Drazí bratři a sestry v Kristu, našem společném Pánu!
Naplňuje mě radostí, že se při své návštěvě v Německu mohu setkat s vámi, zástupci jiných církví a církevních komunit. Srdečně vás všechny zdravím! Sám pocházím z této země a znám tedy dobře svízelnou situaci, kterou rozkol vyznání přinesl mnoha lidem a mnoha rodinám. Také proto jsem hned po své volbě římským biskupem, jako nástupce apoštola Petra formuloval pevné odhodlání pracovat na obnově plné a viditelné jednoty křesťanů, jako prioritu svého pontifikátu. Vědomě jsem v tom chtěl následovat stopy svých dvou velkých předchůdců: Pavla VI., který už před čtyřiceti lety podepsal koncilní dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio, a Jana Pavla II., který z tohoto dokumentu učinil kritérium, jež ho inspirovalo v jednání. Německo má v ekumenickém dialogu zvlášť významné místo. Není totiž jen zemí, v níž má reformace původ, je také jednou ze zemí, ze které ekumenické hnutí ve 20. století vyšlo. Vzhledem k migračním vlnám minulého století našli v této zemi svou novou vlast také křesťané pravoslavných církví a starých církví křesťanského východu. To bezpochyby přálo vzájemné konfrontaci a výměně. Společně se radujeme nad tím, že dialog postupem času vedl k obnovení přátelství a vytvořil mezi křesťany různých církví a církevních komunit atmosféru větší otevřenosti a důvěry. Můj ctihodný předchůdce v encyklice Ut unum sint (1995) označil právě tuto změnu za zvlášť významný plod dialogu (srv. č. 41 ad; 64).
Bratrství mezi křesťany není jen jakýmsi neurčitým pocitem, ani nevzniká z jakési lhostejnosti k pravdě, nýbrž je založeno na nadpřirozené skutečnosti jediného křtu, který nás začleňuje do jediného Kristova Těla (srv. 1 Kor 12,13; Gal 3,28; Col 2,12). Společně vyznáváme Ježíše krista jako Boha a Pána; společně v něm rozpoznáváme jediného prostředníka mezi Bohem a lidmi (srv. 1 Rm 2,5), a zdůrazňujeme, že k němu společně náležíme (srv. Unitatis redintegratio, 22; Ut unum sint, 42). Dialog na tomto základě přinesl plody. Chtěl bych zmínit kritické prozkoumání vzájemných odsouzení, k němuž vyzval Jan Pavel II. při své první návštěvě Německa v roce 1980, a především ?Společné prohlášení o učení o ospravedlnění? (1999), které bylo výsledkem podobného zkoumání a vedlo k dohodě o základních otázkách, které od 16. století byly předmětem kontroverzí. Dále je třeba s vděčností uznat výsledky, k nimž se dospělo v různých společných stanoviscích k důležitým tématům, jako k základním otázkám obrany života a šíření spravedlnosti a míru. Dobře si uvědomuji, že mnoho křesťanů této země, a nejen v ní, očekávají další konkrétní kroky vzájemného sblížení. Také já je očekávám. Vskutku, to je přikázání Pána, ale také požadavek přítomné chvíle, totiž pokračovat s přesvědčením dialog na všech úrovních života církve. Musí se samozřejmě odehrávat upřímně a realisticky, trpělivě a vytrvale s věrností, jakou předepisuje svědomí. Dialog nemůže existovat na úkor pravdy; dialog musí probíhat v lásce a v pravdě. Nechci na tomto místě rozvíjet program nejnaléhavějších téamt dialogu ? to je úkolem teologů ve spolupráci s biskupy Dovolte mi pouze jednu poznámku: eklesiologické otázky a zejména otázky posvěcené služby, totiž kněžství, jsou nerozlučně spojeny s otázkou vztahu mezi Písmem a Církví, tedy se správnou interpretací Božího Slova a jeho rozvoji v životě církve.
