Nový portál Vatikánského rozhlasu

Upozorňujeme, že aktuální program České sekce Vatikánského rozhlasu již najdete pouze na našich nových internetových stránkách

https://www.vaticannews.va/cs.html

Portál radiovaticana.cz bude dále sloužit jako archiv starších vysílání České sekce (roky 2007-2020). V sekci Podcast na našich nových stránkách naleznete archiv denních pořadů Vatikánského rozhlasu v češtině od listopadu roku 2018.

Přejít na stránky Vatican News
VaticanNews.va

   28. 3. 2024

RSS  RSS zpráv  Podcast denních pořadů       

Hlavní stránka

Zprávy

Svatý otec

Publicistika

Rozhovory

Homilie

Seriály

Speciály

Zvukový archiv

Denní programy


Redakce

Program

Frekvence

Fotogalerie

Technika

Historie

Kontakty


Anketa


O webu

Rozhovory online

Rozšířené hledání

Odkazy


Zasílání novinek

Nejčtenější



Cirkev cz Liturgie cz Rádio Proglas TV Noe Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova Res Claritatis Vysokoškolské katolické hnutí Česká republika Pastorace na webu Katolik.cz KTF UK Stránky pro animátory seniorů NAVRCHOLU.cz
 
Svatý otec

 Promluvy 

6.6.2005 

Musíme překonat relativismus při výchově

Projev na diecézním symposiu o rodině v Římě

Česká sekce RV

Drazí bratři a sestry,

rád jsem přijal pozvání, abych zahájil toto diecézní sympózium. Je to pro mě nejen příležitostí setkat se s vámi, navázat s vámi přímý kontakt, ale také vám mohu pomoci prohloubit smysl a cíl pastorální cesty, po níž kráčí římská církev.

Srdečně zdravím každého z vás, biskupové, kněží, jáhni, řeholníci a řeholnice, a zvláště vás laici a rodiny, kteří na sebe vědomě berete tyto úkoly křesťanského svědectví, jež mají svůj kořen ve svátosti křtu a pro ty, kteří žijí v manželství, ve svátosti manželství. Ze srdce děkuji kardinálovi vikářovi a manželům Lucovi a Adrianě Pasqualovým ze slova, s nimiž se jménem vás všech na mně obrátili.

Toto sympózium a pastorální rok, který vytyčí hlavní směrnice, jsou novou etapou cesty, již římská církev započala na základě diecézního synodu, městskými misiemi, které si přál náš milovaný papež Jan Pavel II. u příležitosti přípravy na Velké jubileum roku 2000. Do těchto misií byly zapojeny všechny prvky naší diecéze ? farnosti, řeholní komunity, sdružení a hnutí ? a všichni se nasadili nejen pro misie obyvatel Říma, ale také pro to, aby oni sami byli ?misijním lidem Božím?, a uskutečňovali tak výrok Jana Pavla II., který řekl: ?farnost hledá sebe samu a nachází sebe samu mimo sebe sama?: v místech, kde lidé žijí. Tak se během městských misií tisíce křesťanů Říma staly misionáři, z velké části laici a přinesli slovo víry především rodinám různých městských čtvrtí a pak na různá pracoviště, do nemocnic, do škol a na university, do prostředí kultury a volného času.

Po Svatém roce vás můj milovaný předchůdce požádal, abyste nepřerušovali tuto cestu a neztráceli apoštolské energie, které se probudily a ovoce, které jste získali. Proto od roku 2001 bylo základním pastoračním cílem diecéze dát misiím trvalou formu a charakterizovat život farností a všech prvků církve rozhodně misijním duchem. Chci vám říci, že plně potvrzuji tuto volbu: ta se jeví jako velmi potřebná a nenabízí jiné alternativy v kontextu sociálním a kulturním ve kterém působí rozmanité síly, které se nás snaží vzdálit od víry a od křesťanského života.

Již dva roky se misijní úsilí římské církve soustředí především na rodinu, nejen proto, že tato základní lidská realita je dnes ohrožována mnohými těžkostmi a hrozbami a je tedy zvláště třeba, aby byla evangelizována a konkrétně podporovaná, ale také protože křesťanské rodiny jsou rozhodujícím zdrojem výchovy ve víře, budování církve jako společenství a její schopnosti misijní přítomnosti v různých situacích života, kromě toho že v křesťanském slova smyslu proniká současnou kulturu a sociální struktury. V těchto liniích budeme pokračovat také příští pastorační rok a proto je téma našeho sympózia ?Rodina a křesťanská komunita, formace a předávání víry?.

