VaticanNews.va

   22. 6. 2018

RSS  RSS zpráv  Podcast denních pořadů       

Hlavní stránka

Zprávy

Svatý otec

Publicistika

Rozhovory

Homilie

Seriály

Speciály

Zvukový archiv

Denní programy


Redakce

Program

Frekvence

Fotogalerie

Technika

Historie

Kontakty


Anketa

Sleduji zprávy Vatikánského rozhlasu?

Poslechem na Rádiu Proglas.4521
Poslechem z webových stránek.2907
Četbou textů na webových stránkách.4747
Poslechem i četbou.2880


O webu

Rozhovory online

Rozšířené hledání

Odkazy


Zasílání novinek

Nejčtenější

Ježíš vnesl do dějin radikální změnu postoje vůči ženě

Papež: Všechny diktatury začínají šířením pomluv

Svatý otec: Rodina jakožto Boží obraz je pouze jedna


Rádio Proglas TV Noe Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova Res Claritatis Vysokoškolské katolické hnutí Česká republika Pastorace na webu Katolik.cz KTF UK Stránky pro animátory seniorů Návštěva papeže v České republice NAVRCHOLU.cz
 
Svatý otec

 Encykliky, exhortace 

25.1.2006 

Deus Caritas Est - závěr

Encyklika Benedikta XVI. biskupům, kněžím, jáhnům, zasvěceným osobám a všem křesťanským věřícím o křesťanské lásce

Česká sekce RV

Nositelé charitativní činnosti církve 32. Nakonec musíme zaměřit svou pozornost na již uvedené nositele charitativní činnosti církve. V dosavadních úvahách se již objasnilo, že pravým subjektem různých katolických organizací, kteří prokazují charitativní službu je sama církev a to na všech úrovních, počínaje farnostmi přes místní církve až ke všeobecné církvi. Proto bylo více než vhodné, že můj ctihodný předchůdce Pavel VI. zřídil ?Papežskou radu Cor unum? jako úřad Svatého stolce, odpovědný za zaměření a koordinaci organizací a aktivit. Biskupské struktuře církve odpovídá, že opak biskupové jako nástupci apoštolů nesou v místních církvích odpovědnost za to, aby byl i dnes program Skutků apoštolů (srov. 2,42-44) uskutečňován. Církev jako Boží rodina musí být dnes jako včera místem vzájemné pomoci a zároveň ochotně posloužit těm, kdo potřebují pomoci, i když nepatří do církve. Při biskupském svěcení jsou kandidátovi kladeny otázky, v nichž jsou vyjádřeny podstatné prvky jeho služby a jsou mu připomínány povinnosti jeho budoucí služby.V této souvislosti slibuje svěcenec výslovně, že ?bude ve jménu Pána pohostinný a milosrdný k chudým a všem, kteří potřebují posilu a pomoc? (PONTIFICALE ROMANUM, De ordinatione episcopi, 43). Kodex kanonického práva (C.I.C.) v jednotlivých kánonech o biskupském úřadu se výslovně nezabývá charitativní aktivitou jako specifickou oblastí biskupské činnosti, nýbrž mluví zcela všeobecně o úkolu biskupa, který spočívá v tom, že má koordinovat různá apoštolská díla při respektování jejich vlastního charakteru. Nicméně, nedávno Direktorium pro pastorální službu biskupů, konkrétněji prohloubila charitativní službu jako podstatný úkol církve v celku a biskupa v jeho diecézi, a vyzdvihla, že služba lásky je akt církve jako takové a že je součástí její podstaty jako služba slovu a svátostí (Srov. Apostolorum Successores, 193-198. o.c. 204-210).

33. Už bylo řečeno to podstatné, co se týká spolupracovníků, kteří v církvi prakticky konají dílo lásky k bližnímu: Nesmějí se řídit ideologiemi zlepšování světa, nýbrž se musí dávat vést vírou, která je činná v lásce (srov. Gal 5,6). Musí být především lidmi, kterých se dotkla Kristova láska, jejich srdce získal Kristus svou láskou a vzbudil v něm lásku k bližnímu. Inspiračním měřítkem jejich jednání by mělo být tvrzení z listu Korinťanům: ?Kristova láska nás nutí? (5,14). Poznání, že v Něm se za nás Bůh vydal na smrt, nás musí vést k tomu, nežít už jen pro sebe, nýbrž pro něho a s ním pro druhé. Kdo miluje Krista, miluje církev a chce, aby byla stále víc výrazem a nástrojem jeho lásky. Spolupracovník každé katolické charitativní organizace chce s církví, a proto s biskupem, pracovat na tom, aby se Boží láska rozšířila ve světě. Chce svou účastí na prokazování lásky církve být svědkem Boha a Krista, a právě proto nezištně prokazovat lidem dobro.

