Nový portál Vatikánského rozhlasu

Drazí bratři a sestry,
Včera odpoledne jsem se vydal do baziliky sv.Pavla za hradbami, kde jsem slavil první nešpory dnešní slavnosti svatých apoštolů Petra a Pavla. U hrobu apoštola národů jsem uctil jeho památku a ohlásil Rok sv.Pavla, který u příležitosti dvou tisíc let jeho narození bude probíhat od 28.června 2008 do 29.června 2009. Dnes ráno se opět podle tradice nacházíme u hrobu sv.Petra. Jsou zde přítomni metropolitní arcibiskupové, kteří byli jmenování v průběhu minulého roku, aby dnes přijali Pallium, a které tímto obzvláště zdravím. Je přítomna také významná delegace, kterou vyslal Konstantinopolský ekumenický patriarcha Bartoloměj I., a kterou přijímám s vroucím uznáním a zároveň si připomínám loňský 30.listopad, kdy jsem navštívil Istanbul-Konstantinopol na slavnost sv.Ondřeje. Zdravím řeckého pravoslavného metropolitu Francie, Emmanuela; metropolitu Sassimi, Gennadia a diakona Andrease. Buďte vítáni, drazí bratři. Vzájemná návštěva, na kterou se každý rok vydáváme, je znamením toho, že hledání plného společenství je pevnou součástí vůle ekumenického patriarchy i římského biskupa.

Dnešní slavnost dává příležitost vrátit se znovu k rozjímání nad Petrovým vyznáním, rozhodujícím momentem putování učedníků s Ježíšem. Synoptická evangelia jej zasazují do okolí Cesareje Filipovy (srov. Mt 16,13-20; Mk 8,27-30; Lk 9,18-22). Jan nám zase zachoval jiné důležité Petrovo vyznání po zázraku rozmnožení chlebů a Ježíšově řeči v Kafarnaumské synagoze (srov. Jan 6,66-70). Matouš - v textu, který jsme právě slyšeli - zmiňuje přídomek Kefa, „Skála“, který Ježíš přisoudil Šimonovi. Ježíš prohlašuje, že chce „na této skále“ postavit svou Církev, a s tímto výhledem, uděluje Petrovi moc klíčů (srov. Mt 16,17-19). Z těchto vyprávění zřetelně vyplývá, že Petrovo vyznání je neoddělitelné od pastoračního pověření, které mu bylo dáno ve vztahu ke Kristově stádci.

Podle všech Evangelistů dochází k Šimonovu vyznání v rozhodujícím momentě Ježíšova života, když se po kázání v Galileji rezolutně vydá do Jeruzaléma, aby svou smrtí na kříži a zmrtvýchvstáním dovršil své spasitelské poslání. Učedníci jsou vtaženi do tohoto rozhodnutí: Ježíš je vybízí, aby učinili krok, kterým se odliší od davu, a stali se společenstvím věřících v Něho, jeho rodinou, počátkem Církve. Existují totiž dva způsoby „vidění“ a „poznání“ Ježíše: jeden - ten davový - povrchnější, a druhý - ten učednický - pronikavější a autentický. Dvojí otázkou: „Za koho lidé pokládají Syna člověka - a za koho mne pokládáte vy?“, Ježíš vybízí učedníky, aby si uvědomili dvojí perspektivu. Lidé se domnívají, že Ježíš je nějaký prorok. Není to špatně, ale nestačí to; je to neadekvátní. Jde totiž o to zajet na hlubinu, uznat jedinečnost osoby Ježíše z Nazareta, jeho novost. I dnes je tomu tak: mnozí přistupují k Ježíšovi takříkajíc zvnějšku. Velcí odborníci uznávají jeho duchovní a mravní velikost a jeho vliv na dějiny lidstva a přirovnávají jej k Budhovi, Konfuciovi, Sokratovi a jiným mudrcům a velkým osobnostem dějin. Nedojdou však k tomu, aby v něm rozpoznali jeho jedinečnost. V mysli se vynořuje to, co říká Ježíš Filipovi během Poslední Večeře: „Tak dlouho jsem s vámi, a neznáš mně?“ (Jan 14,9). Ježíš je také často pokládán za jednoho z velkých zakladatelů náboženství, od něhož si může každý něco převzít, aby si vytvořil vlastní přesvědčení. Stejně jako tehdy i dnes „lidé“ mají o Ježíši různá mínění. A jako tehdy i dnes dnešním učedníkům Ježíš opakuje svou otázku: „A vy za koho mne pokládáte vy?“ Chceme si přisvojit Petrovu odpověď. Podle Markova Evangelia Petr říká: „Ty jsi Mesiáš“ (8,29); u Lukáše: „Boží Mesiáš“ (9,20); u Matouše zní: „Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha“ (16,16) a nakonec u Jana: „Ty jsi ten Svatý Boží“ (6,69). Všechny odpovědi jsou správné a platné i pro nás.