Předpoklad, z něhož je třeba vyjít, abychom pochopili misie rodiny v křesťanské komunitě a její úkoly formace člověka a předávání víry, zůstává vždycky význam, který manželství a rodina přijímá v plánu Božím, stvořitele a spasitele. To je tedy jádro mé úvahy dnešního večera, s odkazem na učení Apoštolské exhortace Familiaris Consortio (druhá část, nn.12-16).

Antropologický základ rodiny

Manželství a rodina nejsou ve skutečnosti náhodnou sociologickou konstrukcí, ovoce zvláštních historických a ekonomických situací. Naopak: otázka správného vztahu mezi mužem a ženou má svoje kořeny v nejhlubší podstatě lidského bytí a může nalézt svoji odpověď pouze jen když vyjde odtud. Nemůže být oddělena stará a stále nová otázka člověka o sobě samém: kdo jsem? co je člověk? A tato otázka nemůže být oddělena od otázky po Bohu: existuje Bůh? kdo je Bůh? jaká je jeho skutečná tvář? Odpověď Bible na tyto dvě otázky je jednotná a souvisí: člověk je stvořen k Božímu obrazu a Bůh sám je láska. Proto povolání k lásce je to, co člověka činí autentickým obrazem Božím: stává se podobným Bohu v míře, v níž se stává někým kdo miluje.

Z tohoto základního spojení mezi Bohem a člověkem vyplývá další: nerozlučitelné spojení mezi duchem a tělem: člověk je ve skutečnosti duše, která se vyjadřuje v těle a tělo, které je oživováno nesmrtelným duchem. Také tělo muže a ženy má tedy, abych tak řekl, charakter teologický, není prostě jen tělem, biologickým prvkem, ale je vyjádřením a naplněním našeho lidství. Stejně tak lidská sexualita není mimo naše lidské bytí, ale náleží jí. Pouze jen když je sexualita integrovaná v osobě, je schopná dát smysl jí samotné.
Tak ze dvou spojení, člověka s Bohem a v člověku těla a duše, z toho vyvěrá třetí: totiž spojení mezi osobou a institucí. Celek člověk totiž zahrnuje rozměr času a když člověk řekne ?ano?, jde za přítomný okamžik. ?Ano? ve své úplnosti znamená ?vždycky?, tvoří prostor věrnosti. Pouze v ní může růst ona víra, která dává budoucnost a umožňuje, aby děti, plody lásky, věřili v člověka. Svobodné ?ano? se tedy ukazuje jako svoboda, schopna na sebe vzít to, co je konečné: největším výrazem svobody tedy není shánění rozkoší, aniž by se někdy došlo k opravdovému rozhodnutí; je to naopak schopnost rozhodnout se pro konečný dar, v němž svoboda, tím že se dává, znovu plně nachází sama sebe.

Konkrétně osobní a vzájemné ?ano? muže a ženy rozevírá prostor pro budoucnost, pro autentické lidství každého, a zároveň je zaměřeno na dar nového života. Proto toto osobní ?ano? musí být také veřejně odpovědné ?ano?, jímž manželé na sebe berou veřejnou odpovědnost věrnosti. Vždyť nikdo z nás nepatří výlučně sám sobě: a tedy každý je povolán, aby ve svém nitru vzal a sebe veřejnou odpovědnost. Manželství jako instituce není tedy nepatřičné vměšování společnosti nebo autority, nějaká zvnějšku uložená forma; naopak je to vnitřní požadavek manželské smlouvy lásky.

Dnešní různé formy rozložení manželství, jako jsou volná spojení a ?manželství na zkoušku? až k falešnému ?manželství? mezi osobami téhož pohlaví, jsou naopak výrazy anarchické svobody, která předstírá, že je opravdovým osvobozením svobody. Jedna taková falešná svoboda má základ v banalizaci těla, jež nevyhnutelně zahrnuje banalizaci člověka. Jejím předpokladem je, že si člověk může dělat, co chce: jeho tělo se tak stane druhotnou věcí z lidského hlediska, jež je možno použít, jak se mu zachce. Libertinismus, který předstírá že je objevem těla a jeho hodnoty, je ve skutečnosti dualismem, který dělá z těla něco opovrženíhodného a umístňuje je takřka mimo ryzí bytí a mimo důstojnost osoby.

