Drazí kněží a jáhni, kteří věnujete svou pastorační službu římské diecézi. Jsem rád, že se s vámi mohu setkat na začátku své služby biskupa této církve, ?která předsedá v lásce?. S láskou zdravím kardinála vikáře a děkuji mu za milá slova, s nimiž se ke mně obrátil, jeho zástupce a pomocné biskupy. Bratrsky zdravím každého z vás a chci vám při tomto našem prvním setkání vyjádřit vděčnost za vaši každodenní práci na vinici Páně.
Mimořádná zkušenost víry, kterou jsme prožili, když umíral náš milovaný papež Jan Pavel II., ukázala římskou církev hluboce spojenou, plnou života a nadšení. To všechno je také plodem vaší modlitby a vašeho apoštolátu. V pokorném přilnutí ke Kristu, jedinému Pánu, můžeme a musíme společně šířit onu ?příkladnost? římské církve, která je pravou službou sesterským církvím po celém světě. Nerozlučitelný vztah mezi ?římským? a ?petrinským? totiž zahrnuje a vyžaduje spoluúčast římské církve na universální podpoře jejího biskupa. Odpovědnost za tuto účast se týká zvláštním způsobem vás, milí kněží, kteří jste spojeni se svým biskupem svátostným poutem a jste jeho cennými spolupracovníky. Spoléhám se tedy na vás, na vaši modlitbu, na vaše přijetí a oddanost, aby naše milovaná diecéze stále velkoryseji odpovídala na povolání, které jí Pán svěřil. Za sebe vám říkám: můžete vždy spoléhat - navzdory mým omezením - na upřímnost mé otcovské lásky.
Drazí kněží, kvalita vašeho života a vaší pastorační služby, jak se zdá, ukazuje, že v této diecézi, stejně jako v mnoha dalších na světě, už minul čas krize identity, která postihla mnoho kněží. Stále však zůstávají přítomny příčiny ?duchovní pouště?, které sužují lidstvo naší doby a následně ohrožují také církev žijící v této situaci. Jak se neobávat, že mohou ohrozit také život kněží? Je proto nezbytné vracet se stále znovu ke kořenům našeho kněžství. Tento kořen, jak dobře víme, je jediný: Ježíš Kristus, Pán. Jeho nám poslal Otec, On je úhelným kamenem (1Pt 2,7). V Něm, v tajemství jeho smrti a vzkříšení přichází Boží království a naplňuje se spása lidského rodu. Ale tento Ježíš nemá nic, co by patřilo jen jemu, všechno je zcela od Otce a pro Otce. Proto říká, že jeho učení není jeho vlastní, ale toho, kdo jej poslal (srv. Jan 7,16): Syn nemůže nic dělat sám. (srv. Jan 5,19.30).
Drazí přátelé, to je také pravá podstata našeho kněžství. Všechno to, co konstituuje naši službu, ve skutečnosti nemůže být výsledkem našich osobních schopností. Platí to pro udělování svátostí, ale platí to také pro službu Slova. Jsme posláni ne proto, abychom hlásali sebe sama nebo naše názory, ale Kristovo tajemství a v Něm také míru pravého humanismu. Jsme pověřeni ne k tomu, abychom říkali mnoho slov, ale abychom byli nositeli jediného ?Slova?, které je Slovem Božím, jež se stalo tělem pro naši spásu. Také pro nás tedy platí Ježíšova slova: ?Mé učení nnení mé, ale toho, kdo mě poslal.? (Jan 7,16) Drazí římští kněží, Pán nás nazývá přáteli, svěřuje se nám, svěřuje nám v eucharistii své tělo, svěřuje nám svou církev. Musíme tedy být skutečně jeho přáteli, cítit s Ním, chtít to, co chce on a nechtít to, co On nechce. Samotný Ježíš nám říká: ?Vy jste moji přátelé, činíte-li, co vám přikazuji? (Jan 15,14). Kéž je toto naším společným předsevzetím: činit společně jeho svatou vůli, ve které je naše svoboda a naše radost.
