Význam hlavní mariánské baziliky v Římě během staletí narůstal. V 60. letech V. století prohlásil papež Hilarius baziliku Santa Maria Maggiore za stejně důležitou jako je papežská katedrála, bazilika Nejsvětějšího Salvátora, dnes nazývaná sv. Jan na Lateráně.
Skvělá výzdoba papežského chrámu provedená za Sixta III. nepotřebovala ? jak se zdá ? větší restaurátorské zásahy až do VIII. století a teprve v prvním desetiletí IX. století dal papež Lev III. restaurovat všechny nosné struktury kostela. Pár let na to došlo k další významné úpravě v presbytáři bazilika: papež Paskal I. nechal přemístit biskupskou katedru, která stejně jako ve všech dalších kostelích stála v závěru uprostřed apsidy. Historické prameny uvádějí zvláštní důvod: papeže prý rušilo ženské tlachání při bohoslužbách. Povstaly proto diskuse o přemístění matronea ? prostoru vyhrazeného pro ženy. Konečné řešení však bylo jiné: podlaha v presbytáři byla zvýšena a pod papežským oltářem bylo postaveno schodiště ke kryptě, po vzoru Svatopetrské baziliky.
Ornamentální výzdoba podlahy baziliky, tvořená různými druhy porfyru a tvrdých mramorů, pochází z první poloviny 12. století. Přestože byla mnohokrát restaurovaná, výzkum potvrzuje, že předchází zlatý věk podobných dlažeb nazývaných ?cosmatesco?, podle rodu kameníků, kteří se v tomto oboru proslavili.
Období velkých změn začíná nástupem Mikuláše IV. na papežský trůn roku 1288. V rámci velkého plánu obnovy křesťanského Říma jako papežského města úspěšně konkurujícího sídelním městům světských vládců měla být všechna významná místa kultů obnovena v plném lesku. Bazilika Santa Maria Maggiore, stejně jako bazilika Lateránská, dostala v té době transept, aby se vzhledem přiblížila vatikánské bazilice. Úpravě padly za oběť původní apsidy, nahrazené posléze novými, polygonálními. Nová příčná loď nemohla příliš vystupovat z obrysu stavby kvůli zvláštní terénní situaci a její šířka se omezila na pouhých 6 metrů: jinak by totiž bylo třeba rozšířit pódium, na kterém chrám stojí. Také nová apsida přesáhla rozměry staré jen o zhruba 70 cm. Není vyloučeno, že jako inspirace posloužila papeži Mikulášovi IV. bazilika sv. Františka v Assisi ? i ta má polygonální závěr a příčnou loď ? a protože papež byl františkánem, mohly být nové úpravy také výrazem římské pocty Prosťáčkovi z Assisi.
Nejen vnitřek apsidy, ale také exteriér byl vyzdoben mozaikami: zobrazovaly na hlavní scéně Klanění tří králů a v horním části Madonu s dítětem, doprovázenou po stranách svatou Anežkou, Cecílií, Lucií a Kateřinou. Už od středověku tak měla bazilika Panny Marie dvě pohledová průčelí, jak to později potvrdila barokní koncepce s monumentální fasádou závěru chrámu od Carla Rainaldiho.
Výzdoba nového transeptu oproti tomu nebyla nikdy dokončena. Důvody leží v neshodách mezi patronem stavby, kardinálem Iacopem Colonnou, a Mikulášovým nástupcem na papežském trůně, Bonifácem VIII. Na konci 13. staletí vzniká také dodnes zachovaný vlys zdobený akantovými listy pod velkým mozaikovým cyklem v lodi chrámu. Mozaikovou výzdobu dostalo také vstupní průčelí chrámu, tvořené portikem z poloviny XII. století a doposud holým cihlovým štítem.
Nejskvělejším dílem, které po sobě nechal v hlavním římském mariánském chrámu papež Mikuláš IV., třebaže se jeho dokončení nedožil, je mozaiková výzdoba hlavní apsidy. Jejím autorem je Iacopo Torriti, který současně pracoval také v Assisi a v Lateránské bazilice. Umělec nenechal následující generace na pochybách ani o dataci: jeden z nápisů potvrzuje jako datum dokončení výzdoby rok 1295. Torritiho mozaiky jsou oslavou Panny Marie. Ve spodní části mezi okny zachytil hlavní momenty Mariina pozemského života, zatímco na klenuté ploše v nebeské zóně probíhá Korunování Panny Marie.