Manželstvi a rodina v dějinách spásy

Pravda manželství a rodiny, která sahá svými kořeny do pravdy o člověku, našla své uskutečnění v dějinách spásy, jejím středem je slovo: ?Bůh miluje svůj lid?. Biblické zjevení je totiž především zjevením dějin lásky, dějin smlouvy Boha s lidmi: a proto dějiny lásky a spojení muže a ženy v manželské smlouvě mohl Bůh vzít jako symbol dějin spásy. Nevýslovný fakt, tajemství lásky Boha k lidem, dostává svou jazykovou formu ze slovníku manželství a rodiny v kladném i záporném smyslu: přiblížení Boha k jeho lidu je totiž prezentováno řečí manželské lásky, zatímco nevěrnost Izraele, jeho modloslužebnictví, je vylíčeno jako cizoložství a prostituce.

V Novém zákoně Bůh radikalizuje svou lásku do té míry, že On sám ve svém Synu se stává tělem našeho těla (jaké máme my), opravdovým člověkem. Tímto způsobem spojení Boha a člověka nabylo svou svrchovanou, nezvratnou a konečnou formu. Tak je vytyčena také pro lidskou lásku její konečná forma, ono ?ano? které nelze odvolat: ta totiž neodcizuje člověka, nýbrž ho osvobozuje od odcizení dějin, aby ho znovu přivedla k pravdě stvoření. Manželství se stává v Kristu svátostí a to znamená, že dar stvoření byl povýšen na milost vykoupení. Kristova milost se nepřidává zvenčí k přirozenosti člověka, neznásilňuje ji, nýbrž ji osvobozuje a obnovuje právě tím, že ji vyvyšuje nad její hranice. A jako vtělení Božího Syna zjevuje svůj pravý význam v kříži, tak autentická lidská láska je darováním sebe, nemůže existovat, chce-li se vyhnout kříži.

Drazí bratři a sestry, toto hluboké pouto mezi Bohem a člověkem, mezi Boží láskou a lidskou, nachází potvrzení také v některých sklonech a záporných vývojích, jejichž tíži vnímáme všichni. Znehodnocení lidské lásky, potlačení ryzí schopnosti milovat, se totiž ukazuje v naší době jako nejvhodnější zbraň k vyhnání Boha z člověka, a k oddálení pohledu a srdce člověka od Boha. Analogicky, úporné úsilí ?osvobodit? přírodu od Boha vede k tomu, že se ztratí z očí sama skutečnost přírody, včetně přirozenosti člověka a redukuje se na souhrn funkcí, jímž lze po libosti nakládat, aby se vybudoval domnělý lepsí svět a domnělé šťastnější lidstvo.

Děti

Také v plození dětí manželství reflektuje svůj božský vzor, lásku Boha k člověku. U muže a ženy otcovství a mateřství, jako tělo a jako láska se nedají omezit na biologické procesy: život se dává zcela jen tehdy, když je narozením dávána také láska a smysl, které umožňují dát ?ano? k tomuto životu. Právě odtud se všechno stává jasným, jak se protiví lidské lásce, hlubokému povolání muže a ženy, systematicky uzavírat jejich spojení daru života a ještě více zabít nebo manipulovat s životem, který se rodí.
Žádný muž a žádná žena nemohou sami a pouze vlastními silami dát dětem patřičným způsobem lásku a smysl života. Aby někdo mohl říci někomu druhému ?život je dobrý, i když neznám tvou budoucnost? k tomu potřebuje vyšší autoritu a věrohodnost než je ta, jakou si jednotlivec může sám dát. Křesťan ví, že tato autorita byla udělena oné rozsáhlejší rodině, kterou Bůh skrze svého Syna Ježíše Krista a dar Ducha svatého vytvořil v lidských dějinách, totiž církev. Uznává, že zde působí ona věčná a nezničitelná láska, která zajišťuje každému z nás trvalý smysl. Z tohoto důvodu budování každé jednotlivé křesťanské rodiny se umístňuje do kontextu větší rodiny církve, která ji podporuje a nese sebou. A naopak církev je budována rodinami ?malými domácími církvemi?, jak je nazval 2. Vatikánský konci(Lumen gentium, 11; Apostolicam actuositatem, 11), tímže znovu objevil antický patristický výraz (sv. Jan Zlatoústý, In Genesim serm,. VI, 2, VII, 1). V tomtéž smyslu Familiaris consortio tvrdí, že ?Křesťanské manželství... je přirozeným místem, na kterém dochází k zapojení lidské osoby do velké rodiny církve? (č. 14).

