Nový portál Vatikánského rozhlasu

Upozorňujeme, že aktuální program České sekce Vatikánského rozhlasu již najdete pouze na našich nových internetových stránkách

https://www.vaticannews.va/cs.html

Portál radiovaticana.cz bude dále sloužit jako archiv starších vysílání České sekce (roky 2007-2020). V sekci Podcast na našich nových stránkách naleznete archiv denních pořadů Vatikánského rozhlasu v češtině od listopadu roku 2018.

Přejít na stránky Vatican News
VaticanNews.va

   27. 5. 2022

RSS  RSS zpráv  Podcast denních pořadů       

Hlavní stránka

Zprávy

Svatý otec

Publicistika

Rozhovory

Homilie

Seriály

Speciály

Zvukový archiv

Denní programy


Redakce

Program

Frekvence

Fotogalerie

Technika

Historie

Kontakty


Anketa


O webu

Rozhovory online

Rozšířené hledání

Odkazy


Zasílání novinek

Nejčtenější



Cirkev cz Liturgie cz Rádio Proglas TV Noe Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova Res Claritatis Vysokoškolské katolické hnutí Česká republika Pastorace na webu Katolik.cz KTF UK Stránky pro animátory seniorů NAVRCHOLU.cz
 
Rozhovory

  

3.9.2005 

Mít velkou víru a důvěru v Boha

Se sestrou Marií Sylvií Vošahlíkovou, která se dožila sta let

Johana Bronková

Jak vtěsnat sto let do několika minut vyprávění? Marnost, jistě, marnost nad marnost. Přesto se o to dnes pokusíme. Sestra Marie Sylvie Vošahlíková z kongregace Školských sester sv. Františka totiž 2. září oslavila sté narozeniny. Do vily Domitilla v Monte Porzio Catone, v malebném městečku nad Římem mezi vinicemi a olivovými sady, na oslavu zavítala s blahopřáním i oficiální delegace z Velvyslanectví, přišel kardinál Tomáš Špidlík i starosta města s kapelou. A my jsme se za sestrou Sylvií vypravili s mikrofonem. Přivítala nás vlídná usměvavá tvář téměř bez vrásek, s očima, kterým se viditelný svět skoro úplně uzavřel, ale jež stále bezchybně pátrají v minulosti. Své spolusestry nepřestává bavit veselými historkami a s úsměvem pokyvuje hlavou nad problémy těch, kdo si v osmdesáti stěžují a svá léta a kterým prý ještě před dvěma lety sloužila. Přivítala nás naší mateřštinou, které se ani čtyřicet let života v cizině vůbec nedotklo. A nikoho by jistě na první pohled nenapadlo, že právě, jak pobaveně prohlásila, právě zahájila své druhé století.

Zvukový záznam rozhovoru ZDE.

Sestro, vy jste prožila skoro celé 20. století. Co se vám zapsalo do paměti jako váš vůbec první zážitek v dětství?

Z dětství si pamatuji, jak ve Třesku (okres Příbram) byly lidové misie. Já byla maličká, asi tříletá. Přinesli mi z toho kázání sošku Pražského Jezulátka. A myslím, že to byl tatínek, kdo mi vysvětloval, kdo je to ta soška, že je to Ježíšek, když byl maličký.

A jak se stalo, že jste potom vstoupila právě ke Školským sestrám řádu sv. Františka?

Od dětství jsem cítila, že mě jednou Pánbůh zavolá. Už jako malá holčička jsem si to vždycky představovala, že budu řeholní sestrou. Pak jsem to řekla i mamince. Ona s tím souhlasila a řekla: ?To až budeš velká, ale musíš se do té doby hodně modlit, aby ti Pánbůh to povolání zachoval!?

V kolika letech jste k sestrám vstoupila?

K sestrám jsem vstoupila, když mi bylo 19 let. Půl roku nato jsem prosila tatínka, jestli mi dovolí, abych se mohla přihlásit za postulantku. A on mi to hned dovolil.

