředvídatelně žene proud vody všude kolem a proměňuje okolní krajinu a půdu. Tento počátek proměňující křesťanské dynamiky lze s velkou názorností nalézt ve zkušenosti Apoštola národů, Pavla z Tarsu, kterého Pán na cestě do Damašku vyhodil ze sedla svým mocným a milosrdným pohledem. „Tehdy Pavel pochopil, že jeho spása nezávisí na dobrých skutcích vykonaných podle zákona, ale na skutečnosti, že Ježíš také pro něho - pronásledovatele – zemřel, byl a je vzkříšen.“ (Benedikt XVI, Promluva před Anděl Páně, 25. ledna 2009). Pavel neudělal pro setkání s Ježíšem vůbec nic, nebyla to jeho iniciativa. Neučinil nic, čím by si zasloužil ten pronikavý pohled lásky, jímž se Bůh nečekaně obrátil na svého „politického nepřítele“. Ani „dobré skutky vykonané podle zákona“ – říká papež Benedikt – mu nemohly vysloužit spásu. Naprostá nezištnost, jíž se dávný pronásledovatel nevzpouzí, nýbrž ji svobodně přijímá do té míry, že tato událost udá dominantní tón celému jeho životu. Milosrdná láska, jejímž zaníceným svědkem se Pavel stává a kterou dobře známe díky jeho listům, není ničím jiným, než tajuplným odleskem milosrdenství, které potkal ve svém životě.

Křesťanská slova v naší době často vyprchávají, ztrácejí svůj význam. Láska, milosrdenství… výrazy vyvolávající dnes představu jakéhosi mlhavého sentimentalismu či melancholické filantropie. Chceme-li postihnout jejich křesťanský smyslu, musíme myslet právě na zkušenost prožitou Pavlem, na proměnu, k níž v něm došlo z božského podnětu a která nepoznamenala silné rysy jeho povahy, neučinila z něho slabocha a marnivého snílka, nýbrž muže s velkým srdcem, přemoženého větší Láskou. Ve svém hymnu na lásku v prvním listu Korinťanům zanechal nejpůsobivější „manifest“ převratu, jaký Kristus přináší na svět.

Jedním z nejstarších a opakovaně se vracejících pomýlení v dějinách církve je vskutku pelagianismus, stručně řečeno křesťanství bez milosti, víra snížená na moralismus, na titánské leč k neúspěchu odsouzené úsilí vůle. Právem Augustin – vědom si dobře strukturálního zranění, které v sobě nese každá duše – oponoval veškerou svou silou Pelagiovu bludu. Křesťanství totiž neproměnilo antický svět svými světskými taktikami či etickými voluntarismy, ale jedině skrze moc Ducha Ježíše Zmrtvýchvstalého.

Celá záplava malých i velkých charitativních děl, proud solidarity, který po dva tisíce let prochází dějinami, má tento jediný pramen. Milosrdná láska povstává z vnitřního pohnutí, z úžasu – z Milosti.

Od samého počátku, historicky vzato, křesťanská charita znamenala pozornost k potřebám nejkřehčích lidí: vdov, chudých, otroků, nemocných, utlačovaných… Soucit, cítění s tím, kdo trpí, sdílení.  Stala se také obviněním vzneseným proti nespravedlnostem a úsilím o jejich potírání, nakolik je to možné. Pečovat o člověka totiž znamená přijmout za svou celou jeho situaci a pomoci mu k osvobození od toho, co jej utlačuje a upírá jeho práva. Primát Milosti nevede k pasivitě, naopak znásobuje energii a dává růst vnímavosti k nespravedlnostem.

„Nesmíš si myslet, že krást znamená pouze okrádat tvého bližního na jeho majetku, pokud vidíš, že tvůj bližní trpí hladem, žízní, či jinou potřebou, že nemá dům, oblečení a boty, a nepomůžeš mu, okrádáš jej stejně tak jako ten, kdo krade peníze z brašny nebo ze skříňky. Máš povinnost pomoci mu v jeho potřebě. Tvůj majetek totiž není tvůj; jsi pouze jeho správcem a máš úkol rozdělovat ho těm, kdo jej potřebují“ (Martin Luther, překlad podle italské edice Breviario, 1996, 65-66).

Je to nový pohled, který má počátek v osobním zakoušení prožitku nezištnosti Boží lásky. Neumenšuje, nýbrž vyostřuje dramatické vědomí naší omezenosti, naší hříšnosti. Právě proto však s větší naléhavostí pociťujeme potřebu spravedlnosti provázené milosrdenstvím. Severoamerický teolog Reinhold Niebuhr píše: „Každá spravedlnost, jež není ničím jiným než spravedlností, rychle degeneruje v cosi menšího než spravedlnost“. (Moral Man and Immoral Society, autor textu cituje z italského překladu Uomo morale e società immorale, 1968, s. 181). A Martin Luther poznamenával: „Pravá spravedlnost zakouší soucit; falešná spravedlnost opovržení“ (Breviario, 109).

