V minulém díle našeho cyklu jsme dospěli v pouti dějinami svatopetrské baziliky do doby Karla Velikého, na počátek 9. století. Po období rozkvětu západoevropského křesťanství však měla přijít doba zmatků. Jak tomu bývá, odrazila se nepokojná století v osudech chrámů, vatikánskou baziliku nevyjímaje.
Necelé půlstoletí po slavné korunovaci Karla Velikého, vyplenili baziliku 23. srpna 846 Saracéni. Událost, která otřásla celou křesťanskou Evropou, dala impuls k opevnění vatikánského komplexu. Papež Lev IV. začal záhy budovat hradby, slavnostně vysvěcené roku 852, a jméno zůstalo spojeno s Vatikánem spojeno: začalo se mu říkat Civitas Leonina.
Papežové 10. a 11. století, příliš zaměstnaní vlastním politikařením a vnitřními nepokoji Říma nezanechali velká díla. Další z významnějších změn v tehdy již osm století staré bazilice provedl ve 12. století papež Kalixtus II., který nechal znovu vyzdobit hlavní oltář. Nová, velkolepější oltářní architektura skryla oltář vybudovaný Řehořem Velikým.
Na přelomu 12. a 13. století byla apsida baziliky vyzdobena velkou mozaikou, která zůstala na místě až do roku 1592, kdy byl původní závěr baziliky zbourán: v jeho místech stojí pod Berniniho baldachýnem dnešní papežský oltář. Mozaika, k níž se po tři staletí obracely oči poutníků, zobrazovala Krista, žehnajícího ze svého trůnu. Po stranách ho doprovázeli svatí Petr a Pavel, stojící v travnaté krajině plné nejroztodivnějších květin a zvířat ? pod drobnohledem, s kterým se románské umění podivovalo stvořenému světu. Kristův trůn spočíval na pahorku. Z něho proudily čtyři rajské řeky symbolizujících zdroj živé vody, ke kterému se skláněli čtyři jeleni, jako obrazy duší žíznící po živém Bohu. (Žalm 42) Pod scénou v širokém pruhu ze symbolických měst ? Betléma a Jeruzaléma ? vycházely ovečky, směřující k centru, kde na trůnu stál Beránek Boží. Při něm pak po stranách zobrazovala mozaika objednavatele výzdoby, papeže Inocenc III. a z druhé strany alegorickou postavu Římské církve. Fragmenty dvou naposled jmenovaných postav se zachovaly v Muzeu města Říma (Museo di Roma), jako jediné kusy velkolepé mozaiky spolu s zobrazením Fénixe ? legendárního ptáka, který na konci života shoří a znovu povstává ze svého popela ? a který se proto stal v představách křesťanů symbolem věčného života.
O další výzdobu svatopetrské baziliky se zasloužil v 70. letech 13. století papež Mikuláš III. Kromě toho, že nechal postavit kapli sv. Mikuláše, kde po pouze tříletém pontifikátu měly spočinout jeho kosti, dal umístit do hlavní lodi sérii papežských portrétů kruhového formátu, nechal postavit nový papežský oltář a bohatým freskovým cyklem vyzdobit fasádu baziliky. I tyto fresky vzaly za své až na konci 16. století: zobrazovaly skutky apoštolů Petra a Pavla v Římě, historie papeže Silvestra a císaře Konstantina a ve dvou scénách také samotnou stavbu a vysvěcení baziliky. O podobě cyklu dnes podávají ? kromě vícekrát zmiňované Grimaldiho dokumentace ? zobrazení sv. Petra a Pavla uchovávané v muzeu při bazilice.
Mezi nejvýznamnější díla středověké epochy v bazilice patří náhrobek papeže Bonifáce VIII., který si kolem roku 1296 objednal u věhlasného sochaře, Arnolfa di Cambio, zachovaný ve Vatikánských grotách. Původně stál v kapli, kterou dal papež postavit pro svého jmenovce, Bonifáce IV., papeže ze 7. století, jehož ostatky spočívaly v bazilice. Na výzdobě skvělé kaple se podílel také mozaikář Jacopo Torriti. Jeho skvělé dílo však známe dnes jen z popisů. Z Bonifácovy kaple, která byla skvostem gotického slohu v bazilice dnes zůstal jen sarkofág s ležící postavou papeže ve vatikánských grotách.
