Nový portál Vatikánského rozhlasu

Milovaní bratři a sestry v Kristu!

?Spolu s vámi chci vyzpívat děkovnou píseň Prozřetelnosti, která mi dnes dovolila stanout na tomto místě jako poutníkovi.? Těmito slovy zahájil před 27 lety ve Varšavě svou homilii můj milovaný předchůdce Jan Pavel II. Dnes je beru za svá a děkuji Pánu za to, že mi dovolil přijít na toto historické náměstí. Zde o vigilii slavnosti seslání Ducha Svatého Jan Pavel II. vyslovil hluboce významná slova modlitby: ?Kéž sestoupí Tvůj Duch a obnoví tvář země?. A dodal: ?Této země!? Zde, na tomto náměstí jste se také rozloučili s velkým polským primasem, kardinálem Stefanem Wyszyńskim. V těchto dnech si připomínáme 25. výročí jeho smrti.

Bůh spojil tyto dvě osoby nejen stejnou vírou, ale také životními osudy, silně propojenými s dějinami tohoto národa a církve, která v něm žije. Na začátku pontifikátu Jan Pavel II. psal kardinálu Wyszyńskému: ?Na Petrově stolci by dnes nebyl papež-Polák, který dnes plný bázně Boží zahajuje nový pontifikát, nebýt Tvé víry, jež se nezalekla vězení a utrpení, Tvé heroické naděje, Tvé bezvýhradné důvěry k Matce církve, nebýt Jasné Hory a celého tohoto období dějin církve v naší vlasti, které je spojené s Tvou službou biskupa a primase.? (List Jana Pavla II. Polákům, 23. října 1978). Jak dnes neděkovat Bohu za to všechno, co se událo ve vaší vlasti a na celém světě za pontifikátu Jana Pavla II.? Před našima očima se měnily politické, ekonomické a sociální systémy. Lidé v mnoha zemích získali svobodu a pocit důstojnosti. ?Nezapomínejme na velká Boží díla? (srov. Ž 78, 7). Děkuji vám za to, že jste přišli, a za vaši modlitbu. Děkuji kardinálu primasovi za jeho slova. Zdravím všechny přítomné biskupy. Mám radost z přítomnosti pana prezidenta a představitelů vlády i města. Srdcem objímám všechny Poláky, kteří žijí doma i v zahraničí.

?Buďte pevní ve víře!? Před chvílí jsme vyslechli Ježíšova slova: ?Milujete-li mne, budete zachovávat má přikázání; a já požádám Otce a on vám dá jiného Přímluvce, aby byl s vámi na věky ? Ducha Pravdy? (Jan 14, 15-17a). V těchto slovech Ježíš ukazuje nejhlubší souvislost mezi vírou a vyznáním Boží pravdy, mezi vírou a úplným oddáním se Kristu v lásce, mezi vírou a životem podle Božích přikázání. Všechny tyto tři rozměry víry jsou plodem působení Ducha Svatého. Toto působení se projevuje jako vnitřní síla, která spojuje srdce učedníků se srdcem Kristovým a umožňuje jim, aby bratry dokázali milovat tak, jak je miloval On. Víra je tedy darem, ale zároveň je i úkolem.

?Otec vám dá jiného Utěšitele ? Ducha Pravdy.? Víra jako poznání a vyznávání pravdy o Bohu a o člověku pochází ?ze zvěstování a zvěstování z pověření Kristova,? učí sv. Pavel (Řm 10, 17). V dějinách církve apoštolové hlásali Kristovo slovo a starali se o to, aby je neporušené přenechali svým nástupcům, kteří je pak předávali dalším pokolením až do naší doby. Mnoho hlasatelů evangelia položilo za věrnost pravdě Kristova slova život. A tak se z péče o pravdu zformovala Tradice církve. Podobně jako tomu bylo v minulých staletích, i dnes existují lidé a místa, která se od této Tradice odvracejí, pokoušejí se zfalšovat Kristovo slovo a zbavit se pravdy ? podle nich pro současného člověka příliš nepohodlné. Chtějí vyvolat dojem, že všechno je relativní, jako by také pravdy víry závisely na historické situaci a na lidském hodnocení. Církev ovšem nemůže dopustit, aby Duch pravdy umlkl. Za pravdu evangelia zodpovídají nástupci apoštolů spolu s papežem, ale k tomu, aby část této odpovědnosti vzali na sebe a přijali závazná pravidla z ní vyplývající, jsou vyzýváni také všichni křesťané. Každý křesťan má neustále porovnávat vlastní názory s nařízeními evangelia a tradice církve, aby zachoval věrnost Kristovu slovu, i když je náročné a lidsky obtížné k pochopení. Nesmíme podléhat pokušení relativismu nebo subjektivní a selektivní interpretace Písma svatého. Jedině celá pravda dovoluje přilnout ke Kristu, který zemřel a vstal z mrtvých pro naši spásu.