Samotná scéna se odehrává ve velkém kruhu, v němž na trůnu, vykládaném drahými kameny, sedí Matka a Syn, který jí klade na hlavu vzácnou korunu. V levé ruce drží Kristus otevřenou knihu, ve které stojí psáno: ?Pojď, má vyvolená, posadím tě na svůj trůn.? Pozadí scény tvoří hvězdy a pod stupněm trůnu je zobrazeno slunce s měsícem. Nápis pod výjevem říká: ?Panna Maria pozvednuta do věčného příbytku, kde Král Králů sedí na hvězdném trůně. Svatá Matka Boží je vyvýšena v nebeských královstvích nad andělské chóry.? Slova, která potvrzují andělé, kteří velký kotouč nadlehčují a přihlížejí slavnostní scéně. Horní část mozaiky zaplňují akantové rozviliny zdobené ptactvem různých druhů, po vzoru jiné slavné římské mozaiky v kostele sv. Klimenta, datované do počátku XII. století. V dolní části po stranách stojí dvě skupiny světců: vlevo svatí František, Pavel a Petr, před nimiž klečí daleko menší postava papeže Mikuláše IV. Vpravo jim odpovídají svatí Antonín, Jan Evangelista a Jan Křtitel, s klečícím kardinálem Iacopem Colonnou, který odpovídal za všechna nová díla a restaurační práce. Podnoží figur zdobí pás zobrazující řeku, sycenou vodou čtyř rajských řek, pramenících z pahorku uprostřed apsidy a plynoucích do amfór, které podle staré helénistické tradice drží postavy dvou říčních božstev.
Kombinace motivů pocházejících z různých staletí, včetně ikonografických momentů majících původ ve Francii ? jakým je přímo korunování, při němž je Maria znázorněna jako Matka a zároveň Nevěsta Věčného Slova, Sponsa Verbi ? to vše staví Torritiho na první místo mezi umělce tzv. ?druhého římského rinascimenta?.
Příběhy ze života Panny Marie zobrazené ve spodním pásu sledují pětidílné schéma, běžné v byzantském umění: zachycují Zvěstování, Narození, Klanění Tří králů, Obětování v chrámě a doprostřed staví Smrt Panny Marie.
Zvláště poslední z jmenovaných scén nese známky dobové aktualizace: pod lůžkem jsou malé postavy dvou františkánů a jednoho laika, skupinu shromážděných apoštolů doprovází zástupy kněží a zbožných žen. Kristus, který se objevuje nad lůžkem, drží na ruce bílou postavu symbolizující Mariinu duši ? a ta se s důvěrou tulí k jeho rameni, tak, jak to neuvidíme na žádném z výrazově strohých byzantských prototypů.
Ve scéně narození působí malebně detail jeslí ? které snad mohou být narážkou také na relikvii uchovávanou v bazilice. Mariánský cyklus v bazilice Panny Marie Větší koresponduje výběrem témat s cyklem, který téměř současně prováděl v mariánské bazilice v Zátibeří jiný přední umělec té doby, Pietro Cavallini. Ačkoli se stylově liší, oba představují vrcholná díla římského umění své doby.
Výzdobu triumfálního oblouku se čtyřiadvaceti apokalyptickými starci, symboly evangelistů a Beránkem v horní části doplňují dvě postavy světců, jejichž relikvie jsou v bazilice uchovávány: sv. Jeronýma a sv. Matouše.
Vedle skvělé mozaikové výzdoby se v posledním desetiletí 13. století pracovalo v bazilice ještě na dalším důležitém díle. Sochař a architekt Arnolfo di Cambio byl pověřen stavbou oratoře pro relikvii betlémských jeslí. Není náhodou, že se o tento vzácný předmět, doložený v bazilice nejpozději v polovině 7. století, staral františkánský papež: právě sv. František totiž roku 1223 postavil v Greggio první předchůdce dnešních betlémů. Kaple jesliček stála na úrovni hlavního oltáře po straně v pravé boční lodi. Arnolfo di Cambio zachoval její původní místo i čtvercový rozvrh a zaměřil se na dekoraci a architektonické členění. V jeho pojetí mělo totiž za cíl dokonale propojit architekturu se sochařskou a malířskou výzdobu. Původní výzdoba vzala do značné míry za své při stavbě tvz. Sixtinské kaple, přestože se její architekt pokusil přenést celou sochařskou část Arnolfovy výzdoby do krypty pod oltářem uprostřed nové kaple. Scéna klanění Tří králů, provedená ve velmi vysokém reliéfu, měla každého příchozího přimět, aby spolu s mudrci od Východu poklekl před Dítětem-Spasitelem.
(Zajímavou fotogalerii baziliky Santa Maria Maggiore naleznete zde.)
Další články z podrubriky Baziliky, chrámy a kostelíky města Říma
odeslat článek
vytisknout článek