Ve 14. století papežové sídlící v Avignonu o baziliku příliš nedbali. Přesto nebylo pro baziliku - z hlediska dějin umění ? tak docela stoletím úpadku. Zasloužil se o to zejména kardinál Jacopo Stefaneschi, kanovník u Sv. Petra a mimořádná osobnost římské kurie. Jeho zásluhou vznikl velký deskový oltářní obraz pro hlavní oltář, dnes k vidění ve Vatikánské obrazárně, a slavná mozaika Navicelly od ještě slavnějšího malíře, Giotta: jeden z Giottových andělů zůstal ve Vatikánských grotách. Později však bazilika začala pustnout. Jeden z Petrarkových listů z roku 1366 dokonce říká, že byla beze střechy, vystavená všem rozmarům římského klimatu.
Obrat nastal až se zvolením Martina V. na ? pro Čechy neblaze proslulém ? koncilu v Kostnici roku 1417. Papež z římské rodiny Colonna odmítl život v Avignonu a na konci září roku 1420 slavnostně vstoupil do Věčného města. Léta jeho pontifikátu přinesla první vlnu zájmu o všechno umělecké a ideální v duchu obdivu k zašlým dobám ? jinými slovy vlnu renesančního humanismu.
Z významnějších děl této poslední epochy existence staré konstantinovské baziliky připomeňme bronzovou bránu od významného teoretika i praktika architektury, Antonia Averlina, řečeného Filarete. Brána objednaná před polovinou 15. století papežem Evženem IV. nebyla později vykázána mezi muzejní kousky: po ukončení stavby nové baziliky byla vsazena do hlavního vstupu.
Dvanáct století proměnilo baziliku k nepoznání. Vše, co bylo které době drahé a vzácné, bylo zaručeně možné najít v některém z koutů baziliky. Nešlo však jen o drahé mramory a sochy, látky, goblény a bohoslužebná roucha ze vzácných materiálů. Kam oko pohlédlo stál také nějaký oltář ? nejen v kaplích, ale i při sloupech baziliky. Počet oltářů daleko přesáhl stovku. Samotná stavba byla obložena kaplemi nejrůznějších forem a určení.
Poutníci se však v bazilice neúčastnili pouze mší, kterých bylo možné sloužit současně i několik desítek. Ke svatému Petrovi se putovalo také za významnými relikviemi. Jejich význam pro středověkého člověka snad lze přirovnat k významu správně definovaného axiomu pro novověkého vědce. Jejich dotyk však pro náboženského člověka jistě nebyl jen dotykem prstu nevěřícího Tomáše. Patřily do jeho kosmu, byly jedním z důležitých kamenů jeho porozumění Božímu universu. ? Co se dnes může jevit jako morbidní zájem, bylo pro naše křesťanské předky, méně posedlé hrůzou ze smrti, ujištěním o společenství svatých a o dějinách církve ústících do velkolepé věčnosti.
K nejvzácnějším z relikvií uložených v bazilice patřila na prvním místě od VIII. století Veroničina rouška ? zvaná Volto Santo, Svatá Tvář, kterou zanechal Kristus plátně při své cestě na Kalvárii. Až v 15. století, na prahu novověku, získala bazilika další dvě vzácné relikvie: Svaté kopí, zvané též Longinovo kopí, podle v apokryfech zachovaného jména vojáka, který probodl Kristův bok. Po dlouhé historii se kopí dostalo z dobité Konstantinopole do Říma až roku 1492. A konečně hlavu sv. Ondřeje, Petrova bratra, kterou papež Pius II. získal po dobytí Peloponésu Turky. Slavnostně byla přenesena do baziliky roku 1464. Dnes už v bazilice není. Papež Pavel VI. ji totiž roku 1966 věnoval městu Patrasso, kde sv. Ondřej zemřel.
(Zajímavou fotogalerii baziliky sv. Petra naleznete zde.)
Další články z podrubriky Baziliky, chrámy a kostelíky města Říma
odeslat článek
vytisknout článek
