Nový portál Vatikánského rozhlasu

Upozorňujeme, že aktuální program České sekce Vatikánského rozhlasu již najdete pouze na našich nových internetových stránkách

https://www.vaticannews.va/cs.html

Portál radiovaticana.cz bude dále sloužit jako archiv starších vysílání České sekce (roky 2007-2020). V sekci Podcast na našich nových stránkách naleznete archiv denních pořadů Vatikánského rozhlasu v češtině od listopadu roku 2018.

Přejít na stránky Vatican News
VaticanNews.va

   2. 12. 2021

RSS  RSS zpráv  Podcast denních pořadů       

Hlavní stránka

Zprávy

Svatý otec

Publicistika

Rozhovory

Homilie

Seriály

Speciály

Zvukový archiv

Denní programy


Redakce

Program

Frekvence

Fotogalerie

Technika

Historie

Kontakty


Anketa


O webu

Rozhovory online

Rozšířené hledání

Odkazy


Zasílání novinek

Nejčtenější



Cirkev cz Liturgie cz Rádio Proglas TV Noe Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova Res Claritatis Vysokoškolské katolické hnutí Česká republika Pastorace na webu Katolik.cz KTF UK Stránky pro animátory seniorů NAVRCHOLU.cz
 
Svatý otec

 Encykliky, exhortace 

24.4.2007 

Sacramentum caritatis - 2.díl, první část

Česká sekce RV

DRUHÝ DÍL

EUCHARISTIE - TAJEMSTVÍ, KTERÉ SE SLAVÍ

?Amen, amen, pravím vám: Chléb z nebe vám nedal Mojžíš, ale pravý chléb z nebe vám dává můj Otec? (Jan 6, 32)

Lex orandi a lex credendi

34. Biskupská synoda hodně přemýšlela o vnitřním vztahu mezi eucharistickou vírou a slavením liturgie. Přitom vyzdvihla spojení lex orandi a lex credendi a zdůraznila přednost liturgických úkonů. Je třeba prožívat eucharistii jako autenticky slavené tajemství víry s jasným vědomím, že intellectus fidei má původně vždycky vztah k liturgickým úkonům[105]. V této oblasti teologická reflexe nikdy nesmí odhlížet od svátostného řádu, který ustanovil sám Kristus. Na druhé straně nikdy nesmějí být liturgické úkony nazírány všeobecně a nezávisle na tajemství víry. Pramenem naší víry a eucharistické liturgie je totiž jedna a tatáž událost: dar, jímž Kristus učinil sám sebe ve Velikonočním tajemství.

Krása liturgie

35. Vztah mezi věřeným a slaveným tajemstvím se ukazuje zejména v teologické a liturgické hodnotě krásy. Liturgie, stejně jako křesťanské Zjevení, má totiž vnitřní spojení s krásou: ona je ?veritatis splendor?. V liturgii září velikonoční tajemství, kterým nás Kristus přitahuje k sobě a volá nás do společenství. V Ježíšovi nazíráme ? jak říkával sv. Bonaventura ? krásu a zář počátku[106]. Tento atribut, na nějž se odvoláváme, není záležitost pouhého estetismu, nýbrž způsob, jakým k nám dospívá pravda Boží lásky v Kristu, jaká uchvacuje, nadchne a způsobuje tak, že vycházíme ze sebe a jsme přitahováni ke svému pravému povolání: k lásce[107]. Už ve stvoření se Bůh dává vytušit v kráse a harmonii vesmíru (srov. Mdr 13,5; Řím 1, 19-20). Ve Starém zákonu nacházíme zevrubná znamení lesku Boží moci, která se zjevuje ve své nádheře skrze zázraky, k nimž dochází ve vyvoleném lidu (srov. Ex 14; 16,10; 24, 12-18; Num 14,20-23). V Novém zákonu nachází toto zjevení krásy své konečné naplnění v tom, že se sám Bůh zjevil v Ježíši Kristu[108]. On je úplným zjevením Boží velebnosti. V oslavení Syna září a sdílí se velebnost Otce (Jan 1,14; 8.54; 12,58; 17,1). Tato krása však není pouhou harmonií forem: ?nejkrásnější z lidských synů? (Ž 45,3) je tajemně také tím, který ?neměl podobu ani krásu, aby upoutal náš pohled (Iz 53, 2). Ježíš Kristus nám ukazuje, jak pravda lásky dokáže proměnit temné tajemství smrti na zářivé světlo zmrtvýchvstání. Zde převyšuje lesk Boží velebnosti každou světskou krásu. Pravou krásou je Boží láska, jež se nám definitivně zjevila ve velikonočním tajemství.
Krása liturgie je částí tohoto tajemství; je nejvyšším výrazem Boží velebnosti a v jistém smyslu je ?nebem, sklánějícím se k zemi?. Slavení památky výkupné oběti v sobě nese rysy oné Ježíšovy krásy, kterou Petr, Jakub a Jan dosvědčili, když se Mistr na cestě do Jeruzaléma před nimi proměnil (srov. Mk 9, 2). Krása proto není ozdobným prvkem liturgického úkonu, ale spíše jeho konstitutivním prvkem, neboť je vlastností samého Boha a jeho Zjevení. Z toho všeho bychom si měli uvědomit, s jakou péčí se musí dbát o to, aby liturgické úkony zářily podle své vlastní přirozenosti.

SLAVENÍ EUCHARISTIE KONÁ ?CHRISTUS TOTUS?

