1. Vyslechli jsme si první část 131. žalmu, hymnu, který nám liturgie nešpor nabízí ve dvou rozdílných dobách. Nemálo badatelů si myslí, že tento zpěv zazníval při oslavě přenesení archy úmluvy, znamení Boží přítomnosti uprostřed Izraele v Jeruzalémě, novém hlavním městě, které zvolil David.
Ve vyprávění této události, kterou uvádí bible, čteme, že král David ?poskakoval před Hospodinem ze vší síly, byl přitom přepásán lněným efodem. David a všechen izraelský dům vystupovali s Hospodinovou schránou za ryčného troubení polnic? (2 Sam 6,14-15). Jiní badatelé naopak vztahují 131. žalm k vzpomínkové slavnosti oné dávné události, po ustanovení kultu ve svatyni na hoře Sionu, které provedl právě David.

2. Náš hymnus, jak se zdá, předpokládá liturgické rozměry: pravděpodobně byl užíván během nějakého procesí za přítomnosti kněží a věřících a s doprovodem nějakého sboru.
Sledujíce liturgii nešpor, zastavíme se u prvních deseti veršů žalmu, které jsme právě slyšeli. V srdci tohoto oddílu je umístněna Davidova přísaha Říká se tam totiž, že nechal za zády ostré střetnutí s předchůdcem, králem Saulem ? ?přísahal Hospodinu, sliboval Mocnému Jakubovu? (Ž 131,2). Obsah tohoto slavnostního závazku je vyjádřen ve verších 3.-5. a je jasný: panovník nevstoupí do královského paláce v Jeruzalémě, nepůjde si klidně odpočinout, nenajde-li předtím příbytek pro Hospodinovu archu.
V samém středu společenského života tedy musí být přítomnost, která připomíná tajemství transcendentního Boha. Bůh a člověk kráčejí spolu v dějinách a chrám má za úkol viditelným způsobem signalizovat toto společenství.

3. V tomto bodu, po Davidových slovech, si razí cestu snad prostřednictvím slov liturgického sboru, připomínka minulosti. Připomíná se totiž nalezení archy na polích Iaaru, v krajině Efrata (srov. v. 6): tam zůstala dlouho, potom když byla Filišťany vrácena Izraelitům, kteří ji ztratili během bitvy (srov. 1 Sam 7,1; 2 Sam 6,2.11). Je tedy přinášena z provincie do budoucího svatého města a náš úryvek končí velkolepou oslavou, která vidí na jedné straně adorující lid (srov. Ž 131,7.9), neboli liturgické shromáždění a na druhé straně Hospodina, který se vrací, aby byl přítomen a působil ve znamení archy umístněné na hoře Sionu (srov. v. 8).
Duší liturgie je tohle protínání mezi kněžími a věřícími na jedné straně a Hospodinem s jeho mocí na druhé.

4. Jako pečeť první části zaznívá modlitební zvolání ve prospěch králů Davidových nástupců: ?Pro Davida, svého služebníka, neodmítej tvář svého pomazaného!? Je snadné vytušit mesiášský rozměr v této prosbě původně určené k tomu, aby vyprošovala podporu hebrejského panovníka v životních zkouškách. Termín ?pomazaný? totiž překládá hebrejský výraz ?Mesiáš?: pohled modlícího se člověka tak běží za hranice událostí Judského království a promítá se do velkého očekávání dokonalého ?Pomazaného?, Mesiáše, který bude vždycky milý Bohu a kterého Bůh bude vždy milovat a žehnat mu.

5. Toto mesiášské čtení ovládne křesťanský způsob čtení a vztáhne se na celý žalm. Příznačné je, například, jak Ezechios z Jeruzaléma, kněz první půle 5. století, uplatnil 8. verš na vtělení Krista. Ve své Druhé homilii na Matku Boží se obrací k Panně těmito slovy: ?Povstaň, Pane, a přijď do svého odpočinutí, ty a archa tvého posvěcení? (Ž 13,8). Kdo je ?archou tvého posvěcení?? Ezechios odpovídá: ?Zřejmě Panna, Matka Boží. Protože jsi-li ty Perla, ona je plným právem archou; jsi-li Ty slunce, nutně bude Panna nazývána nebe; a jsi-li ty neporušený Květ, Panna tedy bude rostlinou neporušitelnosti a rájem nesmrtelnosti? (Testi mariani del Primo millenio, I Roma 1988, str. 532-533).

Překlad Josef Koláček

Další články z podrubriky Generální audience