Naléhavou prioritu v ekumenickém dialogu představují velké etické otázky, které klade naše doba. Hledající lidé dneška právem očekávají v této oblasti společnou odpověď ze strany křesťanů, která ? Bohu díky ? byla v mnoha případech nalezena. Bohužel ale ne vždycky. Kvůli rozporům v této oblasti evangelijní svědectví a etická orientace, kterou máme dávat věřícím a společnosti, ztrácejí sílu, a nezřídka nabývají vágní charakter, a tak nedostáváme své povinnosti dávat naší době nezbytné svědectví. Naše rozdělení jsou v rozporu s Ježíšovou vůlí a činí nás nevěryhodnými před lidmi.
Co znamená obnovit jednotu křesťanů? Katolická církev chce směřovat k dosažení plné viditelné jednoty Kristových učedníků podle definice, kterou podal II. Vatikánský koncil v řadě svých dokumentů (srv. Lumen gentium, č. 8; 13; Unitatis redintegratio, č. 2; 4 etc.) Taková jednota, podle našeho přesvědčení, spočívá ?neztratitelně v katolické církvi? (srv. Unitatis redintegratio, č. 4, český překlad s. 444). (Tato jednota) nicméně neznamená uniformitu všech teologických a spirituálních projevů, liturgických forem a disciplíny. Jednota v mnohosti a mnohost v jednotě ? v homilii o slavnosti sv. Petra a Pavla, 29. června letošního roku, jsem vyzdvihl, že plná jednota a pravý katolicismus jdou dobře dohoromady. K tomu, aby se toto soužití mohlo uskutečnit je nezbytně nutné očišťovat úsilí o jednotu a neustále ho obnovovat, aby rostlo a dozrávalo. K tomuto cíli může přinést svůj příspěvek dialog. Ten je něčím víc než pouhou výměnou názorů: je totiž výměnou darů (srv. Ut unum sint, č. 28), při němž církve a církevní společenství mohou dát k dispozici své poklady (srv. Lumen gentium, č. 8; 15; Unitatis redintegratio, č. 3;14ad; Ut unum sint, č. 10-14). Právě díky tomuto úsilí může cesta pokračovat krok za krokem až k dosažení plné jednoty, až konečně dosáhneme ?všichni jednoty víry a poznání Syna Božího, a tak dorostem do zralého lidství, měřeno mírou Kristovy plnosti? (srv. Ef 4,13). Je samozřejmé, že takto důkladný dialog se může rozvíjet pouze v upřímném a koherentním duchovním kontextu. Nemůžeme (takříkajíc) ?udělat? jednotu jen vlastními silami. Můžeme ji jedině obdržet jako dar Ducha Svatého. Proto duchovní ekumenismus, a tedy modlitba, obrácení a posvěcování života představují jádro ekumenického hznutí (srv. Unitatis redintegratio, č. 8; Ut unum sint, č. 15 ad; 21 ad.). Mohlo by se také říci: nejlepší forma ekumenismu spočívá v životě podle evangelia.
Potěšující důvod k optimismu vidím ve skutečnosti, že se dnes rozvíjí jakási ?síť? duchovního spojení mezi katolíky a křesťany různách církví a církevních komunit. Každý za sebe se angažuje v modlitbě, v prověřování vlastního života, v očišťování paměti a otevřenosti milosrdné lásce. Duchovní otec ekumenismu, Paul Couturier, mluvil v tomto ohledu o ?neviditelném nádvoří?, které shromažďuje ve svých zdech tyto duše nadšené pro Krista a jeho církev. Jsem přesvědčen, že když se bude stále více osob sjednocovat v modlitbě k Pánu, ?aby všichni byli jedno? (Jan 17,21), tato modlitba v Ježíšově jménu nevyzní do prázdna (srv. Jan 14,13; 15,7.16 etc.). S pomocí, jež přichází Shůry, najdeme v různých doposud otevřených otázkách uskutečnitelná řešení, a touha po jednotě nakonec, tak jak a kdy On bude chtít, bude naplněno. Vyzývám vás všechny, abyste spolu se mnou vydali na tuto cestu.
Překlad Johana Bronková
Další články z podrubriky Cesty mimo Itálii
odeslat článek
vytisknout článek