Christus totus in capite et in corpore

36. Vlastním subjektem vnitřní krásy liturgie je zmrtvýchvstalý a v Duchu svatém oslavený Kristus, který zahrnuje církev do svého jednání[109]. V této souvislosti je velmi působivé vybavit si v paměti slova sv. Augustina, který důkladně vysvětluje dynamiku víry, jež je vlastní eucharistii. Velký světec z Hyppo právě vzhledem k eucharistickému tajemství vyzdvihuje, jak nás Kristus připodobňuje sobě samému: ?Chléb, který vidíte na oltáři, posvěcený Božím slovem, je Tělo Krista. Kalich, či lépe co je v kalichu, posvěceno Božím slovem, to je Krev Krista. Těmito způsobami nám chtěl Kristus Pán svěřit své tělo a krev, kterou za nás prolil na odpuštění hříchů. Když jste obojí přijali správným způsobem, jste sami tím, co jste přijali[110]. A tedy, nejenže jsme se stali křesťany, nýbrž jsme se stali samým Kristem[111]. Odtud můžeme nazírat tajemné jednání Boha, jež vede k hluboké jednotě mezi námi a Pánem Ježíšem: ?Nesmí se totiž věřit, že Kristus je v hlavě, aniž by byl v těle. On je zcela v hlavě i v těle?[112].

Eucharistie a vzkříšený Kristus

37. Protože eucharistická liturgie je v podstatě actio Dei, která nás skrze Ducha svatého vtahuje do Ježíše, není její základ k dispozici naší libovůli a nemůže být poplatný dobovým módám. Také zde platí nevyvratitelný výrok sv. Pavla: ?Nikdo nemůže položit jiný základ než ten, který je už položen ? a tím je Ježíš Kristus.? (1 Kor 3,11). A apoštol národů nás znovu ujišťuje, že co se týká eucharistie, nepředává nám svou osobní nauku, nýbrž to, co sám přijal (srov. 1 Kor 11, 23). Slavení eucharistie totiž zahrnuje živou Tradici. Církev slaví eucharistickou oběť v poslušnosti příkazu Krista a vychází ze zkušenosti Zmrtvýchvstalého a z vylití Ducha Svatého. Proto se křesťanské společenství shromažďuje v den Páně, v den, kdy Kristus vstal z mrtvých; neděle je také prvním dnem v týdnu, oním dnem, ve kterém starozákonní podání vidělo počátek stvoření. Den Stvoření se nyní stal dnem ?nového stvoření?, dnem našeho osvobození, v němž si konáme památku zemřelého a vzkříšeného Krista[113].

ARS CELEBRANDI

38. Během prací synodu bylo vícekrát důrazně poukázáno na nutnost překonat jakékoliv oddělování ars celebrandi ? tj. umění správně celebrovat, od plné, aktivní a plodné účasti věřících. Vždyť prvním způsobem jak podporovat účast Božího lidu na posvátném obřadu je celebrovat náležitým způsobem samotný obřad. Ars celebrandi je nejlepší podmínkou pro actuosa participatio[114]. Ars celebrandi pramení ve věrné poslušnosti liturgickým předpisům v jejich úplnosti, protože právě tento způsob celebrování zajišťoval život víry po dva tisíce let všem věřícím, kteří jsou povoláni k tomu, aby toto slavení prožívali jako Boží lid, královské kněžstvo a svatý lid (srov. 1 Petr 2,4-5,9)[115].

Biskup, liturg par excellence

39. I když má na eucharistické liturgii účast celý Boží lid, je správnost ars celebrandi nevyhnutelným úkolem těch, kteří přijali svátost svěcení. Biskupové, kněží a jáhnové musejí ? každý podle svého stupně ? považovat celebrování (slavení) za svou hlavní povinnost[116. To se týká především diecézního biskupa: On totiž, jenž ?jako první rozdavatel Božích tajemství v místní církvi, která je mu svěřena, je vůdcem, promotorem a ochráncem všeho liturgického života?[117]. To všechno je rozhodující pro život místní církve nejen proto, že společenství s biskupem je podmínkou pro platnost slavení na jeho území, nýbrž i proto, že on sám je liturgem par excellence vlastní církve[118]. Jemu přísluší uchovávat harmonickou jednotu slavení ve své diecézi. Proto je jeho věcí dbát na to, aby kněží, jáhnové a věřící laici stále hlouběji chápali vlastní smysl liturgických obřadů a textů a tak byli vedeni k účinnému a plodnému slavení eucharistie[119]. Zvláště pak vybízím, aby se udělalo vše potřebné, aby se liturgické obřady slavené biskupem v katedrále konaly při plném dodržování ars celebrandi, aby tak mohly být dávány za příklad všem kostelům roztroušeným na území diecéze[120].

Respektování liturgických knih a bohatství znamení

40. Z důrazu, jaký je kladen důležitost ars celebrandi, také jasně vyplývá význam liturgických předpisů[121]. Ars celebrandi musí podporovat smysl pro posvátno, a používat vnějších forem, které k tomuto cítění vychovávají, např. harmonie obřadu, liturgická roucha, vybavení posvátného místa. Slavení eucharistie velice prospívá, když se kněží a odpovědní vedoucí liturgické pastorace snaží seznamovat s platnými liturgickými knihami a příslušnými předpisy a zdůrazňují velké bohatství, jež obsahují ?Všeobecné pokyny k Římskému misálu? a ?Řád liturgických čtení během slavení mše svaté?. V církevních společenstvích se pravděpodobně často předpokládá, že se to vše zná a správně oceňuje, avšak mnohdy neprávem. Vždyť jsou to texty, které obsahují poklady, jež uchovávají a představují víru a cestu Božího lidu během dvou tisíc let jeho dějin. Stejně důležité je pro pravé ars celebrandi dodržování všech výrazových forem, jež liturgie stanoví. Slovo a zpěv, gesta i mlčení, pohyby těla i liturgické barvy parament. Liturgie má od přirozenosti různé rejstříky komunikace, jež jí umožňují usilovat o to, aby byla zapojena celá lidská bytost. Prostá gesta a střízlivost znamení ve stanoveném pořadí a čase zprostředkují více než vyumělkované a nevhodné dodatky. Úcta a respektování vlastní struktury obřadu vyjadřují charakter daru Eucharistie a zároveň vyjevují vůli kněze přijímat tento nevýslovný dar s oddanou vděčností.