34. Vnitřní otevřenost pro katolickou dimenzi církve bude ve spolupracovníkovi nutně vyžadovat, aby se sladil s ostatními organizacemi ve službách rozličným formám nouze; to se ale musí dít při plném respektování vyhraněnosti služby, jakou požaduje Kristus od svých učedníků. Svatý Pavel nás ve svém hymnu na lásku (1 Kor 13) učí, že láska je vždycky více než pouhá aktivita: ?A kdybych rozdal všechno, co mám a pro druhého do ohně skočil, ale neměl lásku, nic mi to neprospěje? (v. 3). Tento hymnus musí být Magna Charta veškeré církevní služby, které jsem probíral během této encykliky o lásce.
Praktická činnost je nedostačující, není-li v ní cítit lásku k samému člověku, lásku, která se živí ze setkání s Kristem. Vnitřní osobní účast na nouzi a utrpení druhého tak bude ?sdílet mu něco ze sebe?. Aby dar druhého neponižoval, musím mu dát nejen něco mého, nýbrž sebe samého, musím v tom být přítomen jako osoba.

35. Tento správný způsob, jak sloužit, dělá pomocníka pokorným. Nestaví se vůči někomu do vyšší pozice, ať je jeho nynější situace jakkoliv ubohá. Kristus zaujal poslední místo ve světě ? kříž - a právě touto radikální pokorou nás vykoupil a stále nám pomáhá. Kdo je s to pomáhat, uznává, že jemu bylo právě tak pomoženo; a to, že může pomáhat, není jeho zásluha ani jeho velikost. Tento úkol je milost. Čím více se někdo nasazuje pro druhé, tím více bude chápat a brát za svá Kristova slova: ?Jsme služebníci neužiteční? (Lk 17,10). Poznává totiž, že nejedná na základě své velikosti nebo svého výkonu, nýbrž, že mu to Pán dává. Někdy se mu může stát nadměrná nouze a omezenost jeho skutků pokušením k malomyslnosti. Ale právě tehdy mu bude pomáhat vědomí, že je koneckonců jen pouhým nástrojem v rukou Pána, zbaví se tak domýšlivosti, že sám a z vlastních sil musí dosáhnout potřebného zlepšení světa. Bude pokorně konat, co jen může, a zbytek pokorně přenechá Pánu. Bůh řídí svět, ne my. My mu jen sloužíme, nakolik můžeme a dokud nám On k tomu dá sílu. S touto silou ovšem vykonat všechno, co je možné, to je úkol, který pravého služebníka Ježíše Krista neustále udržuje v pohybu: ?Láska Boží nás nutí? ( 2 Kor 5,14).

36. Zkušenost nezměrnosti bídy nás může na jedné straně vhánět do náručí ideologie, která předstírá, že vykoná to, co světová vláda Boha podle všeho zdání nedokáže ? všeobecné řešení každého problému. Na druhé straně může být pokušením k lenosti, protože se zdá, že se stejně ničeho nedosáhne. V této situaci je živý kontakt s Kristem rozhodující pomocí, abychom zůstali na správné cestě: nepropadnout pýše pohrdající člověkem, která ve skutečnosti nic nebuduje, nýbrž spíše ničí, ani se nepoddávat resignaci, která by zabránila dát se vést láskou a tak sloužit člověku. Modlitba jako způsob stále znovu čerpat od Krista sílu se zde stává zcela praktickou naléhavostí. Kdo se modlí nemrhá časem, i když daná situace vypadá naléhavě a zdá se, že pohání jen k jednání. Zbožnost neoslabuje boj proti chudobě nebo dokonce nouzi bližního. Blahoslavená Tereza z Kalkuty je zcela zřejmým příkladem pro to, že čas věnovaný Bohu v modlitbě nejenže neškodí skutečnému prokazování lásky bližnímu, nýbrž je ve skutečnosti jeho nevyčerpatelným zdrojem. Ve svém listu k postní době 1996 blahoslavená psala svým spolupracovníkům v laickém stavu: ?Potřebujeme toto důvěrné spojení s Bohem ve svém každodenním životě. A jak je můžeme udržet? Modlitbou.?