Rodina a církev

Z toho všeho vyplývá zřejmý důsledek: rodina a církev, konkrétně farnosti a jiné formy církvevních společenství, jsou povolány k co nejužší spolupráci na tom základním úkolu, kterým je nerozlučně výchova osoby a předávání víry. Víme dobře, že pro opravdové výchovné dílo nestačí správná teorie nebo předávání učení. Je zapotřebí něčeho mnohem většího a lidštějšího, oné denně prožívané blízkosti, jež je vlastní lásce a nachází svůj nejvhodnější prostor především v rodinném společenství, ale pak i ve farnosti nebo hnutí nebo církevním sdružení, v němž se setkávájí osoby, jež se starají o bratry, a zvláště o děti a mladé lidi, ale také o dospělé a staré osoby, o nemocné a o samy rodiny, protože je mají v Kristu rádi. Velký patron vychovatelů, sv. Jan Bosko, připomínal svým duchovním synům, že ?výchova je věcí srdce a že pouze Bůh je jeho pánem? (Epistolario, 4, 209).

Hlavní výchovná činnost a zvláště ve výchově k víře, jež je vyvrcholením formace osoby a jeho nejvhodnější horizont, je konkrétně postava svědka: on se stává opěrným bodem právě proto, že umí zdůvodnit naději, která je oporou jeho života (srov. 1 Petr 3,15), je osobně angažován v pravdě, kterou předkládá. Svědek na druhé straně nikdy neodkazuje k sobě samému, ale k něčemu nebo lépe k Někomu většímu než je on, s nímž se setkal a přesvědčil se, že jeho dobrota je spolehlivá. Tak každý vychovatel a svědek nachází svůj nepřekonatelný vzor v Ježíši Kristu, velkém svědku Otce, který neříkal nic sám od sebe, nýbrž mluvil tak, jak ho tomu naučil Otec (srov. Jan 8,28).

Toto je důvod, proč základem výchovy křesťanské osoby a předávání víry je nutně modlitba, přátelství s Kristem a v Něm kontemplace Otcovy tváře. A totéž zřejmě platí pro všechnu naši misionářskou angažovanost zvláště pro rodinou pastoraci: ať je tedy Nazaretská rodina pro naše rodiny a po naše společenství předmětem stálé a důvěryplné modlitby, a nadto vozrem života.

Drazí bratři a zvláště vy, drazí kněží, znám velkodušnost a oddanost s jakou sloužíte Pánu a církvi. Vaše každodenní práce na výchově nových generací k víře, v úzkém spojení se svátostmi uvedení do křesťanské víry, jakož i příprava na manželství a doprovázení rodin na jejich často nesnadném putování zvláště pak velký úkol výchovy děti, je základní cestou pro stále novou obrodu církve a také pro oživení společenské tkáně našeho milovaného města Říma.

Hrozba relativismu

A tedy pokračujte a nedejte se odradit těžkostmi, na které narážíte. Výchovný vztah je ze své přirozenosti choulostivou věcí: obrací se totiž na svobodu druhého a jakoliv jemně je vždy vyžadováno rozhodnutí. Ani rodiče, ani kněží, nebo katecheté, ani jiní vychovatele nemohou nahradit svobodu dítěte, chlapce nebo mladého člověka. A zvláště křesťanská nabídka se obrací až do hloubky na svobodu a volá ji k víře a k obrácení. Dnes zvláště zákeřnou překážkou výchovného díla v naší společnosti a kultuře je masivní přítomnost onoho relativismu, který tímže nic neuznává za definitivní, ponechává jako poslední měřítko všeho vlastní ?já? s jeho rozmary a choutkami a pod zdáním svobody se stává pro každého vězením. Uvnitř takového relativistického horizontu tedy není možná žádná opravdová výchova: bez světla pravdy, dříve nebo později je každá osoba odsouzena pochybovat o dobru samého života a vztahů, které jej vytvářejí o hodnota a platnosti její angažovanosti budovat s druhými něco společného.

Je tedy jasné, že se musíme nejen snažit překonat relativismus ve své práci při výchově osob, ale jsme povoláni čelit jeho nadvládě ve společnosti a v kultuře. Je tedy velmi důležité vedle slova církve veřejné svědectví a nasazení křesťanských rodin, zvláště při prosazovaní nedotknutelnosti lidského života od početí až po jeho přirozený konec, jedinečné a nenahraditelné hodnoty rodiny založené na manželství a nutnosti zákoných a administrativních opatření na podporu rodin v jejich úkolu plodit a vychovávat děti, podstatného úkolu pro naši společnou budoucnost. Také za toto nasazení vám ze srdce děkuji.