Umění ve službě slavení

41. Hluboké spojení krásy a liturgie nás musí podněcovat k pozornému vnímání všech uměleckých prostředků, jež jsou postaveny do služeb slavení[122]. Důležitou složkou sakrálního umění je přirozeně architektura kostelů[123], v nichž musí vyniknout jednota prvků, které náleží ke kněžství: kněžiště, oltář, kříž, svatostánek, ambon a katedra. V této souvislosti je nutno brát ohled na to, že účelem sakrální architektury je to, aby církvi, která slaví tajemství víry ? a zvláště eucharistii ? poskytla nejvhodnější prostor pro náležitý průběh jejích liturgických úkonů[124]. Podstata křesťanského Božího domu je totiž sama definována liturgickými úkony, jež implikují shromáždění věřících (ecclesia), kteří jsou živými kameny chrámu (1 Petr 2,5).
Tatáž zásada platí vůbec pro všechno sakrální umění, zvláště pro malířství a sochařství, v nichž se náboženská ikonografie musí orientovat podle svátostné mystagogie. Prohloubené poznání forem, jež sakrální umění během staletí přineslo, může být velkou pomocí těm, kteří mají odpovědnost zadávat architektům a umělcům umělecká díla, která jsou spojena s liturgickými úkony. Proto je nezbytně nutné, aby byly zařazeny do formace seminaristů a kněží jako důležitý obor dějiny umění se zvláštním odkazem na kultovní stavby ve světle liturgických přepisů. Zkrátka je nutné, aby ve všem, co se týká eucharistie, vládl dobrý vkus pro krásu. Úcta a péče musí být věnována také chrámovému vybavení, posvátným nádobám a paramentům, aby byly organicky navzájem spojeny a harmonicky sladěny a tak živily úžas z tajemství Boha, zdůrazňovaly jednotu víry a posilovaly zbožnost[125].

Liturgický zpěv

42. Důležité místo v ars celebrandi zaujímá liturgický zpěv[126]. Právem tvrdí sv. Augustin v jedné své proslulé řeči: ?Jen nový člověk je schopen zpívat novou píseň. Píseň je projevem radosti a uvážíme-li to hlouběji, projevem lásky?[127]. Boží lid shromážděný k celebrování zpívá Boží chválu. Církev ve své dvoutisícileté historii vytvořila a dosud vytváří hudbu a zpěvy, jež představují dědictví víry a lásky, které se nesmí ztratit. Nelze říci, že v liturgii jsou všechny zpěvy stejně dobré. V této souvislosti je nutné vyhýbat se neurčitým improvizacím nebo zaváděním hudebních žánrů, které neberou ohled na smysl liturgie. Zpěv musí být jakožto liturgický prvek zapojen do vlastní formy slavení[128]. A proto všechno ? v textu, v melodii, a v provedení ? musí odpovídat smyslu slaveného tajemství, částem obřadu a liturgickým dobám.[129]. Nakonec bych rád, aby i na prosby synodních otců a s ohledem na různá zaměření a rozmanitost chvályhodných tradic byl náležitě doceněn gregoriánský chorál[130], protože je to vlastní zpěv římské liturgie[131].

STRUKTURA SLAVENÍ EUCHARISTIE

43. Po připomínce nosných prvků ars celebrandi, jež se vynořily během synodálních porad, bych rád zaměřil pozornost na jednotlivé části struktury slavení eucharistie, která vyžaduje v naší době zvláštní péči za účelem věrnosti základnímu záměru liturgické obnovy, jak ji zamýšlel 2. Vatikánský koncil v návaznosti na celou velkou církevní tradici.

Vnitřní jednota liturgických úkonů

44. Především je nutno přemýšlet o vnitřní jednotě obřadu mše svaté. Jak v katechezi, tak ve způsobu slavení je třeba se vyhnout vytváření dojmu jakoby obřad měl dvě části, které stojí vedle sebe. Bohoslužba slova a bohoslužba eucharistická jsou ? vedle úvodních a závěrečných obřadů ? ?souvisí spolu tak těsně, že tvoří jeden služebný úkon?[132]. Vždyť mezi Božím slovem a Eucharistií existuje vnitřní spojení. Nasloucháním Božímu slovu se rodí nebo je posilována víra (srov. Řím 10, 17); v eucharistii se nám vtělené Slovo dává za duchovní pokrm[133]. Tak ?církev dostává ze dvou stolů Božího slova a Kristova Těla chléb života a nabízí ho věřícím?[134]. Proto je nutno stále mít na paměti, že Boží slovo církví čtené a v liturgii zvěstované vede k Eucharistii jako svému soupodstatnému cíli.

