Drazí bratři a sestry!
Druhého dubna, právě před rokem, v těchto hodinách milovaný papež Jan Pavel II. prožíval poslední chvíle svého pozemského putování ? pouti víry, lásky a naděje, která zanechala hluboké znamení v dějinách církve a lidstva. Jeho agónie a smrt jako by byly prodloužením Velikonočního třídenní. Všichni si vybavujeme obrazy z jeho poslední Křížové cesty na Velký Pátek. Přestože už nemohl odjet ke Koloseu, sledoval ji ve své soukromé kapli a v rukou svíral kříž. Na Velikonoční neděli pak udělil požehnání Urbi et Orbi, beze slov, jen gestem ruky. Bylo to velice protrpěné a pohnutí budící požehnání, které nám zanechal jako nejzazší svědectví vůle dovést svou službu až do konce. Jan Pavel II. zemřel tak, jak vždycky žil ? v nezdolné odvaze víry, v oddanosti Bohu a s důvěrou v přímluvu Nejsvětější P. Marie. Dnes večer na něho budeme vzpomínat při mariánské vigilii na Náměstí Sv. Petra, kde za něj budu také zítra sloužit mši svatou.
Rok po jeho odchodu ze světa do Otcova domu se můžeme ptát: co nám zanechal tento velký papež, který převedl církev přes práh třetího tisíciletí? Jeho dědictví je nesmírné, ale poselství jeho dlouhého pontifikátu lze docela dobře shrnout do slov, jimiž ho zde, na Náměstí sv. Petra, 22. října 1978 zahájil: ?Otevřete, otevřete dokořán brány Kristu!? Tuto nezapomenutelnou výzvu Jan Pavel II. ztělesňoval celou svou osobností a celým svým posláním Petrova Nástupce, zejména prostřednictvím svého pozoruhodného programu apoštolských cest. Cesty do zemí celého světa, setkání se zástupy, s církevními společenstvími, s vládci, s náboženskými představiteli a s lidmi všech společenských vrstev, to vše bylo jediným velkým gestem potvrzujícím ona slova pronesená na počátku pontifikátu. Vždy hlásal Krista a spolu s II. Vatikánským koncilem poukazoval na to, že právě v něm jsou odpovědi na (nejhlubší) očekávání člověka, očekávání svobody, spravedlnosti a míru. Kristus je Vykupitel člověka ? rád opakoval ? jediný Spasitel každého člověka i celého lidského rodu.
V posledních letech ho Pán postupně zbavil všeho, aby ho zcela připodobnil Sobě samému. Když už nemohl cestovat, pak chodit a nakonec ani mluvit, jeho gesta, jeho hlásání se omezilo na to nejzákladnější: na darování sebe sama až do krajnosti. Jeho smrt byla završením důsledného svědectví víry, jež se dotklo srdcí mnoha lidí dobré vůle. Jan Pavel II. nás opustil v sobotu, v den zvláště zasvěcený P. Marii, k níž vždy choval synovskou úctu. Prosme nyní nebeskou Matku Boží, aby nám pomohla čerpat z toho, co nám dal a co učil tento velký papež.
Přeložila Johana Bronková.
Další články z podrubriky Angelus
odeslat článek
vytisknout článek