37. Nadešel čas, tváří v tvář horečné činosti a hrozícího sekularismu mnohých v charitativní práci zaměstnaných křesťanů, znovu zdůraznit význam modlitby. Modlící se křesťan si samozřejmě nenamlouvá, že změní Boží plány, nebo že zlepší, co Bůh předvídal. Spíše hledá setkání s Otcem Ježíše Krista a prosí ho, aby byl přítomen v něm a v jeho působení útěchou svého Ducha. Důvěrný vztah k osobnímu Bohu a odevzdanost do jeho vůle zabrání úpadku člověka a uchrání ho před spáry fanatických a teroristických doktrin. Ryzí náboženský postoj se vyhne tomu, že by se člověk stal soudcem Boha a obžalovával ho, že připouští bídu, aniž by cítil soucit se svými tvory. Kdo si troufá s odvoláním na zájmy člověka bojovat proti Bohu - na koho se má pak spolehnout, když se lidská činost ukáže být bezmocná.

38. Přirozeně si může Job stěžovat u Boha na nepochopitelné a zdánlivě neoprávněné utrpení, které existuje ve světě. Tak hovoří ve své bolesti: ?Kéž bych věděl, kde ho najdu, vydal bych se k jeho sídlu!... Chtěl bych vědět, jakými slovy by odpověděl a porozumět tomu, co mi řekne. Ukáže svou velkou moc, až povede spor se mnou?... Proto se ho hrozím, chci mu porozumět, ale mám z něho strach. Bůh naplnil mé srdce úzkostí. Všemocný mě naplnil hrůzou? (23, 3. 5-6. 15-16). Často nám není dáno znát důvod, proč Bůh zadržuje svou ruku, místo aby zasáhl. Ostaně nám nazabraňuje křičet jako Ježíš na kříži: ?Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?? (Mt 27,46). Měli bychom vytrvat s touto otázkou v rozhovoru modlitby před jeho tváří: ?Pane svatý a věrný, kdy konečně vykonáš soud? (Zj 6,10). Sv. Augustin nám na toto naše utrpení dává odpověď z víry: ?Si comprehendis, non est Deus? - Když ho pochopíš, pak to není Bůh?. Náš protest nechce Boha vyzývat ani mu podsouvat omyl, slabost nebo lhostejnost. Pro věřícího není možné si myslet, že je Bůh bezmocný, nebo že ?spí? (srov. 1 Král 18,27). Spíše je pravda, že dokonce i náš křik, jako Ježíšův na kříži, je nejhlubším potvrzením naší víry v jeho svrchovanost. Křesťané totiž věří navzdory všem nepochopitelnostem a zmatkům okolního světa i nadále v ?dobrotu a lásku Boha k lidem? (Tit 3,4). I když jsou jako ostatní lidé ponořeni do dramatické složitosti dějinných událostí, zůstávají zakotveni v naději, že Bůh a Otec miluje nás, i když je jeho mlčení pro nás nepochopitelné.

39. Víra, naděje a láska patří k sobě. Naděje se člení na trpělivost, která neochabuje v dobrém ani při zdánlivých neúspěších, a na ctnost pokory, která přijímá Boží tajemství a důvěřuje mu i v temnotách. Víra nám ukazuje Boha, který vydal svého Syna a tak nám dává přemáhající jistotu, že je pravda: Bůh je láska! Tímto způsobem proměňuje naši netrpělivost a naše pochybnosti v jistotu naděje, že Bůh drží svět v rukou a že navzdory všem temnotám zvítězí, jak to nakonec zářivě ukazuje kniha Zjevení svými otřesnými obrazy. Víra, jež si uvědomuje Boží lásku, která se zjevila v Ježíšově probodnutém srdci na kříži, podněcuje lásku, a je světlem ? koneckonců jediným ? které vždy znovu osvěcuje temný svět a dává nám odvahu k životu a k jednání. Láska je možná a my jsme schopni ji žít, protože jsme stvořeni k Božímu obrazu. Žít lásku a tímto způsobem dát vstoupit Boha do světa - právě k tomu bych chtěl vybízet touto encyklikou.