Bohoslužba slova

45. Spolu se synodou žádám, aby liturgie slova byla vždy náležitě připravována a prožívána. Proto naléhavě doporučuji, aby se při liturgiích s velkou pozorností dbalo na to, aby Boží slovo bylo přednášeno dobře připravenými lektory. Nikdy nezapomínejme: ?Když se v kostele čtou Svatá Písma, sám Bůh hovoří ke svému lidu a hlásá Krista, přítomného ve svém slově, v evangeliu?[135]. Jestliže to okolnosti činí vhodným, lze pronést pár úvodních slov, která věřícím mají pomoci nově si to uvědomit. Aby se Boží slovo správně chápalo, je nutno je slyšet a přijímat s církevním smýšlením a s vědomím jeho jednoty s eucharistickou svátostí. Vždyť Slovo, které hlásáme a slyšíme, je vtělené Slovo (srov. Jan 1, 14) a má vnitřní vztah k osobě Krista a ke svátostnému způsobu jeho zpřítomnění. Kristus nemluví v minulosti, nýbrž v naší přítomnosti stejně jako je přítomen v liturgickém úkonu. V tomto svátostném pohledu křesťanského zjevení[136] nám umožňuje poznání a studium Božího slova lépe si cenit Eucharistie, lépe ji slavit a prožívat. Také zde se ukazuje v celé své pravdě tvrzení, podle něhož ?neznalost Písma je neznalostí Krista?[137].
Proto je nutné, aby se věřícím pomáhalo pastoračními iniciativami, bohoslužbami slova a duchovními čteními (lectio divina) vážit si pokladů Písma svatého, které jsou v lekcionáři. Kromě toho se nemá opomíjet podporovat formy modlitby osvědčené tradicí: modlitbu hodin ? především chvály, nešpory a kompletář ? jakož i slavení vigilií. Modlitba žalmů, biblická čtení a texty velké tradice nabízené ve čteních hodin mohou vést k prohloubení zkušenosti s událostí Krista a ekonomie spásy, což pak může obohatit chápání a vnitřní účast na slavení eucharistie.[138].

Homilie

46. V souvislosti s významem Božího slova vyvstává nezbytnost zlepšení kvality homilií. Vždyť homilie je ?částí liturgického úkonu?[139] a má za úkol napomáhat hlubšímu chápání a rozsáhlejší účinnosti Božího slova v životě věřících. Proto musí kněží ?pečlivě připravovat kázání tím, že se opírají o náležité poznání Písma svatého?[140]. Je třeba se vyhýbat kázáním neurčitým nebo abstraktním. Zvláště pak prosím kazatele, aby pečovali o to, aby homilie úzce spojovala hlásané Boží slovo se svátostným slavením[141] a s životem společenství, aby bylo Boží slovo opravdovou oporou a životem církve[142]. Proto je nutno mít na mysli katechetický a povzbuzující účel homilie. Považuje se za vhodné mít pro věřící tematická kázání ? jež vycházejí z tříletého lekcionáře ? a během liturgického roku se zabývají velkými tématy křesťanské víry a přitom čerpají z toho, co učitelský úřad závazně předkládá Katechismem katolické Církve a jeho nedávným Kompendiem jako čtyři pilíře: vyznání víry, slavení křesťanského tajemství, Kristův život, křesťanská modlitba[143].

Přinášení darů

47. Synodní otcové zaměřili svou pozornost také na přinášení darů. Nejde pouze o jakousi ?přestávku? mezi bohoslužbou slova a eucharistickou liturgií. To by také neodpovídalo smyslu jediného obřadu složeného ze dvou částí. V tomto pokorném a prostém gestu se ve skutečnosti ukazuje velmi hluboký význam: V chlebu a vínu, které přinášíme k oltáři, Kristus, Vykupitel přijímá celé stvoření, aby je proměnil a prezentoval Otci[144]. Díváme-li se na to takhle, neseme k oltáři také všechna utrpení a bolesti světa, protože v očích Boha je všechno cenné. Toto gesto lze prožívat v jeho ryzím významu, nepotřebuje být zvýrazňováno nějakými nevhodnými komplikacemi. Umožňuje zhodnotit původní účast, kterou Bůh požaduje od člověka, aby v něm mohl dokonat božské dílo a tímto způsobem dodávat lidské práci její poslední smysl: být skrze slavení eucharistie spojena s obětí Krista.

Eucharistická modlitba

48. Eucharistická modlitba je ?střed a vrchol celé mše svaté?[145]. Její význam si zaslouží, aby byla náležitě zdůrazněna. Různé eucharistické modlitby, jež jsou v misálu, nám byly předány živou tradicí církve a vyznačují se nevyčerpatelným teologickým a duchovním bohatstvím. Věřící musí být poučováni, aby si jej náležitě vážili. Pomáhají nám k tomu Všeobecné pokyny k Římskému misálu tím, že nám připomínají základní prvky každé eucharistické modlitby: díkučinění, aklamace, epikleze, zpráva o ustanovení, konsekrace, anamneze, obětování, přímluvy a závěrečná doxologie[146]. Eucharistická spiritualita a teologická reflexe jsou zvláště osvíceny, když se v anafoře kontempluje hluboká jednota vzývání Ducha svatého a zpráva o ustanovení[147], v níž se vykoná oběť, kterou sám Kristus ustanovil při Poslední večeři[148]. Vždyť ?církev skrze zvláštní vzývání naléhavě vyprošuje sílu Ducha svatého, aby konsekroval lidmi přinesené dary, to znamená, aby se staly Tělem a Krví Krista a tím neposkvrněnou obětí, která se pak přijímá při svatém přijímání, aby prospívala ke spáse těm, kteří se jí účastní[149].

