Nový portál Vatikánského rozhlasu

Bohoslužba těchto večerních chval má vždycky dvojí aspekt: liturgie zahajuje slavnost Matky Boží, Panny Marie, a zároveň slavnostní hymnus Te Deum uzavírá kalendářní rok.

Zítra bude příležitost pozastavit se u prvního aspektu a dnes večer dejme prostor díkůvzdání za tento rok, který se chýlí ke konci.

„Bože, Tebe chválíme, Tebe, Pane velebíme...“ Mohlo by se jevit jako nucené, ba křečovité děkovat Bohu na konci tohoto roku, poznamenaného pandemií. Myslíme na rodiny, které ztratily jednoho či více členů, na ty, kteří byli nemocní, museli snášet samotu, přišli o zaměstnání...

Leckoho napadá otázka: jaký je smysl tohoto dramatu? Nesmíme se unáhlit s odpovědí na tuto otázku. Naše nejúzkostnější „proč“ ani Bůh nezodpovídá poukazem na nějaké „vyšší důvody“. Boží odpověď přináší Vtělení, jak za okamžik zazní v antifoně ke kantiku Magnificat: „Ve své veliké lásce poslal nám Bůh svého Syna v podobě hříšného těla“.

Nějaký bůh, byť ten nejlepší možný, který by obětoval lidské bytosti nějakému velkolepému záměru, zajisté není Bohem, kterého nám zjevil Ježíš Kristus. Bůh je otec, „věčný Otec“, a Jeho Syn se stal člověkem z obrovského soucitu Otcova srdce. Bůh je pastýř, a který pastýř by ztrátu jediné ovce přijal s pomyšlením, že mu jich mnoho dalších ještě zbývá? Nikoli, takový cynický a nelítostný bůh neexistuje. Toto není Bůh, kterého „chválíme“, a Pán, kterého „velebíme“.

Když milosrdný Samaritán potkal onoho polomrtvého ubožáka, ležícího u cesty, nezačal mu nejprve vysvětlovat smysl toho, co se mu přihodilo, popřípadě jej přesvědčovat, že to bylo vlastně k jeho dobru. Samaritán se slitoval, sklonil se k tomuto cizinci, jednal s ním jako s bratrem, postaral se o něho a učinil vše, co bylo v jeho možnostech (srov. Lk 10,25-37).

Tady se snad můžeme dobrat „smyslu“ onoho dramatu, jímž je pandemie, stejně jako jiných pohrom, jež lidstvo postihují, totiž vzbudit náš soucit a přimět k postojům a skutkům blízkosti, péče a solidarity.

To se také dělo a děje během těchto měsíců v Římě; a zvláště za to dnes večer vzdáváme díky Bohu: za všechno dobré, k čemu došlo v našem městě během lockdownu a vůbec během pandemie, která bohužel ještě neskončila. Je mnoho lidí, kteří se snažili bez povyku přičinit o to, aby tíže této zkoušky byla snesitelnější. Svým každodenním nasazením, živeným láskou k bližnímu, uskutečňovali slova hymnu Te Deum: „Každého dne dobrořečíme tobě a chválíme tvé jméno na věky“. Neboť dobrořečením a chválou, jež jsou Bohu nejmilejší, je bratrská láska.

Zdravotníci – lékaři, ošetřovatelky, ošetřovatelé, dobrovolníci – jsou v první linii a proto jsou vždycky v našich modlitbách a zasluhují naše uznání, stejně jako mnoho kněží, řeholníků, řeholnic a dobrovolníků. Dnes večer se však naše poděkování vztahuje také na všechny, kteří se denně co nejlépe snaží přivádět svoji rodinu i službu k obecnému dobru. Máme na mysli zejména ředitele škol a učitele, kteří v životě společnosti plní podstatnou roli a musí čelit velice komplikované situaci. S vděčností myslíme také na veřejné činitele, kteří dokáží docenit všechny dobré zdroje, jež se nacházejí v tomto městě a okolí, nejsou svázáni soukromými ani stranickými zájmy, nýbrž skutečně hledají dobro všech, počínaje těmi nejvíce znevýhodněnými.

Toto všechno se nemůže dít bez milosti Boží a Božího milosrdenství. Dobře víme ze svojí zkušenosti, že jsme v těžkých chvílích přirozeně nakloněni bránit a chránit sami sebe a svoje drahé, pečovat o svoje zájmy... Jak je tedy možné, že tolik lidí, kterým se nedostává jiné odměny než prokazování dobra, nacházejí sílu starat se o druhé? Co je vede k tomu, že se zříkají něčeho svého, vlastního pohodlí, svého času a svého majetku, aby je věnovali druhým? V podstatě vzato, a ačkoli si to třeba sami ani neuvědomují, jsou vedeni Boží mocí, která je silnější než naše sobectví. A proto vzdáváme chválu Bohu, protože věříme a víme, že veškeré dobro, které se na zemi denně uskutečňuje, přichází nakonec od Něho. A pohledem do budoucnosti, jež nás očekává, znovu úpěnlivě prosíme: „Sešli nám, Pane, své milosrdenství, jak v tebe doufáme“.

Přeložil Milan Glaser