Protože kněžství má svůj kořen v Kristu, je ze své podstaty v církvi a pro církev. Křesťanská víra totiž není něčím pouze duchovním a vnitřním a náš vztah ke Kristu není jen subjektivní a privátní. Je to vztah zcela konkrétní a eklesiální. Samo služebné kněžství je v konstitutivním vztahu s Kristovým tělem, v jeho dvojí nedílné dimensi eucharistie a církve, eucharistického těla a těla církve. Naše služba je tedy amoris officium (Sv. Augustin, In Iohannis Evangelium Tractatus 123,5), je to úřad dobrého pastýře, který dává za ovce svůj život (srv. Jan 10,14-15). V eucharistickém tajemství se Kristus dává stále znovu a právě v eucharistii se učíme Kristově lásce a tedy i lásce k církvi. Opakuji proto s vámi, drazí bratři v kněžství, nezapomenutelná slova Jana Pavla II: ?Mše svatá je naprostým středem mého života a každého mého dne? (Promluva z 27. října 1995 k 30. výročí Dekretu Presbyterorum ordinis). Stejně tak poslušnost Kristu, která napravuje Adamovu neposlušnost, má svůj výraz v poslušnosti uvnitř církve, což pro kněze v každodenní praxi znamená především poslušnost biskupovi. V církvi však poslušnost není čímsi formálním. Je to poslušnost tomu, který sám je rovněž poslušný, ztělesňuje Krista poslušného. To všechno neznemožňuje a neoslabuje konkrétní nároky poslušnosti, ale zajišťuje její teologální hloubku a katolickou povahu. V biskupovi posloucháme Krista a celou církev, kterou on na tomto místě zastupuje.
Ježíš Kristus byl poslán Otcem v síle Ducha, pro spásu celé lidské rodiny a my kněží, skrze milost svátosti, jsme dostali podíl na tomto jeho poslání. Jak píše Apoštol Pavel. ?Bůh?nás pověřil, abychom sloužili tomuto smíření?Jsme tedy posly Kristovými, Bůh vám domlouvá našimi ústy. Na místě Kristově vás prosíme: dejte se smířit s Bohem!? (2 Kor 5,18-20). Proto jsem v homilii, která přecházela Konkláve, mluvil o ?svatém neklidu?, který nás musí oživovat, neklid, který nás vede, abychom nesli všem dar víry, nabízeli všem onu spásu, která jediná zůstává navěky. Drazí bratři kněží z Říma, Zmrtvýchvstalý Kristus nás volá, abychom byli jeho svědky a dává nám sílu svého Duchu, abychom jimi opravdu byli. Proto je nutné zůstávat s Ním (srv. Mk 3,14°Sk 1,21-23), abychom o něm mohli celým svým životem svědčit. Na nás se vztahují slova Apoštola Pavla: ?Nemohu se chlubit tím, že kážu evangelium; nemohu jinak, běda mně, kdybych nekázal?.Jsem svoboden ode všech, ale učinil jsem se služebníkem všech, abych mnohé získal?Všem jsem se stal vším, abych získal aspoň některé.?(1 Kor 9, 16-22). Toto ?stát se vším pro všechny? se uskutečňuje v každodenní blízkosti, v pozornosti ke každému člověku a rodině. Vy, římští kněží, máte v této věci velkou tradici a ctíte i dnes, kdy se město tolik rozrostlo a hluboce změnilo. Jak dobře víte je velmi důležité, aby se tato blízkost a pozornost odehrávala vždy v Kristově jménu a stále chtěla vést k Němu.