Odlišný je také způsob, jakým se křesťan angažuje po boku nejposlednějších, kteří mají dnes tvář osamělých starců, lidí pracujících na nejistý pracovní úvazek nebo na černo, uprchlíků či postižených. Tato angažovanost není naplňováním vlastní prázdnoty, od níž bychom snad chtěli utíkat za pomoci „nadšeneckého“ aktivismu, který se v čase neosvědčuje jako hodnověrný a zpravidla není trvalý.

Mezi profesionálními aktivistickými nadšenci a člověkem, jehož nasazení se odvíjí ze zkušenosti obdrženého daru, zeje propast. Když přistupujeme ke zranitelným lidem upřímně, s přáním pomáhat jim, stane se, že si uvědomíme svou vlastní zranitelnost. Všichni máme zranitelná místa. A všichni potřebujeme péči, všichni potřebujeme záchranu. Proto upřímná charita ústí vždycky do modlitby, do žadonění po Boží přítomnosti, která jedině může vyléčit vnitřní zranění naše i druhých lidí.

Je tu však ještě jeden poznávací znak křesťanského nasazení ve prospěch nejposlednějších. Je to výběžek radosti, přetrvávající vždycky, možná někdy v utajení, dokonce i při setkání s velmi negativními a bolestnými zkušenostmi. Totiž společnost Přítomnosti, která neodvisí v posledku od vnějších okolnosti, nýbrž je darovaná, totiž blízkost Ježíši, v níž rosteme den za dnem v modlitbě a četbě evangelia. Jádro naděje na změnu, které Charles Peguy spatřoval jako ctnost-dívenku, kráčející takřka ztracená v sukních svých dvou větších sester (víry a lásky), avšak ve skutečnosti právě ona, tato dívenka-naděje, obě větší drží za ruku a podpírá je.

 

„Abychom nemilovali bližního, dívenko,

Bylo by třeba zalepit si oči a uši.

Tolikerému neutěšenému nářku (…).

Naděje však, praví Bůh,

ano právě to mne ohromuje.

Mne samého.

Právě to je ohromující.

Aby ty nebohé děti viděly, jak věci jsou

a věřili, že nazítří bude lépe.

Aby viděli, jak jsou věci dnes

a věřili, že nazítří bude lépe.

Právě to je ohromující a právě to je

největším zázrakem naší milosti.

A já sám jsem tím ohromen.

A je třeba, aby moje milost měla vskutku

neuvěřitelnou sílu.

A aby prýštila z pramene

A jako nevyčerpatelná řeka.

Od oné první chvíle vytrysknutí

a provždy, aby prýštila.

(Charles Peguy, La porche du mystère de la deuxième vertu)

 Přeložila Johana Bronková



Další články z podrubriky Reportáže, reflexe, sloupky

 odeslat článek     vytisknout článek


Související články
1.12.20 Pokročme v liturgické inkulturaci, vyzval papež při prezentaci studie o zairském misálu
1.12.20 Zairský ritus jako slibná cesta k amazonskému obřadu
23.11.20 Proměnit svět - text papeže Františka o roli křesťanství v dějinách naší civilizace
23.11.20 “Vraťme se k snům” – vychází nový knižní rozhovor s papežem Františkem
23.11.20 O “covidových” situacích a trojí životní samotě



Hlavní stránka | Zprávy | Svatý otec | Publicistika | Rozhovory | Homilie | Seriály | Speciály | Zvukový archiv | Denní programy
Redakce | Frekvence | Fotogalerie


Copyright © 2003-2021 Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.
Administrace: Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Technická realizace: Václav Lahoda.

 
Stáhnout záznam ve formátu MP3  

Kanál Vatikánského rozhlasu na YouTube  

Archív denních pořadů ve formátu Real Audio  
 Zprávy
Nové internetové stránky Vatikánského rozhlasu

Bohoslužba k 30. výročí založení Visegradské skupiny a svátek sv. Cyrila a Metoděje ve Věčném městě

Nové Motu proprio zavádí snížení trestu a resocializační programy

Papež: Luštěniny jsou ušlechtilá potravina

Papež připomenul Světový den rozhlasu

Posvátná kniha syrské katolické církve se vrátí do Karakoše

Láska se raduje z růstu druhého člověka, píše papež v poselství k postní době

Papež František: Vytvářejte komunikaci dovolující zahlédnout pravdu věcí

Papež: Kultura setkávání může být východiskem k jednotnějšímu a smířenému světu

Papež František vybízí k solidaritě s křesťany ve Svaté zemi

Jezuitské periodikum La Civiltà Cattolica vyjde také v ruštině

Papež: Kéž nový lunární rok přinese ovoce bratrství a solidarity

 Nově na webu
Svatý otec: Modlitba v každodenním životě

Publicistika: Za skutečnou katolicitu, pluralitu kultur a názorů

Publicistika: 90 let papežského rozhlasu

Rozhovory: Papeže by chtěli všichni

Homilie: Mlčení víry

Archiv zpráv duben 21
   1234
567891011
12131415161718
19202122232425
2627282930  

Starší zprávy >

Náš tip

Patris corde

Bratrství se zrodilo z Kříže

Zveřejněna nová encyklika Fratelli tutti