Nový portál Vatikánského rozhlasu

Otče, jak dlouho už tam působíte?

V Bolívii jsem už 14 let. Přišel jsem tam v posledních měsících, kdy u nás končila jedna historická éra ? socialismu a komunismu. Přišel jsem tam v březnu v roce 1989. První dva měsíce jsem byl v Cochabandě na kursu španělského jazyka, a pak jsem se měl rozhodnout, zda jít do Cochabandy sloužit nemocným dětem, anebo jít na území Mochů přímo do terénu, kde mám také spoustu dětí a nemocných, jelikož působím současně jako kněz i jako lékař. Jsem tam už takový zapadlý vlastenec.

Pro většinu posluchačů bude asi těžké představit si vaši práci. Jak jste se zmínil, působíte i jako lékař. Co vše musíte dělat?

Chtěl bych hlavně zdůraznit, že Bolívie má dnes sociální pojištění pro nemocné, zejména pro děti od narození do pěti let a potom pro těhotné ženy a po porodu. Takže má hlavní činnost je v těchto dvou oblastech, v těchto dvou kategoriích nemocných. Dá se říci ale i zdravých, protože tam máme také spoustu práce v preventivní medicíně, hlavně očkování, jezdíme do terénu, takže toto jsou naše hlavní úkoly. Musíte si představit, že se tam vlastně musí dělat všechno. Já tam mám takové jednoduché zařízení, které v Evropě vůbec nic neznamená; máme tam jednoduchou laboratoř, kde můžeme dělat zkoušky krve a moči, máme tam elektrokardiogram, ultrazvuk a do budoucnosti bych tam chtěl zavést rentgenové zařízení. Mám už pro to připravenou místnost, ale bohužel aparát ještě nemám.

Otče, jak asi veliká je ta vaše nemocnice, nebo ambulatórium?

My máme pět lůžek, a to nám vyhovuje, že můžeme v dnešní době oddělit muže od žen, a tím poskytnout lepší péči. Vlastně se dá říci, že to je malá nemocnice a kromě toho také ambulatorní zařízení, které provádíme každý den. Když přijedou lidé z venkova ? máme tam čtyři vesnice, které se jmenují Navidad (Vánoce), sv. Lukáš, san Bartolomé a san Miguel ? tak je musíme ošetřit anebo vyšetřit přímo na místě v kterýkoliv den, to znamená i v sobotu, i v neděli, anebo kdykoliv je třeba zakročit. V poslední době se mi stal takový případ, když jsem sloužil mši svatou, během níž mě náhle zavolali, abych udělal zákrok u jedné ženy, která měla srdeční zástavu. Byl jsem ještě v kněžském rouchu. Bylo to opravdu akutní, ale ta žena se ze všeho nakonec dostala. Stalo se pak to, že jak příbuzní, tak i ona sama to vůbec nijak neocenili a bez jakéhokoliv poděkování nám utekli z nemocnice. Tak to jsou někdy takové dost drsné případy, ale člověk se musí potýkat se vším.

Sama Bolívie prožívá politické zvraty. Máme toho v novinách a v televizi až dost. Dostane se jejich ohlas až k vám do pralesa?

No tak, zprávy o těch hlavních zvratech se k nám samozřejmě dostanou, ale trošku později, protože to, co se teď stalo, bylo především na horní rovině, hlavně v Lapasu. K nám se toho moc nedostane, protože jsme takoví negramotní, nemáme ani internet a dokonce ani televizi, takže se k nám ty zprávy moc nedostanou a když, tak opožděně. Myslím, že je tam stejné opoždění, jako když se dělají zprávy pro Evropu. I k nám se to dostane někdy velice těžce a později, ale kromě toho využívají lidé další spojení, které je velice dobré, a to je rádio. Rádio mají skoro všichni, dokonce i ti nejchudší. To znamená, že mohou poslouchat rádio od nás z Trinidadu, anebo ze Santa Cruz, a tam se doví novinky, které se seběhnou.

Ty rádiové stanice jsou misijní, diecézní nebo farní?

V Santa Cruz je rádio, které se přímo nazývá Santa Cruz, a je vedené našimi jezuity. V Trinidadu je to naprosto civilní rádio, které nemá církevní složku.

Jak se dívají tamní kněží, většinou Španělé, na vás misionáře z bývalých komunistických zemí?

To je dost složitá otázka, protože Španělé sice prožili také svůj převrat, ale většina lidí tam přišla ještě v době našeho socialismu. Spousta lidí sympatizovala s bývalými socialistickými zeměmi, hlavně s Československem, Polskem, Maďarskem, a dívali se na to spíše ze sociálního pohledu a viděli v tom pozitivní prvky, ale neviděli to naše utrpení, které jsme měli. Dívají se na nás s takovým, řekl bych, despektem, protože si myslí, že člověk jaksi nevydrží v takovém prostředí, kde byla teologie osvobození a kde jsou hlavní sociální otázky. Já si myslím, že nejlepší odpověď na to všechno je vždycky ta konkrétní práce, a to, co tam já dělám jako lékař a jako kněz. Myslím, že to tak vždycky dopadne, že mám takový prvek ještě navíc, protože většina lidí, kteří jsou hodně sociálně nasazeni, ale mají to nějak ideologicky podložené.

Otče, vaše poslání se jistě neomezuje pouze na Latinskou Ameriku. Jak vidíte své poslání, třeba když přijdete teď domů na návštěvu anebo když přijdete do Itálie, kde máte spousty přátel?

Je to takový zlom, protože když přijedu do Evropy, tak můj celkový dojem je, že Evropa vymírá a rozbourává se, a na druhé straně se znovu staví. To, že vymírá, je vidět z toho, že skutečně nejsou děti v Itálii. V Bolívii je průměr 4 až 5 dětí na rodinu, takže to je naprosto něco jiného. Pak je také vidět v Evropě spousta černých tváří a lidí z jiných zemí ? Asiatů, Číňanů, Japonců ? a myslím, že vlastně tito lidé dneska staví Evropu. Ta Evropa bude úplně jiná, bude to asi něco podobného, jako když se rozbourávalo římské impérium a znovu se stavěla Evropa, která přišla potom s křesťanskou dobou.

Otče, a na závěr, jistě vás podporují leckteří dobrodinci od nás, z Itálie a z jiných zemí. Co byste jim rád touto cestou řekl?

Chtěl bych hlavně poděkovat, protože v životě je velice důležité umět poděkovat, za to všechno co dělají a dělali, a taky je poprosit, aby pokračovali v té podpoře, kterou tam posílají a taky aby chápali ta omezení, která máme, že naše omezení je hlavně v tom, jak můžeme odpovídat na dopisy a jak se můžeme stýkat se světem. Hlavně, aby pochopili, že jsme úplně odříznuti, protože nemáme internet, takže to nám dělá velké potíže. Dále bych chtěl říci, že za všechnu jakoukoliv pomoc děkujeme. Ten první svět, ta Evropa, to její sociální nasazení, nás vlastně zahanbuje. Protože my jsme tam oficiálně mezi těma nejchudšíma, a možná že lidé, kteří zde v Evropě najdou tu sociální činnost, to dělají s daleko větším úsilím a přesvědčením, než my, kteří jsme namočeni tam, kde jsme.

Děkuji vám.

Ptal se Josef Koláček