Sestro, měla jste nějaké sourozence, nebo jste byla jedináček?

Bylo nás šest. Maminka vlastně měla devět dětí. Poslední tři umřeli, jak se narodili. A potom když maminka umřela, my jsme byli všichni ještě školáci, tak tatínek se musel znovu oženit. A tak jsme měli druhou maminku a mám proto také nevlastního bratra, který žije v Praze. Takže nás nakonec bylo sedm. My jsme byly čtyři děvčata a všechny jsme vstoupily do kláštera. Se mnou vstoupila moje sestra Anna a k sestrám Notre Dame vstoupily sestra Josefa a Vojtěška, protože ony tam chodily do školy a potom tam obě zůstaly.

Sestřičko, 20. století nebylo jenom stoletím pokroku a mnoha věcí, které zjednodušují člověku život, ale také hrůzy ? dvou světových válek ? a vy jste je obě prožila. Co si z toho období nejvíce pamatujete?

Během I. světové války musel tatínek do 24 hodin narukovat. Bylo to v neděli, kdy se četly ty nápisy, kde stále, že se ten a ten ročník musí dostavit ke svému pluku. Tatínek byl u pluku dělostřelců v Alpách. Sedli jsme si k obědu a my děti jsme musely prosit maminku: ?Maminko, prosím tě, nalij mi polévku!? A ona tenkrát mi řekla: ?Řekni tatínkovi, že to třeba bude naposled.? A tak jsme všichni plakali a slzy nám tekly do polévky. Ale asi za rok ho propustili s tím, že je potřebný na Březových horách ve stříbrných dolech. Zůstal pak už doma. A válku jsme všichni šťastně přežili. Jenomže u sousedů si asi dvanáctiletý chlapec hrál se zápalkami a pět domů proto shořelo a mezi nimi také my.

Druhou světovou válku jste prožívala už jako sestra?

Ano, ano. Tenkrát jsem vyučovala v Opařanech u Tábora v ústavě pro mentálně postižené děti. Ze začátku jsem učila na české škole a potom vedle zřídili za Hitlera zvláštní německou školu. Učitelka tam byla asi rok, ale potom odešla, protože nechtěla být mezi Němci. Já jsem měla také zkoušku z němčiny, a tak jsem tam na té pomocné škole vyučovala až do konce války, nejprve v Opařanech a potom školu přeložili d Buděniček za Prahou. A potom mě sestra představená zavolala do Prahy a řekla, že mě pošle do Říma do malého hospice pro hosty v nájmu ve starém domě. Sestra, která tam byla, si totiž chtěla odpočinout. Tak bylo dohodnuto, že budu v Římě jen krátký čas, než si ta sestra odpočine. A zatím v Čechách vypukl komunismus a tak jsem se nemohla vrátit. A tak jsem zůstala tady. Nejdříve jsme bydlely v malé tříčlenné komunitě, ale pak přišla žádost od sester z USA, aby se zřídilo sester středisko v Římě. Tak jsme koupily pozemek nad Vatikánem. Tenkrát tam byla jen naše budova, ale v roce 1949-50 se tam začalo stavět a teď je tam už všude okolo město. Tak přišly první italské sestry a mezi nimi byla také sestra Klára. A já jsem byla pověřena je vyučovat historii františkánské spirituality a historii našeho řádu. Několik let jsem také byla učitelkou nových postulantek.

Sestro, jak jste se cítila, když se zavřely hranice a zjistila jste, že musíte zůstat v cizí zemi?

Nebylo to pro mě lehké. Stýskalo se mi. V naší první komunitě jsme neměli děti a já, když jsem viděla děti hrát si na ulici, tak jsem se rozplakala. Tak mě představená napomínala, že nesmím být tak citlivá (směje se).

Kdy jste se mohla poprvé vrátit zpátky do Čech?

Asi na deset dní mi ještě během komunismu, trochu mě vyzpovídali a dokonce mi řekli, že se můžu vrátit. Ale byli slušní. I příbuzným několikrát dovolili, aby mě v Itálii navštívili.

