Nedaleko Kolosea na severním svahu pahorku Celia leží klášter se zvláštním jménem ?Quattro Santi Coronati?, tedy ?Čtyř svatých korunovaných?. Středověké hradby skryly před ruchem velkoměsta místo, kde čas změnil směr i rychlost uplývání a každý věk se znovu vracel do temné doby Diokleciánova pronásledování křesťanů, jedné z těch dob, ve kterých jsou zapuštěny kořeny křesťanského Říma.
Kdo byli oni čtyři muži, kteří nesou mučednickou korunu nad Celiem? Hagiografové neudělali poslední tečku za jejich přesným historickým určením. Nejdůležitější tradice ale hovoří o čtyřech sochařích z Dalmácie, jmeném Klaudius, Nicostratos, Castor (nebo Klement) a Sempronianus, kteří odmítli vytvořit sochu boha Eskulapa a byli za to utopeni v řece Sávě. Slavný soupis mučedníků, který je nejdůležitějším pramenem zpráv o raněkřesťanských svědcích víry tzv. Depositio martyrum z roku 354, jmenuje uvedenou čtveřici pod datem 9. září.
Jiná tradice vypráví o čtyřech římských vojácích zavražděných nedaleko Trajánových lázní. I oni měli zahynou kvůli populárnímu bohu lékařství Eskulapovi, kterému odmítli obětovat.
První historické zmínky o kostele lze vyčíst z akt synodu, který na konci 6. století vyhlásil papež Řehoř Veliký, kde se objevuje jistý presbyter z titulu ?sanctorum Quattuor Coronatorum?. Křesťanské dějiny místa jsou ale nepochybně hlubší. Archeologové ztotožňují první místo kultu s titulem Aemilianae, nazvaným zřejmě ? jak bývalo zvykem ? po zakladatelce, která věnovala dům k užívání křesťanské komunitě. Podle Richarda Krautheimera je základem složité srostlice budov bohatý domus z poloviny IV. století, přeměněný na kostel pravděpodobně na konci V. století a později rozšířený v IX. století papežem Lvem IV.
Prominentní poloha domu na dohled císařských fór i fragmenty hlavic a mramorových doplňků nasvědčují, že donátorka patřila k velmi dobře situované rodině. Na nádvoří před kostelem najdeme také doklady o kostele z 7. století, vybudovaném papežem Honoriem I. Význam kostela Čtyř svatých mučedníků ve středověku ještě vzrostl. Ležel totiž při hlavní ulici, která spojovala Vatikán s papežským palácem na Lateránu a kudy se ubírala papežská procesí.
K důležité přestavbě kostela došlo v polovině IX. století. Jak čteme v Liber Pontificalis, papež Lev IV. ho po svém zvolení ?postavil od základů v nádhernější a krásnější formě?. Ta zůstala základem celého komplexu až dodnes. V IX. století vznikla velká trojlodní bazilika, které pravděpodobně předcházelo atrium s věží nad vstupem, a po stranách přibyly další budovy pro klérus a titulárního kardinála. Bazilika neměla příčnou loď, ale ? jak je dodnes vidět ? půlkruhovou apsidu v celé šířce hlavní lodi. V kryptě pod vyvýšeným presbytářem byly uloženy nejen relikvie titulárních světců, ale také řady dalších, přenesených z katakomb. Po stranách přiléhaly k bazilice tři oratoře zasvěcené sv. Barboře, sv. Mikulášovi a sv. Sixtovi. O honosnosti baziliky svědčí také dosud zachovaná dlažba z barevných mramorů a porfyrů, podobná, jakou najdeme také ve spodní bazilice u sv. Klimenta.
Rozkvět místa přetrhl nájezd normanů pod vedením Roberta Guiscarda v roce 1084. Zruinovanou stavbu obnovil v prvních desetiletích 12. století velký papež Paschal II. Jak nás o tom zpravuje opět Liber Pontificalis, chrám od základů přestavěl a vysvětil v 17. roce svého pontifikátu, tedy roku 1116. Zásah ovšem nebyl tak radikální, jak bychom si mohli představovat. Paschalovská úprava spočívala především ve zpevnění stávající karolínské struktury. Arkády tvořené sloupy a architrávem nahradily zděné oblouky. Nejpodstatnější změnou bylo zmenšení rozměrů baziliky, takže ze západní části vzniklo druhé nádvoří. Původní apsida zůstala beze změn, před ní ovšem vznikl jakýsi náznak příčné lodi. Papež Paschal svěřil baziliku mnišské komunitě, kterou brzy vystřídali (1138) benediktini z opatství Sv. Kříže ze Sassoviva. Na jižní straně vybudovali klášter tvořící dodnes monumentální kulisu celého komplexu. Severní strana si zachovala intimnější, rezidenční charakter. Nějakou dobu hostila dokonce papeže.
Na počátku 13. století byl vedle baziliky postaven arkádový dvůr, jeden z nejstarších, které se v Římě zachovaly. Benediktini si na stavbu pozvali jistého mramoráře Pietra de Maria, autora podobného atria v jejich mateřském klášteře v Sassovivo.
I v dalších letech odrážel komplex Čtyř Svatých krunovaných pohnuté dějiny Věčného města. Před polovinou 13. století, když papež Inocenc uprchl do Lyonu kvůli bojům s Fridrichem II., zvolil klášter za místo své rezidence kardinál Stefano Conti, tehdejší vicarius urbis. První muž papežem opuštěného Města klášter opevnil a přidal mu mohutné věže. Hlavní věž, vysoká 26 m a věž sv. Silvestra v severozápadní části atria představovaly hlavní části tehdejší tvrze či opevněného paláce. V přízemí druhé z jmenovaných se zachovala kaple sv. Silvestra (1247) vyzdobená freskami ze života svatého papeže a nad ní v patře byl reprezentativní salón, tzv. gotická aula, ve které byly nedávno odkryty zajímavé obrazové cykly z poloviny 13. století se znázorněním měsíců, alegorií a dalších témat. Mezi pozoruhodné zbytky výzdoby z tohoto období patří také vzácný liturgický kalendář vymalovaný v místnosti přiléhající ke kapli sv. Silvestra.
V druhé polovině 13. století hostil klášter přestavený na honosnou rezidenci řadu význačných osobností, mimo jiné např. prince Karla z Angio a jistou dobu v něm pobýval ještě jako biskup Benedikt Caetani, budoucí papež Bonifác VIII.
Význam místa začal upadat s přesídlením papežů do Avignonu. Po návratu do Říma přesídlují Petrovi nástupci definitivně do Vatikánu a klášter se vrací do rukou řeholních společenství. Nejprve Celestinu (1417), a pak na začátku 16. století Kamaldulů. Pius IV. ho věnoval arcikonfraternitě Navštívení P. Marie a augustiniánkám, které se staraly o osiřelé dívky. Klášter a kostel, který se změnil v romantické zákoutí, pak už v ženských rukou zůstal. Dnes se o něj augustiniánky dělí s jednou z mladých a velmi životných komunit Malých sester Beránkových.
Další články z podrubriky Baziliky, chrámy a kostelíky města Říma