ZÁVĚR

40. Nakonec pohleďme na světce, kteří lásku uskutečnili příkladným způsobem. Nejprve pomysleme na Martina z Tours (+ 397), vojáka, který se stal mnichem a pak biskupem: Jako nějaká ikona ukazuje nenahraditelnou hodnotu individuálního svědectví lásky. Před branami Amiensu se rozdělí s jedním chudákem o plášť. Následující noci se mu ve snu zjeví sám Ježíš oblečený do tohoto pláště, aby potvrdil věčnou platnost slov z evangelia: ?Byl jsem nahý a oblékli jste mě... Cokoliv jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali? (Mt 25,36. 40). Avšak kolik svědectví lásky lze uvést z dějin církve ! Zvláště celé mnišské hnutí, již od svých počátků se sv. Antonínem opatem (+356), vyjadřuje nesmírnou službu lásky k bližnímu. Když se mnich setkává s Bohem ?tváří v tvář?, pociťuje naléhavou nutnost proměnit celý svůj život ve službu bližnímu, kromě služby Bohu. Tak se dají vysvětlit velké hospice, nemocnice a chudobince, které vznikaly vedle klášterů. A tak se vysvětlují také velké iniciativy pro lidský pokrok a křesťanskou výchovu, určenou především nejchudším; těch se nejprve ujímaly mnišské řády a žebravé řády a pak během celých dějin církve různé mužské a ženské řádové instituty. Postavy světců jako František z Assisi, Ignác z Loyoly, Jan z Boha, Kamil de Lellis, Vincenc z Pauly, Louisa de Marillac, Giuseppe B. Cottolengo, Jan Bosko, Luigi Orione a Tereza z Kalkaty ? abych jmenoval jen některé - jsou proslulé vzory sociální charitativní činnosti pro všechny lidi dobré vůle. Světci jsou opravdoví světlonoši dějin, protože jsou mužové a ženy víry, naděje a lásky.

41. Mezi svatými vyniká Maria, Matka Páně, zrcadlo svatosti. V Lukášově evangeliu ji vidíme, jak koná službu lásky u své příbuzné Alžběty, u níž zůstává ?asi tři měsíce (1, 56), aby jí pomáhala v posledním údobí jejího těhotenství. ?Magnificat anima mea Dominum? říká při této návštěvě, ? ?Velebí má duše Hospodina? ? (Lk 1, 46) a vyjadřuje tak celý program svého života: nestavět se do středu, nýbrž vytvářet prostor pro Boha, s nímž se setkává jak v modlitbě tak také ve službě bližnímu. Jen tehdy bude svět dobrý. Maria je právě kvůli tomu veliká, protože nechce udělat sebe velikou, nýbrž Boha. Je pokorná: Nechce být ničím jiným než služebnicí Pána (srov. Lk 1,38. 48). Ví, že ke spáse světa nepřispěje pouze tím, že bude pracovat jen na svém díle, nýbrž tím, že se zcela oddá Božímu působení: Je ženou naděje. Jenom proto, že věří Božím zaslíbením a čeká na spásu Izraele, může k ní přijít anděl a povolat ji k rozhodující službě na těchto zaslíbeních. Je ženou víry: ?Blahoslavená, která jsi uvěřila?, říká ji Alžběta (srov. Lk 1,45) Magnificat ? takřka portrét její duše ? je zcela utkán z vláken Písma svatého, z vláken Božího slova. Tak je zřejmé, že je v Božím slově opravdu doma, odtud vychází a tam se vrací. Mluví a myslí s Božím slovem a její slovo vyvěrá z Božího slova. Tak je také vidět, že její myšlenky jsou v úplném souhlasu s Božími myšlenkami, že její chtění je chtít jen to, co chce Bůh. Protože byla zcela proniknuta Božím slovem mohla se stát Matkou Slova, jež se stalo tělem. Nakonec: Maria je ženou, která miluje. Jak by tomu také mohlo být jinak? Jako věřící, která ve víře myslí Božími myšlenkami a chce jen to, co chce Bůh, nemůže být nic jiného než žena, která miluje. Vytušíme to z tichých gest, o nichž nám vyprávějí evangelia o Ježíšově dětství. Vidíme to na jemnocitu, s nimž si všimne tísně novomanželů v Káně Galilejské a přednese ji Ježíšovi. Vidíme to na pokoře, s níž se stáhne do pozadí během veřejného života ? protože ví, že syn musí nyní založit novou rodinu a hodina matky nadejde teprve v okamžiku kříže, který je Ježíšovou pravou hodinou (srov. Jan 2,4; 13,1) Proto, když učedníci utekli, bude to ona, která stojí pod křížem (srov. Jan 19,25-27); a později v hodině Letnic se učedníci shromáždí kolem ní v očekávání Ducha svatého (srov. Sk 1, 14).