Zastavme se zejména u Matoušova textu, který uvádí dnešní liturgie. Formulace, která se tu objevuje, podle některých odborníků předpokládá povelikonoční kontext, ba dokonce by prý měla odkazovat k osobnímu zjevení vzkříšeného Ježíše Petrovi; zjevení, podobnému tomu, jehož se dostalo Pavlovi na cestě do Damašku. Pověření, které dal Petrovi Pán, je však ve skutečnosti zakořeněno v osobním vztahu, který měl historický Ježíš s rybářem Šimonem, počínaje prvním setkáním s ním, když mu řekl: „Ty jsi Šimon... budeš se jmenovat Kefa (což znamená Petr - Skála)“ (Jan 1,42). Zdůrazňuje to evangelista Jan, který je - spolu se svým bratrem Jakubem a dvěma bratry Šimonem a Ondřejem - také rybářem a druhem. Ježíš, který po vzkříšení povolal Šavla, je tímtéž Ježíšem, který se - neustále ponořený do dějin - přiblížil po Křtu v Jordánu ke čtyřem bratřím rybářům, bývalým učedníkům Jana Křtitele (srov. Jan 1,35-42). On je šel hledat na břeh Galilejského jezera, a zavolal je, aby ho následovali a stali se „rybáři lidí“ (srov. Mk 1,16-20). Petrovi pak svěřil speciální úkol, když v něm uznal zvláštní dar víry, kterého se mu dostalo od nebeského Otce. To vše bylo zřetelně osvěcováno velikonoční zkušeností, ale zůstalo to trvale zakotveno v dějinných událostech, které předcházeli Velikonocím. Paralelismus mezi Petrem a Pavlem je sugestivní, ale nemůže umenšit přínos dějinné cesty Šimona spolu s jeho Mistrem a Pánem, který mu hned na začátku udělil přívlastek „skála“, na níž zbudoval své nové společenství, církev.

Po Petrově vyznání následuje v synoptických evangeliích vždycky oznámení nadcházejícího Ježíšova utrpení. Oznámení, na které Petr reaguje, protože dosud nerozumí. Přesto se však jedná o zásadní prvek, na kterém Ježíš důrazně trvá. Tituly, kterému mu Petr připisuje - „ty jsi Mesiáš, Kristus“, „Svatý Boží“, „Syn Boha živého“ - jsou totiž skutečně pochopitelné jen ve světle tajemství jeho smrti a vzkříšení. A platí to i naopak: událost Kříže zjevuje svůj plný smysl pouze, když „tento člověk“, který trpěl a zemřel na kříži, „byl opravdu Syn Boží“, použijeme-li slov, která pronesl setník před Ukřižovaným (srov. Mk 15,39). Tyto texty jasně říkají, že integrita křesťanské víry je dána Petrovým vyznáním, osvíceným Ježíšovou naukou o „cestě“ ke slávě, tzn. jeho absolutně jedinečným způsobem bytí Mesiáše a Syna Božího. „Úzká“ cesta, pohoršující „způsob“ pro učedníky všech dob, kteří jsou nevyhnutelně nakloněni tomu, aby smýšleli lidsky a nikoli podle Boha (srov. Mt 16,23). Dnes, stejně jako v časech Ježíšových, nestačí mít správné vyznání víry, ale je nezbytné stále znovu se od Pána učit tomu způsobu, ve kterém je Spasitelem i cestou, po níž jej máme následovat. Musíme totiž uznat, že i pro věřícího je Kříž vždycky těžko přijatelný. Instinkt od něho odvádí, a pokušitel přivádí k myšlence, že je moudřejší zaobírat se záchranou sebe samého nežli ztratit vlastní život pro věrnost lásce.

Co vlastně bylo obtížně přijatelné pro lidi, k nimž Ježíš hovořil, a je stejně těžko přijatelné i pro mnohé lidí dneška? Obtížné je přijmout Jeho nárok, že je nejenom jedním z proroků, ale Synem Božím, a že si nárokuje autoritu Boha. Když mu učedníci naslouchají, jak káže, a když jej vidí, jak uzdravuje nemocné, evangelizuje maličké a chudé, smiřuje hříšníky, postupně se jim dostává porozumění, že byl Mesiášem v nejvyšším smyslu slova, to znamená nejenom člověkem, kterého Bůh poslal, ale samotným Bohem, který se stal člověkem. Zjevně bylo toto všechno větší než oni sami, a překračovalo to jejich schopnost chápání. Mohli vyjadřovat svou víru tituly vzatými z hebrejské tradice: „Mesiáš“, „Syn Boží“, „Pán“, ale k opravdovému přijetí skutečnosti museli ony tituly určitým způsobem znovu objevit v jejich nejhlubší pravdě: sám Ježíš svým životem zjevil její plný, stále překvapující, ba dokonce paradoxální smysl ve vztahu k běžnému chápání. A víra učedníků se musela postupně přizpůsobovat. Představuje se nám jako putování, jehož zřídlem je zkušenost historického Ježíše, svůj základ nachází ve velikonočním tajemství, ale musí se potom znovu rozvíjet působením Ducha Svatého. Taková byla i víra Církve během dějin, taková je víra nás, křesťanů dneška. Je pevně založena na Petrově „skále“. Je poutí k plnosti oněch pravd, které rybář z Galileje vyznává s vroucím přesvědčením: „Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého“ (Mt 16,16).

V Petrově vyznání víry, drazí bratři a sestry, všichni můžeme být zajedno, navzdory rozdělením, která během staletí zranila jednotu Církve s důsledky, které dodnes trvají. Ve jménu svatých Petra a Pavla, obnovme dnes spolu s našimi bratry, kteří přišli z Konstantinopole - a kterým znovu děkuji za jejich účast na této naší slavnosti - závazek osvojit si do všech důsledků touhu Krista, který chce naši plnou jednotu. Spolu s koncelebrujícími arcibiskupy, přijímáme dnes dar a odpovědnost za společenství mezi Petrovým stolcem a metropolitními církvemi, svěřenými jejich pastorační péči. Kéž nás vede a doprovází stále svou přímluvou svatá Matka Boží: její bezvadná víra, o niž se opírá víra Petra i ostatních apoštolů, ať nadále podpírá víru křesťanských generací: Královno apoštolů, oroduj za nás!

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Homilie