Dlouholetého univerzitního kaplana u sv. Salvátora v Praze, prof. Tomáše Halíka, není třeba dlouze představovat. V následujícím rozhovoru se zamýšlí nad svými nedávnými cestami do Oxfordu a na Antarktidu, nad vztahem sekularizace a religiozity, nad globalizací a evangelizací.
Pane profesore, jste katolickým knězem a zároveň vysokoškolským profesorem. Jak se vám daří spojit tyto dvě role ve společnosti?
Prakticky je to obtížné, duchovně náročné, ale je to má cesta. Po řadě letech hledání a tázání mám dnes vnitřní jistotu, že mě Bůh nepovolal ke kněžství v řeholi nebo v diecézní duchovní správě, ale právě k této "třetí cestě" kněžství, jak o ní mluvil Josef Zvěřina - ke spojení kněžství a civilního povolání. Tak jsem přijal svěcení v dobách komunizmu: spojení kněžství s civilním povolání jsem nechápal jen jako vnější nutnost, danou tehdejší politickou situací, nýbrž jako specifické povolání. Toto povolání se snažím naplnit tím, že chci být všude tam, kde se staví mosty: mezi církví a univerzitou, mezi vírou a kulturou, mezi věřícími a nevěřícími, mezi různými náboženstvími apod.
Toto povolání s sebou samozřejmě nese i to, že je člověk někdy jakoby ukřižován mezi jednotlivými póly. Projevuje se to i tím, že lidé, kteří znají jenom jednu stránku věci, vnímají pak takového "občana dvou světů" jako někoho cizího, ba podezřelého. Občas se mi stává, že v civilním prostředí mě někteří vidí jako "příliš kněžského" a v církevním prostředí jako člověka příliš oddaného světu. Člověk pak musí stále zápasit o svoji identitu. Pro kněze v tomto postavení kněžství není jenom nějaká hotová danost, která je vymezená rituálními předpisy, vnější uniformou, souborem činností apod., nýbrž je tajemstvím, do kterého musí stále pronikat a objevovat jeho vnitřní podstatu. A ta spočívá - alespoň jak já to vnímám - především v tom, že člověk na sebe vzal spoluodpovědnost za spásu druhých, za duchovní dimenzi života jednotlivců, ale do určité míry i celé společnosti.
Nedávno jste byl v Oxfordu a na Antarktidě. Čím na vás tyto dvě cesty nejvíce zapůsobily?
Byl to pro mě velmi důležitý čas vnitřního zklidnění a poodstoupení od moha aktivit. Měl jsem tam mnoho příležitostí v samotě přemýšlet a psát. Antarktida byla posledním kontinentem, který jsem předtím dosud nenavštívil. Během let jsem měl možnost navštívit desítky zemí, přednášet na tamějších univerzitách a setkat se s lidmi různých názorů. A nyní jsem potřeboval toto ohromné množství duchovních a intelektuálních impulsů, které jsem tam získal, v klidu zažít a zpracovat. Začal jsem psát knihu, v které bych toto vše chtěl vyjádřit.
Oxford je nádherné místo, které miluji. Považuji jej za nejkrásnější místo na této planetě (hned po tom následuje Praha a Řím). Byl to pro mne čas studia a přednášení.
Antarktida je velmi drsný kontinent. Můj pobyt tam nebyla turistika. Podrobil jsem se experimentu podmínek přežití v okolnostech maximální zátěže. Byla to pro mne velká zkušenost i ve smyslu duchovním a náboženském.
Když se člověk ocitne na opuštěném místě, stává se obvykle mnohem citlivější a vnímavější vůči duchovním věcem. V takovém prostředí se může Bůh s člověkem setkat a vejít s ním v rozhovor. Je vaše zkušenost z Antarktidy podobná?