Kristus říká: ?Milujete-li mne...? Víra neznamená jen přijetí určitého souhrnu pravd o tajemstvích Boha, člověka, života i smrti a budoucích věcí. Víra je založena na hlubokém osobním vztahu s Kristem, vztahu opřeném o lásku Toho, který nás miloval první (srov. 1. Jan 4, 11), až k úplné oběti sebe sama. ?Bůh (však) prokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní.? (Řm 5,8). Jak jinak můžeme odpovědět na tak velkou lásku než otevřeným srdcem připraveným milovat! Co to ale znamená, milovat Krista? Znamená to důvěřovat Mu i v hodině zkoušky, následovat ho i na Křížové cestě, v naději, že brzy přijde ráno zmrtvýchvstání. Když se svěřujeme Kristu, nic neztrácíme a získáváme všechno. V Jeho rukách náš život dostává pravý smysl. Lásku ke Kristu vyjadřuje touha po životě shodném s myšlenkami a city Jeho srdce. A ten se uskutečňuje skrze vnitřní sjednocení, opřené o milost svátostí a posilované neustálou modlitbou, chválou, díkuvzdáváním a pokáním. Nesmí chybět pozorné naslouchání vnuknutím, jež nám On předává ve svém slově, v lidech, s nimiž se setkáváme, v situacích každodenního života. Milovat Ho znamená vést s Ním neustálý dialog, ve kterém poznáváme Jeho vůli, a pohotově ji plnit. Prožívat vlastní víru jako vztah lásky ke Kristu znamená také být připraven vzdát se všeho, co se staví proti Jeho lásce. Právě proto Ježíš řekl apoštolům: ?Milujete-li mne, budete zachovávat má přikázání.? A jaká jsou Kristova přikázání? Když Ježíš učil zástupy, neopominul potvrdit zákony, které Stvořitel vepsal do lidského srdce a později zapsal na deskách Desatera. ?Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem je zrušit, nýbrž naplnit. V pravdě vám pravím: Dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona, dokud se všechno nestane.? (Mt 17-18). Ježíš ovšem obohatil Zákon novou dimenzi: Desatero přikázání má být zachováváno z lásky k Bohu a bližnímu: ?Milovat (Boha) z celého srdce, z celého rozumu i z celé síly a milovat bližního jako sám sebe je víc než přinášet Bohu oběti a dary? (Mk 12, 33). V tomto duchu Ježíš formuloval své představy o vnitřním postoji těch, kdo touží po hlubokém životě víry: Blahoslavení chudí v duchu, zarmoucení, tiší, ti, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, čistého srdce, ti, kdo působí pokoj, kteří trpí pronásledováním pro spravedlnost... (srov. Mt 5, 3-12).

Drazí bratři a sestry, víra jako přilnutí ke Kristu se projevuje skrze lásku, jež vybízí k šíření dobra, které Stvořitel vepsal do přirozenosti každého a každé z nás, do osobnosti každého člověka a do všeho, co na světě existuje. Kdo věří a miluje, stává se budovatelem ?civilizace lásky?, jejímž středem je Kristus. Před dvaceti sedmi lety na tomto místě Jan Pavel II. řekl: Polsko se v naší době stalo zemí zvláště odpovědného svědectví? (Varšava, 2. 6. 1979). Prosím vás, pečujte o toto bohaté dědictví víry minulých generací, dědictví myšlení a služby velkého Poláka, papeže Jana Pavla II. Buďte pevní ve víře, předávejte ji svým dětem, vydávejte svědectví milosti, kterou jste ve svých dějinách tak hojně zakusili skrze působení Ducha Svatého. Maria, Královna Polska, ať vám ukazuje cestu ke svému Synu a doprovází vás na cestě ke šťastné budoucnosti, plné pokoje. Kéž ve vašich srdcích nikdy nechybí láska ke Kristu a k jeho církvi. Amen.

Přeložila Johana Bronková

Další články z podrubriky Cesty mimo Itálii