Oblast východně od via Lata byla dlouho nejzažším ostrovem středověkého osídlení Říma. Domy přilepené k monumentálním ruinám akvaduktu nedaleko dnešní Fontany di Trevi se rozrůstaly dále směrem k Pinciu, kde už začínaly vinice a zahrady. Situaci dodnes odrážejí názvy kostelů a dalších míst jako infra horto ? mezi zahradami, de fractis (delle fratte) u křovisek nebo in capite domorum, na začátku zástavby. V této části Říma, najdeme kostel sv. Silvestra, San Silvestro in Capite. Do poutnických itinerářů se dostal především díky dvěma významným relikviím: hlavě Jana Křtitele a tzv. Mandilionu - obrazu z Edessy s pravou podobou Krista.
Bazilika sv. Silvestra vznikla v 8. století na troskách monumentálního antického chrámu, který ve 3. století císař Aurelius zasvětil Slunci. Dobové dokumenty z 8. stol. říkají, že chrám založil Pavel I. (757-67) spolu s přiléhajícím klášterem ke cti sv. Štěpána, nad rodným domem tohoto svatého papeže. Stará tradice však připisuje založení už předchůdci a bratru Pavla I., papeži Štěpánovi II. (752-757). V 11. a 12. století je doložena dedikace kostela sv. Štěpánovi, Silvestru a Dionýsiovi. Ve 12. století se také poprvé objeví přízvisko ?In? nebo ?de capite?, které v tomto případě neodkazuje k urbanistické situaci, ale k relikvii Hlavy Jana Křtitele, která se do přiléhajícího kláštera dostala za papeže Inocence II. ve 30. letech 12. století (1130-43).
Založení baziliky spadá do období, kdy se hromadně přenášely relikvie z katakomb do kostelů za hradbami. Seznam těch, které se dostaly ke sv. Silvestru najdeme na dvou mramorových deskách po stranách vstupu do kostela. Jde o kopii nápisů z 8. století.
Klášter nadaný rozlehlými pozemky patřil nejprve řeckým mnichům, basiliánům. Ve 12. století přesel do vlastnictví benediktinů a od roku 1285, až do vyvlastnění v 70. letech 19. století, patřil klariskám.
Středověká bazilika z 8. století měla tři lodě a kryptu pro relikvie. Jak dosud napovídá dispozice, kostelu předcházelo atrium, a podle starých záznamů byla bohatě zdobená mozaikami, mramory a vzácnou liturgickou výbavou. Mezi 12. a 14. století (Zejména díky úpravám za pontifikátu Inocence III. (1198-1216)) přibyl pravoúhlý chór, několik kaplí po pravé straně a dodnes zachovaná pětipatrová zvonice.
Už v 2. desetiletí 16. století byl přestavěn hlavní oltář a chór kostela. K zásadní rekonstrukci se přistoupilo v 90. letech 16. století, podle projektu Francesca Caprianiho da Volterra. Jedním z mecenášů přestavby byl olomoucký biskup a od roku 1599 kardinál František Dietrichstein. Bazilika sv. Silvestra byla jeho titulárním kostelem, až do roku 1623, kdy získal prestižní titulus P. Marie v Trastevere. Volterrova přestavba probíhala v duchu potridentské reformy posvátného prostoru. Z kostela byly odsunuty všechny překážející náhrobky a oltáře, celý plán dostal symetrický rozvrh, místo bočních lodí po stranách vytvořil kaple a do obdélného půdorysu kostela vměstnal také jakousi příčnou loď, takže hlavní prostor získal ideální půdorys latinského kříže. (Kaple byly původně jen dvě po každé straně, třetí připojil Carlo Maderno, proto musel také předimenzovat kupolku nad křížením.) Aby přiblížil interiér kostela dobovým kánonům, vložil do křížení originální řešení s příčně oválnou kupolí, kterou vyzkoušel Volterra už dříve při rekonstrukci baziliky sv. Pudenziany. Volterru vystřídal ve vedení prací nejvýznamnější z architektů raného baroka v Římě, Carlo Maderno.
Převážná část dnešní výzdoby kostela se datuje do posledního desetiletí 17. století. Za její konec můžeme považovat stavbu uličního průčelí, kterou provedl v roce 1703 jeden z členů slavného římského rodu architektů, Domenico De Rossi. Sochy, zdobící balustrádu, zobrazují titulární světce, papeže Silvestra a Štěpána, a zakladatele klarisek, sv. Františka a Kláru. Výzdobu doplňují reliéfy s obrazem z Edessy a s hlavou Jana Křtitele.