42. K životu svatých nepatří pouze jejich pozemský životopis, nýbrž jejich život a působení od Boha po jejich smrti. U svatých je to viditelné: Kdo jde k Bohu, nevzdaluje se lidem, nýbrž stává se jim opravdu blízký. Nikde to nevidíme víc než na Marii. Slovo Ukřižovaného k učedníkovi, k Janovi a skrze něho ke všem Ježíšovým učedníkům: ?To je tvá matka? (Jan 19,27) se stává během všech generací vždy nově pravdivé. Maria se stala Matkou všech věřících. K její mateřské dobrotě, jako k její panenské čistotě a kráse přicházejí lidé všech dob a všech světadílů ve svých potřebách a ve svých nadějích, ve svých radostech a utrpení, ve své osamělosti jakož i ve společenství. A vždycky zakusí dar její dobroty, zakusí nevyčerpatelnou lásku, kterou rozděluje z hloubi svého srdce. Svědectví vděčnosti, kterých se jí dostává na všech světadílech a ve všech kulturách, jsou uznáním oné čisté lásky, která nehledá samu sebe, nýbrž prostě chce jen dobro. Úcta věřících zároveň ukazuje neomylnou intuici, jak bude taková láska možná: skrze nejužší spojení s Bohem (innerste Einung), díky němuž je Jím člověk zcela proniknut (Durchgedrungensein) ? že ten, kdo se napil z pramene lásky k Bohu, se sám stává ?pramenem, z něhož potečou proudy živé vody? (srov. Jan 7,38). Maria, Panna, Matka nám ukazuje, co je láska, odkud bere svůj původ a svoji stále obnovovanou sílu. Jí svěřujeme církev, její poslání ve službě lásky:
Svatá Maria, Matko Boží
Tys dala světu pravé světlo
Ježíše, svého syna ? Božího Syna
Ty ses zcela odevzdala Božímu volání
a stala ses pramenem dobroty
který z něho vyvěrá.
Ukaž nám Ježíše. Veď nás k Němu.
Uč nás poznávat Ho a milovat
abychom i my byli schopni opravdové lásky
a mohli se stát uprostřed žíznícího světa
prameny živé vody.

Dáno v Římě, u sv. Petra, 25. prosince
na slavnost Narození Páně, roku 2005
v prvním roce pontifikátu

Benedikt XVI.

Přeložil Josef Koláček S.J.

Další články z podrubriky Encykliky, exhortace

 odeslat článek     vytisknout článek


Související články
25.6.10 7. ročník mezinárodního sympozia univerzitních profesorů o Caritas in veritate
29.8.09 68 evangelických intelektuálů vyzývá své souvěrce k četbě poslední encykliky
16.7.09 Italský prezident chválí novou encykliku
11.7.09 Benediktu XVI. by měli udělit Nobelovu cenu za ekonomii
9.7.09 Encyklika může být vodítkem pro summit G8



Hlavní stránka | Zprávy | Svatý otec | Publicistika | Rozhovory | Homilie | Seriály | Speciály | Zvukový archiv | Denní programy
Redakce | Frekvence | Fotogalerie


Copyright © 2003-2018 Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.
Administrace: Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Technická realizace: Václav Lahoda.

 
Záznam aktuálního pořadu ve formátu MP3  

Kanál Vatikánského rozhlasu na YouTube  

Archív denních pořadů ve formátu Real Audio  
 Zprávy
Římský biskup v Ženevě

Člověk stojí na rozcestí: Vnucuje mi Bůh něco anebo o mě pečuje?

Papež František pro Reuters: Migrační krize nemá snadná řešení

Rodiče mají přednostní právo na výchovu dítěte

Papež pomohl obětem guatemalského vulkánu

Kardinál Zenari: Syrská válka skončí, až se uzavře konflikt v OSN

Apoštolský vikář Jižní Arábie vyhlásil na sobotu den modliteb za mír v Jemenu

Egyptský imám přivolal pomoc k hořícímu koptskému kostelu

Francie na italské hranici porušuje lidská práva

O lásce k nepřátelům

Pracovní dokument „mládežnické synody“ v sedmi klíčových slovech

Zveřejněn osobní list papeže chilským biskupům z 15. května 2018

 Nově na webu
Svatý otec: Ekumenismus je „ztrátový podnik“

Publicistika: O otroctví a migraci

Publicistika: Není-li Bůh, lidská práva se hroutí

Rozhovory: František demýtizuje papežství

Homilie: Na kříži se Bůh zjevil jako agapé

Archiv zpráv červen 18
    123
45678910
11121314151617
18192021222324
252627282930 

Starší zprávy >

Náš tip

Božím lidem je třeba se stát

Gaudete et exsultate

Bůh nebrání pravdu na úkor lásky, ani lásku na úkor pravdy či rovnováhu na úkor obojího