Na to, že tady jste 40 let, tak je obdivuhodné, jak dobře stále mluvíte česky. Měla jste s kým češtinu trénovat, abyste ji nezapomněla?

Zůstalo nás tu několik z Čech, kteří jsme se nemohli vrátit. Sice bylo nařízeno, abychom mluvili italsky, zvláště v blízkosti jiných sester, ale vzdor tomu se mluvilo také mateřštinou.

Slyšela jsem, že k vám také chodil zpovídat P. Ovečka?

Ano P. Ovečka k nám chodil řadu let. Přišel nejdříve jenom tak s někým na návštěvu. A my jsme ho pak jednou požádali a on na to přistoupil. Řadu let pak byl naším zpovědníkem. A myslím, že z Říma odcházel s bolestí. Dvakrát nás už od té doby navštívil.

Také se znáte s kardinálem Špidlíkem?

Včera také přišel, tak jsem mu říkala: ?Eminenza, vzpomínáte, jak jste chodil pomáhat trhat olivy?? A on se smál. A jsem řekla: ?Vy jste ale vždycky žertoval.? A on: ?Ale ne, já jsem byl vždycky vážnej?? (směj se) My jsme se nasmály vždycky. On měl tolik žertů. To byla taková veselá práce, i když byla namáhavá, zvláště když pršelo, tak jsme museli práci přerušit. Tak se trhalo tři týdny, někdy i měsíc. Těch stromů bylo přes 300.

Dožít se sta let se jen tak někomu nepodaří. Sestřičko, jaký máte recept na tu dlouhověkost?

Mít velkou víru a důvěru v Pánaboha. O něj se opírat, protože přijdou také velice těžké chvíle. Tak vzít život velice vážně a opřít se o Boha, ale také si vždycky najít nějakého dobrého přítele, který ti pomůže a v těžkých chvílích poradí.

Připravila Johana Bronková.

Zvukový záznam rozhovoru ZDE.

 odeslat článek     vytisknout článek


Hlavní stránka | Zprávy | Svatý otec | Publicistika | Rozhovory | Homilie | Seriály | Speciály | Zvukový archiv | Denní programy
Redakce | Frekvence | Fotogalerie


Copyright © 2003-2022 Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.
Administrace: Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Technická realizace: Václav Lahoda.

 
Stáhnout záznam ve formátu MP3  

Kanál Vatikánského rozhlasu na YouTube  

Archív denních pořadů ve formátu Real Audio  
 Zprávy
Nové internetové stránky Vatikánského rozhlasu

Bohoslužba k 30. výročí založení Visegradské skupiny a svátek sv. Cyrila a Metoděje ve Věčném městě

Nové Motu proprio zavádí snížení trestu a resocializační programy

Papež: Luštěniny jsou ušlechtilá potravina

Papež připomenul Světový den rozhlasu

Posvátná kniha syrské katolické církve se vrátí do Karakoše

Láska se raduje z růstu druhého člověka, píše papež v poselství k postní době

Papež František: Vytvářejte komunikaci dovolující zahlédnout pravdu věcí

Papež: Kultura setkávání může být východiskem k jednotnějšímu a smířenému světu

Papež František vybízí k solidaritě s křesťany ve Svaté zemi

Jezuitské periodikum La Civiltà Cattolica vyjde také v ruštině

Papež: Kéž nový lunární rok přinese ovoce bratrství a solidarity

 Nově na webu
Svatý otec: Modlitba v každodenním životě

Publicistika: Za skutečnou katolicitu, pluralitu kultur a názorů

Publicistika: 90 let papežského rozhlasu

Rozhovory: Papeže by chtěli všichni

Homilie: Mlčení víry

Archiv zpráv květen 22
      1
2345678
9101112131415
16171819202122
23242526272829
3031     

Starší zprávy >

Náš tip

Patris corde

Bratrství se zrodilo z Kříže

Zveřejněna nová encyklika Fratelli tutti