Vzájemné pozdravení pokoje

49. Eucharistie je svou přirozeností svátost pokoje. Tato dimenze eucharistického tajemství nachází při slavení liturgie svůj zvláštní výraz pozdravením pokoje. Bez pochyby jde o velmi cenné znamení (srov. Jan 14, 27). V naší době tak děsivě poznamenané konflikty dostávají tato gesta také z hlediska všeobecného cítění zvláštní význam, neboť církev se stále více osvojuje poslání vyprošovat pro sebe i pro lidstvo dar pokoje a jednoty. Pokoj je jistě nepotlačitelnou touhou srdce každého člověka. Církev se stává hlasem této žádosti o pokoj a smíření, které vyvěrá z nitra každého člověka dobré vůle a s nímž se obrací na Toho, jenž ?je naším pokojem (Ef 2, 14) a který může usmířit také národy i jednotlivé osoby navzájem i tam, kde lidské pokusy ztroskotávají. Z toho všeho je pochopitelná intenzita, s jakou je prožíván obřad pozdravení pokoje při slavení liturgie. Přesto bylo na biskupské synodě zdůrazněno, že je vhodné udržovat tato gesta v určitých mezích, aby nenabyla přehnaných forem a nevytvářela tak zmatek těsně před sv.přijímáním. Je dobré připomenout, že velká hodnota gest není nijak oslabena střízlivostí, jež je nutná, aby se uchovalo klima přiměřené slavení eucharistie; pozdravení pokoje by se např. mohlo omezit na jen ty, kteří jsou nablízku[150].

Rozdávání a přijímání eucharistie

50. Další momenty slavení mše svaté, o nichž je třeba hovořit, se týkají rozdávání a přijímání eucharistie. Žádám všechny, zvláště vysvěcené služebníky a ty, kteří po náležité přípravě, v případě opravdové nutnosti jsou zplnomocněni k rozdávání eucharistie, aby udělali všechno možné pro to, aby tento úkon v prostotě svého významu odpovídal osobnímu setkání s Pánem Ježíšem ve svátosti. Co se týká předpisů ke správnému vykonávání, odkazuji na nedávno vydané dokumenty[151]. Ať se všechna církevní společenství věrně drží platných předpisů a ať v nich vidí výraz víry a lásky, jež máme chovat k této vznešené svátosti. Kromě toho by se neměla zanedbávat cenná doba díkůčinění po sv. přijímání: kromě provedení vhodného zpěvu může být velmi užitečné ponořit se do usebraného mlčení[152].
V této souvislosti bych rád upozornil na pastorační problém, na který se dnes často naráží. Míním skutečnost, že při některých příležitostech jako například na mši svaté u příležitosti sňatku, pohřbu nebo podobných událostí, jsou přítomni kromě praktikujících věřících také jiní, kteří už celé léta nepřijali sv. přijímání nebo snad žijí v poměrech, které nedovolují přistupovat ke svátostem. Jindy dochází k tomu, že jsou přítomni příslušníci jiných vyznání nebo dokonce náboženství. Podobné poměry nastávají také v kostelech, které jsou jako velká kulturní a umělecká centra cílem mnoha návštěvníků. Je pochopitelně nutné najít způsoby, jak krátce a účinně vyložit smysl svátostného přijímání a připomenout podmínky jeho přijetí. Kde je taková situace, že se nedá zaručit nezbytné vysvětlení významu eucharistie, pak je nutno zvážit, zda je účelné nahradit eucharistickou oběť slavením bohoslužby slova[153].

Rozloučení ?Ite missa est?

51. Nakonec bych se chtěl zaměřit na to, co synodní otcové řekli o pozdravu na rozloučenou v závěru eucharistické oběti. Po požehnání se jáhen nebo kněz rozloučí s lidem slovy: Ite missa est. V tomto pozdravu můžeme poznat, jaký vztah má slavení mše svaté ke křesťanskému poslání ve světě. V antické době slovo ?missa? znamenalo jednoduše ?propuštění?. Nicméně v křesťanském užívání nabývalo toto slovo stále hlubšího významu tím, že ?missa? byla stále více chápana jako ?missio? a tak se stalo propuštění posláním. Tento pozdrav vyjadřuje v několika slovech misionářskou povahu církve. Proto je dobré, pomáhat Božímu lidu prohlubovat tuto konstitutivní dimenzi církevního života a brát přitom podnět z liturgie. V tomto ohledu je užitečné mít k dispozici náležitě schválené texty pro modlitbu nad lidem a závěrečné požehnání, které toto spojení jasně zdůrazní[154].

ACTUOSA PARTICIPATIO

Autentická účast

52. 2.Vatikánský koncil právem mluvil důrazně o aktivní, plné a plodné účasti celého Božího lidu na eucharistické oběti[155]. Obnova uskutečněná v těchto letech zajisté přispěla ke značnému pokroku směrem, jaký si přáli koncilní otcové. Nicméně nesmíme zakrývat skutečnost, že někdy docházelo k nepochopení přesného smyslu této účasti. Proto musí být objasněno, že se tímto pojmem nemínila prostá vnější aktivita během slavení mše svaté. Aktivní účast, jak si ji přál koncil, je ve skutečnosti třeba chápat ve smyslu mnohem podstatnějším, vycházeje přitom z hlubšího uvědomění si tajemství, které je slaveno a jeho vztahu ke každodenní skutečnosti. Doporučení koncilní konstituce Sacrosanctum Concilium, která vyzývá věřící, aby se neúčastnili mše svaté jako ?lidé, jichž se to netýká, či jako diváci?[156], je stále platné. Koncil pokračoval tím, že úvahy rozvíjel: Věřící se mají ?poučit Božím slovem a posilnit hostinou těla Páně a vzdávat díky Bohu. Mají přinášet neposkvrněný obětní dar nejen rukama kněze, ale i spolu s ním a tím se mají učit obětovat sami sebe. Prostřednictvím Krista mají den ze dne dorůstat k dokonalejší jednotě s Bohem i mezi sebou, aby nakonec byl Bůh všechno ve všem?[157].