Určitě ano. Ale něco jiného je číst si o takových mezních situacích v existenciální literatuře a něco jiného je to skutečně prožít. Na Antarktidě šlo několikrát skutečně o život a člověk si sáhl do posledních rezerv své energie. Samozřejmě, že si tam člověk uvědomí, jak spolu úzce souvisejí složka tělesná, psychická a duchovní. Aby v takových podmínkách přežil, potřebuje nejen fyzickou, ale také psychickou odolnost, avšak stejně tak i určitý duchovní a morální zdroj. Na polárních stanicích jsem měl možnost hovořit s lidmi různých národů a viděl jsem, že si tento rozměr dobře uvědomují.
V Evropě v současné době probíhá rychlý proces sekularizace, který se především projevuje odklonem od tradičních forem náboženství. Co je podle vás příčinou tohoto trendu?
Já bych trochu zpochybnil to tvrzení o sekularizaci dnešního světa. Žijeme v epicentru ohromné sociokulturní revoluce, kterou někdy nazýváme globalizace, a často si všímáme pouze její ekonomické a politické stránky.
Ale socioekonomická revoluce může přinést také obrovský duchovní vzmach. Jsem přesvědčen, že skutečně přijde to, co prorokoval velký myslitel dvacátého století, Teilhard de Chardin: změna vědomí lidstva. Druhá velká prorocká postava naší doby, Jan Pavel II., na tuto globální výzvu velmi odvážně odpovídá a to především tím, že podporuje dialog mezi náboženstvími. Nedávné setkání v Assisi by mohlo být jistým znamením, že církev najde způsob, jak na ten náboženský a duchovní vzmach, který ve světě začíná, odpovědět. Naše struktury, jak institucionální tak myšlenkové, jsou někdy příliš úzké, aby pojaly tuto velkou duchovní dynamiku, a proto málo oslovují. Ale je velkým požehnáním, že máme papeže, který ukazuje do budoucnosti.
Mluvil jste o procesu globalizace. Ale ta často bývá spojena také se zánikem kultur...
Ano, existuje určité nebezpečí, že by proces globalizace mohl znamenat jistou unifikaci světa. Ale to je nebezpečí, kterému je třeba čelit. Je třeba z procesu globalizace učinit proces komunikace. A právě lidé duchovní sféry a církve by měli dbát o to, aby tento proces nebyl jen anonymním socioekonomickým děním, ale aby to byl proces duchovní komunikace mezi kulturami a náboženstvími, který by byl spojen s velkou úctou jedněch k druhým.
Jakou atmosféru by tedy církve měly vytvořit, aby v ní lidé snáze nacházeli Boha a transcendenci vůbec?
Máme-li dnes evangelizovat tento svět, tak musíme naplnit to, co řekl Pavel VI. ve své hluboké a prorocké encyklice o evangelizaci: že totiž evangelizace znamená inkulturaci, že je to vtělení hodnot evangelia do žité kultury, do stylu myšlení a života lidí. Evangelizace bez opravdového dialogu s kulturami zůstává pouhou náboženskou agitací. Tam, kde je hlásání evangelia monologické, tam je lidé chápou jako indoktrinaci. A zvláště v našich zemích jsou na to lidé velmi alergičtí.
Prostředí, které by měly církve vytvořit, je prostředí svobodného a otevřeného dialogu plného úcty. Dialogu, v kterém se nejprve budeme učit naslouchat otázkám lidí, a pak teprve formulovat naši křesťanskou zvěst jako odpověď. Hlásat evangelium jako hotové odpovědi a nevstupovat do dialogu je sice jednodušší, ale zároveň to není účinné. Je samozřejmě mnohem obtížnější podněcovat upřímnou dialogickou atmosféru: K tomu, abychom mohli vést dialog, toho musíme více znát, musíme být duchovně odvážnější, musíme v sobě pěstovat opravdové ctnosti úcty k druhým lidem a tváří v tvář novým otázkám musíme také naši zvěst znovu a hlouběji promýšlet a také nově formulovat. Zároveň se musíme snažit, abychom byli autentičtí a abychom to, co je podstatné, zachovali a autenticky předali.
Další články z podrubriky Víra a rozum