V atriu baziliky vznikalo od druhé poloviny 19. století hotové muzeum fragmentů, starých nápisů a náhrobních kamenů, jak ze zbořeného kláštera tak i z vykopávek pod bazilikou (na začátku 20. století byla otevřena krypta) a z dalšího zrušeného kostela sv. Šimona a Judy na Montegiordano.
Potemnělý interiér rozehrávají teplé tóny barokních fresek. Valená klenba hlavní lodi je koncipovaná jako jediný průhled do otevřených nebes. Nebešťané se objevují v oblacích mezi rejem skotačících andílků. Hlavní místo mezi světci patří P. Marii, Janu Křtiteli a jakoby o něco níž, klečí se sepjatýma rukama, papež Silvestr a jistě se přimlouvá za církev na její cestě dějinami. Fresku vytvořil Giacinto Brandi v letech 1680-84. V jejích rozích jsou vysoké štukové reliéfy Sibyl. Jejich místo v chrámové výzdobě vedle proroků dokládá, že moudrost a prorocký duch prochází napříč kulturami a směřuje k Boží pravdě.
Do první fáze výzdoby patří freska oválné kupolky v křížení a v pandantivech. Cristoforo Roncalli (Pomarancio) se svými žáky vymaloval Boha otce, jako zdroj všeho světla a Stvořitele, mezi andělskými bytostmi. Výjev se otvírá nad iluzivní balustrádou, která má kupolku pohledově prohloubit. Jakoby všechno bylo na dosah, a nebesa začínala už tady s každou myšlenkou i skutkem naplněným Boží přítomností. Erb na balustrádě patří papeži Klementu VIII. a datuje tak scénu z roku 1605.
Fresky Ludovica Gimignaniho v příčné lodi vznikly krátce před rokem 1690. V závěru pravého ramene znázorňují sv. Silvestra jak křtí císaře Konstantina; slavný edesský obraz Krista je vymalován na klenbě v okamžiku, kdy jej přinášejí nemocnému králi Abgarovi, a další z výjevů zachycuje povolání sv. Silvestra Konstantinovými posly. Báze sloupů v pravém transeptu nesou znak kardinála Dietrichsteina. Na oltářním obraze je P. Marie s dítětem mezi Filipem Nerim, sv. Janem Křtitelem, Ludvíkem francouzským a sv. Dionýsem. Obraz objednala Lucrezia Tomacelli Colonna u Baccia Ciarpiho. Klenba v levém transeptu ukazuje Štěpána, odmítajícího klanět se pohanským bohům a kázání sv. Jana Křtitele. Ludovico Gimignani navrhl také výzdobu všech kaplí. Mezi umělci, kteří se podíleli na jejich výzdobě, vyniká Orazio Gentileschi. Pro druhou kapli vpravo vytvořil vynikající obraz sv. Františka přijímajícího stigmata. Výzdoba třetí kaple vpravo od Giuseppe Ghezziho ukazuje v lunetách také epizody z dějin kostela: papežovi Pavlu I. se dostává inspirace k založení chrámu, a naproti je zachycen sv. Řehoř s knihou svých homilií ? podle tradice některé z nich přednesl právě v bazilice sv. Silvestra.
Za připomínku stojí také první kaple vlevo (Timotei-Sacchetti). Je věnována utrpení Páně. Autorem pašijových scén - Cesta na Kalvárii, Bičování a Ukřižování - je Francesco Trevisani.
Na návrzích pro monumentální hlavní oltář a pro náhrobky v závěru kostela pracoval Michelangelo. Výsledná verze je ale dílem toskánského sochaře Piera Rosselliniho a od návrhů slavného mistra se vzdaluje. Tabernákl připojil Rainaldi roku 1686. Kvalitní obrazy po stranách oltáře s Mučednictvím sv. Štěpána a Povoláním papeže Silvestra ke Konstantinovi byly dříve připisovány Orazio Borgiannimu a na místo byly osazeny mezi léty 1609-1610.
V malé kapli po levé straně baziliky je uchovávána hlavní relikvie - hlava sv. Jana Křtitele ? ve vzácném stříbrném relikviáři. Erb kardinála Angela Acciaioliho jej datuje do roku 1391. Druhá z významných relikvií, Kristův obraz z Edessy, nazývaný také Mandilion, byl jednou z kořistí křižáků po dobytí Konstantinopole roku 1204. Obraz získaný podle tradice králem Abgarem (179-216), patří mezi tzv. Acheiropita, tj. zobrazení nenamalovaná lidskou rukou. V roce 1869 byl přenesen do Vatikánu.
Další články z podrubriky Baziliky, chrámy a kostelíky města Říma