Účast a kněžská služba

53. Krása a harmonie liturgických úkonů nacházejí významný výraz v řádu, podle něhož je každý povolán k aktivní účasti. To vyžaduje uznání různých hierarchických rolí, které jsou součástí slavení. Je užitečné připomenout, že aktivní účast na něm nevyžaduje bezpodmínečné vykonávání nějaké služby. Aktivní účasti věřících neprospívá zejména zmatek, který by vznikl z neschopnosti rozlišit v církevním společenství různé úkoly, které každému náleží[158]. Zvláště je nutné, aby bylo jasno v tom, co jsou specifické úkoly kněze. Tradice církve potvrzuje, že kněz je nenahraditelným způsobem tím, kdo eucharistickému slavení předsedá, od zahajovacího pozdravu až k závěrečnému požehnání. V síle posvátného svěcení, které přijal, zastupuje Ježíše Krista, hlavu církve, a jemu vlastním způsobem také samu církev[159]. Každé slavení eucharistie vede biskup, buď sám nebo skrze kněze jako svého pomocníka?[160]. Pomáhá mu jáhen, jemuž přísluší při slavení specifické úkoly. Příprava oltáře, asistence knězi, zvěstování evangelia, případně kázání, čtení přímluv v modlitbě věřících, rozdávání sv.přijímání[161]. V souvislosti s těmito úkoly vázanými na svěcení, jsou tu ještě jiné úřady pro liturgickou službu, které vhodně zastávají řeholníci nebo příslušně připravení laici[162].

Slavení eucharistie a inkulturace

54. Počínaje základními tvrzeními 2. Vatikánského koncilu, byla aktivní účast věřících na eucharistické oběti znovu a znovu zdůrazňována. Na podporu tohoto zapojení je možné dát prostor některým přizpůsobením, které jsou vhodné v různých souvislostech a rozmanitých kulturách[163]. Skutečnost, že přitom došlo k některým nepořádkům, nijak nezatemňuje zřejmost této zásady, kterou je třeba zachovávat podle opravdových potřeb církve, která žije a slaví jedno a totéž tajemství Krista v rozdílných kulturních situacích. Pán Ježíš, tím že se narodil jako dokonalý člověk z ženy (srov. Gal 4,4), vstoupil tajemstvím vtělení do vztahu nejen k očekáváním, která byla vlastní prostředí Starého zákona, nýbrž i k očekáváním všech národů. Tím ukázal, že Bůh nás chce dosáhnout v našem životním kontextu. K účinnější účasti věřících na posvátných tajemstvích je proto užitečné pokračovat v procesu inkulturace v rámci slavení eucharistie. Přitom je třeba brát ohled na možnosti přizpůsobení, které poskytují Všeobecné pokyny k Římskému misálu[164] a musí být vykládány ve světle měřítek 4. instrukce kongregace pro bohoslužbu a svátosti Varietates legitimae z 25. 1. 1994[165] a směrnic, které jsou vyjádřeny v posynodální listu Ecclesia in Africa, Ecclesia in America, Ecclesia in Asia, Ecclesia in Oceania a Ecclesia in Europa[166]. Za tím účelem doporučuji biskupským konferencím, aby usilovali o pravou vyváženost mezi už vydanými měřítky a směrnicemi a novými přizpůsobeními[167] a vždy se souhlasem Apoštolského stolce.

Osobní podmínky pro ?actuosa participatio?

55. Když se synodální otcové zamýšleli ad tématem actuosa participatio věřících na posvátném obřadu, vyzdvihli také osobní rozpoložení, v němž se každý musí nacházet, má-li být jeho účast plodná[168]. Jednou z nich je určitě duch stálého vnitřního obrácení, kterým se musí vyznačovat život všech věřících. Nelze očekávat aktivní účast na eucharistické liturgii, když se k ní přistupuje povrchně bez předchozího zkoumání vlastního života. Takovéto vnitřní dispozici napomáhají například usebranost a mlčení aspoň chvíli před začátkem liturgie, půst a - je?li to nutné - svátostná zpověď. Srdce smířené s Bohem uschopňuje k opravdové účasti. Zvláště je třeba věřícím připomínat, že actuosa participatio se nedá uskutečnit bez aktivní účasti na církevním životě v jeho celku, což zahrnuje i misijní snahu vnášet Kristovu lásku do společnosti.
Plná účast na eucharistii pak nepochybně spočívá v tom, že věřící přijme Tělo Páně[169]. Přesto se musí dávat pozor na to aby tento správný výrok nevedl u věřících k jistému automatizmu, jakoby jen prostý fakt, že se člověk nalézá v kostele během liturgie, měl právo nebo snad povinnost přistoupit k eucharistickému stolu. I když není možné přijmout sv. přijímání, zůstává účast na mši svaté potřebnou, platnou, smyslupnou a plodnou. Za těchto podmínek je dobré pěstovat touhu po spojení s Kristem, např. praxí duchovního sv. přijímání, které připomíná Jan Pavel II.[170] a doporučují svatí učitelé duchovního života[171].

