Právem se zdůrazňuje, že se láska k bližnímu projevuje víc ve skutcích, než ve slovech. Nezapomínejme však na to, že v lidském styku i slova jsou skutky. Proto se v morálních naučení často mluví o správném užívání jazyka. Starozákonní knihy Kazatel (srov. 6, 5), Přísloví (15, 1) chválí ty, kdo umí klidně a rozvážně mluvit: Laskavá odpověď hněv uklidňuje, zlosti dá vzplanout trpké slovo.? Křesťanští moralisté se převážně soustřeďují na chyby jazyka, kterých se máme uvarovat a z kterých se máme zpovídat, jako jsou lži, pomluvy, urážky apod. Ukazuje se na to, kolik zla způsobí neukázněný jazyk a doporučuje se mlčení. ?Mluviti stříbro, mlčeti zlato.?
Nesmí se ovšem při těch blahodárných napomenutích zapomínat na positivní stránku, tj. na to, kolik dobrého se dá dobrým slovem vykonat. I samo přísloví se doplňuje: ?Mluviti stříbro, mlčeti zlato, ale slovo v pravý čas pronesené je jako jablko zlaté na míse stříbrné.? Být bez možnosti mluvit znamená být omezený ve své lidské důstojnosti. Sv. Řehoř Naziánský, který byl básník, často opěvuje dar jazyka. Schopnost pronášet slova je podle něho obraz Boha Otce, jehož Syn je věčné Slovo. Proto se také často vysvětluje široce a symbolicky Ježíšův zázrak s uzdravením hluchoněmého.
Je mnoho druhů hluchosti. Vedle fyzické neschopnosti slyšet je také hluchost psychologická. Někdo se dokáže tak pohroužit do práce, že neslyší zvonění u dveří, nevnímá telefon, myslí, že není vůbec doma. Taková soustředěnost může být velký dar, ale může být i úchylka, která hraničí s nenormálností.
Ti, kdo mají v hlavě tzv. fixní ideu, prostě neslyší jakékoliv důvody, které by jim ji chtěly vyvrátit. Chlapec, který se nerozumně zamiloval, je hluchý ke všem domluvám. A když s ním o tom mluvíme, říká se lidově, že pořád jenom ?mele své?. Je tedy i němý pro jiné. Na příkladu zamilovaného vidíme, jak taková psychická hluchoněmost vzniká z lásky nebo z vášně. Mezi těmito dvěma motivy je totiž velký rozdíl. Láska působí soustředěnost pozornosti k jednomu, ale nezaslepuje pro druhé. Vášeň naopak je jakoby registrace, která vymaže z pásky všechno ostatní.
Každá vášeň má jako následek jistý druh němosti: nechce se přiznat. Sv. Ignác z Loyoly přirovnává ďábla - pokušitele - ke svůdnému milovníku, který chce obalamutit děvče. Důtklivě ji napomíná, aby se někomu nesvěřila, aby uchovala v tajnosti všecko, k čemu ji chce přivést. Mohli by jí to totiž rozumní lidé rozmluvit. Tímto přirovnáním potvrzuje světec starou zkušenost: nutnost duchovního vedení, duchovní rozmluvy. Sv. Teodor Studita vypráví řeholníkům o velkých výhodách mlčení. Ale dodává, že je neuvěřitelně škodlivé v jednom případě: když je někdo mlčenlivý, anebo dokonce němý vůči svému zpovědníku. Takovému musí sám Kristus říci: Effatha, otevři se, tj. přiznej se se svými sklony, s tím, co tě pobuřuje, přitahuje, odpuzuje. Už sama skutečnost, že se o tom promluví, znamená velké ulehčení.
Pouto jazyka se mu uvolní. Říká se, že se dá spoutat člověk, jeho ruce a nohy, ale nedá se spoutat jazyk. A přece bývá spoután, ne ovšem zvnějšku, ale zvnitřku. Někdo se například na druhého rozhněval. Nemluví spolu už dlouho, je to ovšem trapné. Napomínají ho: ?Odpros ho! Pozdrav ho, když ho potkáš!? Marné jsou tyto připomínky. Nedostal by toto odprošení ze sebe. Jazyk jako by přirostl k patru, jako by byl spoután. Kdo může tato pouta uvolnit? Musí se nejdříve dotknout srdce člověka láska, a pak už řeč proudí sama sebou. Spoutaný jazyk je častým hříchem našeho soužití. Vybíráme si lidi, se kterými mluvíme, a jiné, se kterými, jak se říká, se nebudeme bavit. A když ti něco potřebují, prostě je nevidíme a neslyšíme. Sami sebe pak ospravedlňujeme, že jim přece neděláme nic zlého, že je prostě ignorujeme. Musí se tedy i nás dotknout Kristus, aby nám rozvázal pouta řeči, která vyjadřují lásku.
odeslat článek
vytisknout článek