Taková blízkost a odevzdanost přirozeně každého z vás něco stojí ? čas, starosti, nasazení energie. Znám vaši každodenní námahu a chci vám poděkovat, i od Pána. Chtěl bych vám ale také pomoct, abyste neklesaly pod touto tíhou. Abychom mohli vytrvat, ba růst, jako lidé a jako kněží, je pro nás základní především vnitřní společenství s Kristem, jehož pokrmem bylo činit vždy vůli Otce (srv. Jan 4,34). Všechno, co děláme, děláme ve společenství s Ním a tak nacházíme stále znovu jednotu našeho života. Od Pána Ježíše Krista, který obětoval sebe sama, aby činil vůli Otce, se učíme také umění kněžské askeze. Její místo není vedle pastorační práce, jako břemeno navíc, které činí naše dny ještě tíživější. Naopak. Právě v naší činnosti se musíme učit překonávat sebe sama, vzdávat se svého života a darovat ho. Aby se tohle všechno v nás opravdu událo a nezůstalo jen prázdným přáním, potřebujeme okamžiky pro obnovu našich sil a především pro modlitbu a rozjímání, chvíle, kdy se vracíme do vlastního nitra a tam se shledáváme s Pánem. Čas pro Boží přítomnost je tedy skutečnou pastorální prioritou, a v posledku tou nejdůležitější. Zcela konkrétním a zářným způsobem nám to ukazoval Jan Pavel II., za všech okolností svého života a své služby.
Drazí kněží, nikdy dost nezdůrazníme, jak je naše osobní odpověď na povolání ke svatosti zásadní a rozhodující. Je podmínkou nejen k tomu, aby náš apoštolát byl plodný, ale také - v širším smyslu ? aby tvář církve odrážela světlo Kristovo (srv. Lumen gentium, 1), a vedla tak všechny lidi k poznání a ke klanění Pánu. Výzvu apoštola Pavla, abychom se dali smířit s Bohem (2 Kor 5,20) musíme přijmout především my sami a prosit Pána s upřímným srdcem a rozhodnou a odvážnou myslí, aby od nás vzdálil všechno, co nás odděluje od Něho a je v rozporu s posláním, jež jsme přijali. Pán je milosrdný a vyslyší nás.
Má služba římského biskupa vstupuje do brázdy vyznačené mými předchůdci, zvláště přijetím vzácného dědictví, které nám odkázal Jan Pavel II. Drazí kněží a jáhni, vykročme společně touto cestou v pokoji a důvěře. Bude se dále snažit, aby uvnitř velké diecézní rodiny rostlo společenství, budeme spolupracovat, aby se zvětšilo misijní zaměření naší pastorační služby, ve shodě se základními liniemi Římského synodu, uvedenými v život zvlášť účinně při Městské misii. Řím je velkou a skutečně zvláštní diecézí, kvůli universálnímu rozměru, který Pán svěřil jejímu biskupovi. Proto, drazí kněží, váš vztah k diecéznímu biskupovi, nemůže mít onu každodenní bezprostřednost, jaká je možná v jiných situacích. Skrze práci kardinála vikáře a pomocných biskupů, kterým vyjadřuji svou velkou vděčnost, mohu být konkrétně nablízku každému z vás, v radostech a obtížích, které doprovázejí cestu každého kněze. Především vás chci ujistit o blízkosti, která je hlubší a významnější, která spojuje biskupa s jeho kněžími a jáhny, v každodenní modlitbě, ve víře a v Kristově lásce a v důvěře k Marii, matce jediného a nejvyššího kněze. Právě z našeho spojení s Kristem a s P. Marii povstává ona vyrovnanost a důvěra, kterou všichni potřebujeme, jak v apoštolské práci tak v naší osobní existenci.
Drazí kněží a jáhni, to je několik úvah, které jsem chtěl předložit vaší pozornosti. Nyní očekávám vaše otázky a reflexe, na které se na závěr rád pokusím odpovědět. Ze srdce vám všem žehnám!
Přeložila Johana Bronková
Další články z podrubriky Promluvy
odeslat článek
vytisknout článek