Kněžství a zasvěcený život

Poslední poselství, které bych vám rad svěřil se týká péče o povolání ke kněžství a zasvěcenému životu: víme všichni kolik jich má církvev zapotřebí! Aby se taková povolání rodila a dozrávala, aby se povolané osoby udržovaly stále hodné svého povolání, v tom má rozhodují roli modlitba, která by neměla chybět v žádné rodině a křesťanském společenství. Avšak je také základní svědectví života kněží, řeholníků a řeholnic, radost, kterou vyjadřují nad tím, že je Pán povolal. A stejně podstatný je příklad, který dostávají děti ve vlastní rodině a přesvědčení samých rodin, že i pro ně je povolání vlastních dětí velkým darem Pána. Rozhodnutí pro panenství z lásky k Bohu a bratřím je velkým darem Pána. Volba panictví z lásky k Bohu a bratřím, jak ji vyžaduje kněžství a zasvěcený život, stojí spolu se zhodnocením křesťanského manželství: jedno i druhé, dvěma rozdílnými a doplňujícími se způsoby čini jakýmsi způsobem viditelné tajemství smlouvy Boha se svým lidem.

Drazí bratři a sestry, svěřuji vám tyto úvahy jako příspěvek pro vaši práci při večerech vašeho kongresu a pak během následujícího pastorálního roku. Prosím Pána, aby vám dal odvahu a nadšení, aby se tato naše církev v Římě, každá farnost, řeholní komunita, sdružení nebo hnutí intenzivněji podílelo na radosti a na námahách misie a tak každá rodina a celé křesťanské společenství znovu obejvilo v lásce Pána klíč, který otevírá brány srdcí a který umožňuje opravdovou výchovu k víře a foramci osob. Má láska a mé požehnání kéž vás doprovázejí dnes i v budoucnosti.

Překlad: Jiří Sýkora, Josef Koláček

Další články z podrubriky Promluvy

 odeslat článek     vytisknout článek


Související články
23.11.15 Arcibiskup Chaput: přizpůsobivost není cestou milosrdenství
16.5.06 Stát se křesťanem je proces
7.6.05 Svoboda nachází sebe samu v sebedarování
6.6.05 Svatý otec zahájí diecézní sympozium o pastoraci rodin



Hlavní stránka | Zprávy | Svatý otec | Publicistika | Rozhovory | Homilie | Seriály | Speciály | Zvukový archiv | Denní programy
Redakce | Frekvence | Fotogalerie


Copyright © 2003-2024 Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.
Administrace: Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Technická realizace: Václav Lahoda.

 
Stáhnout záznam ve formátu MP3  

Kanál Vatikánského rozhlasu na YouTube  

Archív denních pořadů ve formátu Real Audio  
 Zprávy
Nové internetové stránky Vatikánského rozhlasu

Bohoslužba k 30. výročí založení Visegradské skupiny a svátek sv. Cyrila a Metoděje ve Věčném městě

Nové Motu proprio zavádí snížení trestu a resocializační programy

Papež: Luštěniny jsou ušlechtilá potravina

Papež připomenul Světový den rozhlasu

Posvátná kniha syrské katolické církve se vrátí do Karakoše

Láska se raduje z růstu druhého člověka, píše papež v poselství k postní době

Papež František: Vytvářejte komunikaci dovolující zahlédnout pravdu věcí

Papež: Kultura setkávání může být východiskem k jednotnějšímu a smířenému světu

Papež František vybízí k solidaritě s křesťany ve Svaté zemi

Jezuitské periodikum La Civiltà Cattolica vyjde také v ruštině

Papež: Kéž nový lunární rok přinese ovoce bratrství a solidarity

 Nově na webu
Svatý otec: Modlitba v každodenním životě

Publicistika: Za skutečnou katolicitu, pluralitu kultur a názorů

Publicistika: 90 let papežského rozhlasu

Rozhovory: Papeže by chtěli všichni

Homilie: Mlčení víry

Archiv zpráv březen 24
    123
45678910
11121314151617
18192021222324
25262728293031

Starší zprávy >

Náš tip

Patris corde

Bratrství se zrodilo z Kříže

Zveřejněna nová encyklika Fratelli tutti