POKRAČOVÁNÍ EXHORTACE je ZDE

[105] Relatio post disceptationem, 4 L´Osservatore Romano ,14.10.2005 str. 5

[106] Srov. Sermo 1,7; 11,10; 22,7; 29,76; Sermones dominicales ad fidem codicum nunc denuo editi, Grottaferrata 1977, str. 135, 209nn, 292nn 337. Benedikt XVI. Poselství církevním hnutím a novým společenstvím ( 22.5.2006): AAS 98 (2006) 463.

[107] Srov. 2. Vatikánský koncil, pastorální konstituce o církvi v dnešním světě, Gaudium et spes, 22.

[108] Srov. Srov. 2. Vatikánský koncil, dogmatická konstituce o Božím zjevení Dei Verbum, 2.4.

[109] Srov. Propositio 33

[110] Sermo 227,I: PL 38 1099

[111] Sv. Augustin, In Johannis Evangelium Tractatus 21, 8. PL 35 1568

[112] Ibid.. 28,1: PL 35, 1622

[1] Srov. Propositio 30. Také mše svatá, kterou církev slaví během týdne a na kterou jsou věřící pozváni, aby se jí účastnili, nachází svou vlastní formu ve dni Páně, ve dni vzkříšení Krista; Propositio 43.

[114] Srov. Propositio 2.

[115] Srov. Propositio 25

[116] Srov. Propositio 19, Propositio 25 upřesňuje: ?Autentický liturgický úkon vyjadřuje posvátnost eucharistického tajemství. Ta by měla pronikat slovy a úkony kněze celebranta, zatímco se přimlouvá u Boha, jak se svými věřícími, tak za ně?.

[117] Všeobecné pokyny k římskému misálu, 22; srov. 2. Vatikánský koncil, konstituce o liturgii Sacrosanctum concilium, 41; Kongregace pro bohoslužbu a řád svátostí, Instrukce Redemptionis Sacramentum (25.3.2004) 19-25:AAS 96 (2004) 555-557.

[118] Srov. 2. Vatikánský koncil, dekret o pastorační službě biskupů v církvi Christus Dominus, 14; konstituce o liturgii Sacrosanctum concilium, 41.

[119] Všeobecné pokyny k římskému misálu, 22

[120] Srov. Ibid.

[121] Srov. Propositio 25.

[122] Srov. 2. Vatikánský koncil, konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum Concilium , 112-130

[123] Srov. Propositio 27.

[124] Srov. ibid.

[125] Při všem, co se týká těchto aspektů, by se měly věrně dodržovat Všeobecné pokyny k Římskému misálu, 319-351.

[126] Srov. Všeobecné pokyny k Římskému misálu, 39-41; 2. Vatikánský koncil, konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum Concilium, 112-118.

[127] Sermo, 34,1: PL 38, 210.

[128] Srov. Propositio 25: Jako všechny umělecké výrazové prostředky, musí být i zpěv co nejhlouběji uveden do souladu s liturgií, účinně se podílet na jejím cíli, tj.musí vyjadřovat víru, modlitbu, úžas a lásku k Ježíši přítomnému v eucharistii?

[129] Srov. Propositio 29

[130] Srov. Propositio 36

[131] Srov. 2. Vatikánský koncil, konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum Concilium, 116 , Všeobecný úvod do Římského misálu, 41.

[132] Všeobecné pokyny k Římskému misálu, 28; Kongregace pro obřady, Instrukce Eucharisticum Mysterium (25.3.1967), 3: AAS 57 (1967), 540-543.

[133] Srov. Propositio 18.

[134] Ibidem.

[135] Všeobecné pokyny k Římskému misálu, 29.

[136] Srov. Jan Pavel II. Encyklika Fides et ratio (14.9.1998), 13: AAS 91 (1999), 15-16.

[137] Sv. Jeroným Comm. in Iz. Prol. PL 24, 17; srov. 2. Vatikánský koncil, dogmatická konstituce o Božím zjevení Dei Verbum, 25.

[138] Srov. Propositio 31.

[139] Všeobecné pokyny k Římskému misálu, 29; srov. 2. Vatikánský koncil, konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum Concilium.

[140] Propositio 19.

[141] Srov. 2. Vatikánský koncil, konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium, 52

[142] Srov. 2. Vatikánský koncil, dogmatická konstituce o Božím zjevení Dei Verbum, 21.

[143] Proto synoda vybídla k vypracován pastorační příručky na základě tříletého lekcionáře, aby se daly podněty pro vnitřní souvislost hlásání odpovídajících čtení s učením víry; srov. Propositio 19.

[144] Srov. Propositio 20

[145] Všeobecné pokyny k Římskému misálu, 78.

[146] Srov. ibid.

[147] Srov. Propositio 22

[148] Všeobecné pokyny k Římskému misálu, 79d.

[149] Ibid. 79c

[150] S ohledem na starobylé a ctihodné zvyky a na výslovná přání synodních otců jsem vyzval příslušné kongregace, aby studovali možnost, přeložit pozdravení pokoje na jinou chvíli, například před přinášení darů. Taková volba by byla jistě smysluplným poukazem na napomenutí Pána, že před každou obětí je nutné smíření (srov. Mt 5, 23nn); srov. Propositio 23.

[151] Srov. Kongregace pro bohoslužbu a řád svátostí, Instrukce Redemptionis Sacramentum (25.3. 2004), 80-96 (2004), 574-577.

[152] Srov. Propositio 34.

[153] Srov. Propositio 35.

