Rádio Vaticana

Ve velké eucharistické modlitbě nacházíme text v plném znění převzatý ze Starého zákona. Podle prvního slova latinské verze je nazýván Sanctus. Na Východě i na Západě se zpívá po prefaci. Začíná slovy serafínů z vize proroka Izajáše: Svatý, Svatý, Svatý, Pán Bůh Zástupů. Nebe i země jsou plny tvé slávy (srv. Iz 6,3). Jediným dodatkem ? existujícím ve všech křesťanských liturgiích -k tomuto biblickému textu, je zmínka o nebesích a užití přivlastňovacího zájmena ?tvé?, zatímco v Izjášově knize je řeč pouze o Zemi plné Jeho slávy. Změnu třetí osoby zájmena na druhou určila nutnost upravit Izajášův text do stylu celé eucharistické modlitby, ve které o Bohu pouze nemluvíme, ale obracíme se k Němu. Oproti tomu přidání motivu nebe plného Boží slávy můžeme vysvětlit kontextem mešní liturgie, která nás uvádí do skutečnosti vykračující za pozemské záležitosti, stejně jako samotným původem těchto slov o Boží svatosti a slávě, hlásaných u Izajáše andělskými bytostmi, a tedy nebešťany.

Ve Starém Zákoně má původ také druhé část ?Sanctus?. Tentokrát jde o fragment jednoho z žalmů: ?Sláva na výsostech. Požehnaný, jenž přichází ve jménu Páně. Hosanna na výsostech.? (srv. Ž 118, 25-26). V porovnání s textem 118. žalmu i tady nacházíme charakteristický dodatek, totiž výraz: na výsostech. I tentokrát jsou přidána slova vedou mysl účastníků liturgie k nebi. Je to jakési pokračování výzvy: ?Vzhůru srdce? z dialogu před prefací. Konec konců víme dobře, odkud tato slova pocházejí. Citát ze 118. žalmu nebyl do ?Sanctus? převzat přímo z žaltáře, ale ve formě užité u evangelistů (Mt 21,9; Mk 11,9-10) při popisu Kristova vjezdu do Jeruzaléma o Květné neděli. Právě tam se po Hosanna objevuje obrat: na výsostech.

V syrských a arménských liturgiích najdeme v této části ?Sanctus? ještě jiný dodatek. Zpívá se tam: ?Požehnaný, jenž přišel a přichází ve jménu Páně.? Můžeme v tom vidět jistou návaznost na jediný text Nového Zákona, který cituje slova serafínů z Izajášova vidění. Najdeme ho v Apokalypse: ?Svatý, Svatý, Svatý, Hospodin, Bůh všemohoucí, ten, který byl, který jest a který přichází.? (Ap 4,8)

Také Židé se modli těmito slovy serafínů z knihy proroka Izajáše. Jsou součástí několikrát denně opakované modlitby Kedušà, jejíž název pochází z hebrejského Kadòš ? ?Svatý?. Biblický verš je citován v plném znění: ?Volal jeden k druhému: Svatý, Svatý, Svatý je Hospodin zástupů. Celá země je plná jeho slávy (Iz 6,3). V této židovské modlitbě se pak připojuje ještě další biblický text, připomínající v řadě ohledů fragment 118. žalmu, který je součástí křesťanského Sanctus. Pochází z knihy proroka Ezechiela: Požehnána buď Hospodinova sláva vycházející ze svého místa! (Ez 3,12).

Sanctus může z několika důvodů zaskakovat toho, kdo si neuvědomuje hluboké starozákonní kořeny Eucharistie. Nejen proto, že se skládá z textů pocházejících výlučně ze Starého Zákona a má výrazné analogie v židovských modlitbách. Latinská i byzantská liturgie zachovává dokonce dva hebrejské výrazy: Sabaòt a Hosanna.

Termín Sabaòt znamená ?Zástupy? ? ať už jde o vojenské oddíly v doslovném pozemském významu, nebo ?nebeské vojsko?, hvězd a planet či přímo andělů. Když se ve Starém Zákoně hovoří o Jahve Sabaòt, jde o poukaz na Boží moc. Ve starověkých překladech Bible, jako řecká Septuaginta, syrská Pešitta nebo latinský Vulgáta, se titul Sabaòt překládá někdy jako ?Mocný? nebo ?Všemohoucí?, jindy je ale ponechán v hebrejštině, jako jedno z vlastních Božích jmen. V tomto originálním znění ho zachovala latinská liturgie, stejně jako řecká v její následnosti také staroslověnská. Zatímco jiné starobylé východní liturgie, jako například syrská, užívá výraz: ?Pán Bůh Všemohoucí.? V pokoncilních překladech liturgie latinského obřadu do moderních jazyků, najdeme různé převody tohoto výrazu: ?Pán Bůh Zástupů, Celého světa, všech mocností a moci, Všemohoucí?. V některých překladech však zůstalo, stejně jako v latinském originále hebrejské Sabaòt.

Oproti tomu výraz Hosanna se zachoval ve stejné formě ve všech liturgiích na Východě i na Západě. hebrejsky zní: Hoši´a-nnà ? a bylo by možné překládat ho jako: ?Zachraň nás!? nebo ?Pomoc nám, prosím!? Prosebné volání, s nímž se kdysi obracelo k Bohu, stejně jako ke světským vládcům, se postupně stalo radostnou aklamací, vyjadřující víru ve spásné Boží působení. V tom smyslu byl užit při triumfálním vjezdu Krista do Jeruzaléma. Ž 118 patří do skupiny žalmů nazývaných Hallel, které se zpívaly během oslav Paschy a dalších židovských svátků. Jedním z nich je podzimní Svátek stánků. V pozdějším judaismu je právě podle slov 118. žalmu nazýván sedmý den toho svátku ?Velké Hosanna? ? Haš´a-nnà Rabbà ? při kterém se mává palmovými větvemi. I v tom je opět jistá analogie s Květnou nedělí. Tento výraz ovšem figuruje pouze v hebrejském originále řečeného žalmu. Všechny biblické překlady ? včetně nejstarších, jako Septuaginta, Pešitta nebo Vulgáta ? ho překládají jako: Ó Pane, zachraň nás! (Ž 118,25). Můžeme tedy říci, že právě díky evangelijnímu popisu vjezdu Krista do Jeruzaléma křesťanská eucharistická liturgie zachovala v ?Sanctus? hebrejský termín Hosanna.

Další články z podrubriky Společné dědictví aneb Židovské kořeny eucharistie