[154] Srov. Propositio 24.

[155] Srov. Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum Concilium, 14-20, 30f. 48f; Kongregace pro bohoslužbu a řád svátostí, instrukce Redemptionis sacramentum (25.3. 2004), 36-442: AAS 96 (2004), 561-564.

[156] č. 48.

[157] Ibid.

[158] Srov. Kongregace proklérus a jiné kongregace římské kurie Instrukce k některým otázkám o spolupráci laiků ve službě kněze Ecclesiae de mysterio ( 15.8.1997): AS 89 (1997) , 852-877.

[159] Srov. Propositio 33.

[160] Všeobecné pokyny k Římskému misálu, 92

[161] Srov. Ibid. 94.

[162] Srov. 2. Vatikánský koncil, dekret o laickém. apoštolátu, 24; Všeobecné pokyny k Římskému misálu, č. 95-111, Kongregace pro bohoslužbu a řád svátostí, Instrukce Redemptionis Sacramentum 25.3. 2004), 43-47? AAS 96 (2004, 584-566; Propositio 33: Tyto úřady musí být zavedeny podle specifického mandátu a opravdových požadavků slavící obce. Laické osoby, jež jsou pověřeny těmito službami, musí být pečlivě vybrány, dobře připraveny a doprovázeny stálým dalším vzděláváním. Jejich jmenování musí být na dobu určitou. Musí být v komunitě známí a musí se jim od ní dostávat vděčného uznání.

[163] Srov. 2. Vatikánský koncil, konstituce o posvátné liturgii, Sacrosanctum Concilium, 37-42.

[164] Srov. Všeobecné pokyny k Římskému misálu, 386-399.

[165] AAS 87 (1995) 288-314.

[166] Apoštolská exhortace Ecclesia in Africa (14. 9. 1995), 55-77: AAS 88 (1996), 34-47; Po synodální apoštolský list Ecclesia in America (22. 1. 1999).16.40.64. 70-72: AAS 91 (1999), 752-753; 775-776; 779; 805-809; Po synodální apoštolský list Ecclesia in Asia (6. 11. 1999), 21f: AAS 92 (2000), 482-487; Po synodální apoštolský list Ecclesia in Oceania (22.11.2001), 16? AAS 94 (2002) 382-384; Po synodální apoštolský list Ecclesia in Europa, (28.6. 2003) 58-60.AAS 95 (2003) 685-686.

[167] Srov. Propositio 26.

[168] Srov. Propositio 35; 2. Vatikánský koncil, konstituce o posvátné liturgii, Sacrosanctum Concilium, 11.

[169] Srov. Katechismus Katolické Církve, 1388; 2. Vatikánský koncil, konstituce o posvátné liturgii SC, 55

[170] Srov. Encyklika Ecclesia in Eucharistia (17.4.2003) 34: AAS 95 (003) 456.

[171] Mezi nimi např. sv. Tomáš Akvinský, Summa Theologie, III, q.80, a. 1,2; Terezie od Ježíše , Cesta dokonalosti 35. kapitola. Učení Tridentského koncilu je směrodatně potvrdilo: 13. zasedání, kapitola VIII.



Další články z podrubriky Encykliky, exhortace

 odeslat článek     vytisknout článek


Související články
24.4.07 Sacramentum caritatis - 2.díl, druhá část
24.4.07 Sacramentum caritatis - 1.díl, první část
24.4.07 Sacramentum caritatis - 3.díl
24.4.07 Sacramentum caritatis - 1.díl, druhá část
20.3.07 Ředitel Papežského liturgického institutu sv. Anselma komentuje exhortaci Sacramentum caritatis



Hlavní stránka | Zprávy | Svatý otec | Publicistika | Rozhovory | Homilie | Seriály | Speciály | Zvukový archiv | Denní programy
Redakce | Frekvence | Fotogalerie


Copyright © 2003-2021 Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.
Administrace: Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Technická realizace: Václav Lahoda.

 
Stáhnout záznam ve formátu MP3  

Kanál Vatikánského rozhlasu na YouTube  

Archív denních pořadů ve formátu Real Audio  
 Zprávy
Nové internetové stránky Vatikánského rozhlasu

Bohoslužba k 30. výročí založení Visegradské skupiny a svátek sv. Cyrila a Metoděje ve Věčném městě

Nové Motu proprio zavádí snížení trestu a resocializační programy

Papež: Luštěniny jsou ušlechtilá potravina

Papež připomenul Světový den rozhlasu

Posvátná kniha syrské katolické církve se vrátí do Karakoše

Láska se raduje z růstu druhého člověka, píše papež v poselství k postní době

Papež František: Vytvářejte komunikaci dovolující zahlédnout pravdu věcí

Papež: Kultura setkávání může být východiskem k jednotnějšímu a smířenému světu

Papež František vybízí k solidaritě s křesťany ve Svaté zemi

Jezuitské periodikum La Civiltà Cattolica vyjde také v ruštině

Papež: Kéž nový lunární rok přinese ovoce bratrství a solidarity

 Nově na webu
Svatý otec: Modlitba v každodenním životě

Publicistika: Za skutečnou katolicitu, pluralitu kultur a názorů

Publicistika: 90 let papežského rozhlasu

Rozhovory: Papeže by chtěli všichni

Homilie: Mlčení víry

Archiv zpráv prosinec 21
  12345
6789101112
13141516171819
20212223242526
2728293031  

Starší zprávy >

Náš tip

Patris corde

Bratrství se zrodilo z Kříže

Zveřejněna nová encyklika Fratelli tutti