Ctění a drazí bratři!
Po Vzpomínce všech věrných zemřelých v den jejich liturgické připomínky scházíme se dnes jako obvykle v této Vatikánské bazilice, abychom přinesli eucharistickou Oběť za duše zemřelých kardinálů a biskupů, kteří byli během roku povoláni Pánem a opustili tento svět. S bratrskou vroucností připomínám jména zesnulých kardinálů: Salvatore Pappalardo, Fréderic Etsou-Nzabi Bamungwabi, Antonio Maria Javierre, Angelo Felici, Jean-Marie Lustiger, Eduard Gagnon. Adam Kozlowiecki a Rosalio Jose Castillo Lara. Přestože od jejich úmrtí nás dělí větší časový odstup, pozvedněme k Bohu - s myšlenkou na osobu a službu každého z nich ? upřímné díkůvzdání za dar, který v nich Církvi dal a za všechno dobro, které s jeho pomocí mohli vykonat. Zároveň svěřme Věčnému Otci zesnulé patriarchy, arcibiskupy a biskupy a jménem celého katolického společenství jim vyjádřeme naše uznání.
V Církvi se modlitba za zemřelé takříkajíc ?opírá? o modlitbu samotného Ježíše, kterou jsme slyšeli v evangelním úryvku: ?Otče, chci, aby tam, kde jsem já, byli se mnou i ti, které jsi mi dal? (Jan 17,24). Ježíš se obrací ke svým učedníkům, zejména k apoštolům, kteří jsou vedle Něho během Poslední Večeře. Pánova modlitba se však vztahuje na všechny učedníky všech dob. Těsně před tím totiž řekl: ?Prosím nejen za ně, ale také za ty, kdo pro jejich slovo uvěří ve mne? (Jan 17,20). A žádal-li tam, aby byli ?jedno? aby svět uvěřil? (v.21), můžeme tady rovněž mít za to, že žádal Otce, aby mohl mít u sebe, v příbytku věčné slávy všechny učedníky, kteří zemřeli ve znamení víry.
?Ty, které jsi mi dal? ? to je krásná definice křesťana jako takového, ale samozřejmě ji lze aplikovat zejména na ty, které Bůh Otec vyvolil mezi věřícími, aby je určil k těsnějšímu následování svého Syna. Ve světle těchto Pánových slov se naše mysl v této chvíli obrací zvláště k našim ctihodným bratřím, za něž obětujeme tuto Eucharistii. Jsou to muži, které Otec ?dal? Kristu. Vzal je ze světa, onoho ?světa?, který ?Ho nepoznal? (Jan 17,25) a povolal je, aby se stali Ježíšovými přáteli. Toto byla nejcennější milost celého jejich života. Byli to určitě lidé různých charakteristik jak z hlediska osobního, tak z hlediska služeb, jež vykonávali. Všichni však měli jednu věc společnou: přátelství s Pánem Ježíšem. Obdrželi ji ve svém pozemském údělu jako kněží a nyní, po smrti mají v nebi účast na ?dědictví, které nepomine, dědictví skvělém a trvalém? (1 Petr 1,4). Během jejich časné existence jim dal Ježíš poznat jméno Boha a přijal je k účasti na lásce Nejsvětější Trojice. Láska Otce k Synovi vstoupila do nich, takže mocí Ducha svatého přebývala v každém z nich samotná Osoba Syna (srov. Jan 17,26): zkušenost božského společenství svou přirozeností tíhne k vyplnění celé existence, aby ji proměnila a připravila ke slávě věčného života.
Je útěšné a spasitelné meditovat v modlitbě za zemřelé o Ježíšově důvěře k jeho Otci a nechat se ozářit jasným světlem této absolutní oddanosti Syna vůli svého ?Abba?. Ježíš ví, že Otec je stále s Ním (srov. Jan 8,29), že spolu jsou jedno (srov. Jan 10,30). Ví, že vlastní smrt musí být ?křtem?, to znamená ?ponořením? do lásky Boha (srov. Lk 12,50) a jde jí vstříc v jistotě, že Otec v Něm uskuteční starobylé proroctví, které jsme slyšeli v dnešním biblickém čtení: ?Po dvou dnech nám vrátí život, třetího dne nás vzkřísí, před jeho tváří budeme žít? (Oz 6,2). Tato předpověď proroka Ozeáše se vztahuje na lid Izraele a vyjadřuje důvěru v Pánovu pomoc: důvěru, které lid, bohužel, svou vlastní nestálostí a povrchností nezřídka nedostál a sáhl až ke zneužití božské dobrotivosti. V Ježíšově Osobě se však láska k Bohu Otci stává plně upřímnou, autentickou a věrnou. Vezme na sebe veškerou skutečnost starého Izraele a dovršuje ji. ?My? patřící lidu se soustřeďuje v Ježíšově ?já?, zejména v jeho opakovaných předpovědích vlastního utrpení, smrti a vzkříšení, když učedníkům otevřeně zjevuje to, co jej čeká v Jeruzalémě: jak bude odmítnut staršími, uvězněn, odsouzen k smrti a ukřižován, a třetího dne vstane z mrtvých (srov. Mt 16,21). Tato jedinečná důvěra Krista přešla na nás pomocí daru Ducha svatého Církvi, do níž jsme začali patřit Svátostí Křtu. Ježíšovo ?já? se stává novým ?my?, oním ?my? patřící jeho Církvi, když se dává těm, kteří jsou k Němu přivtěleni Křtem. Toto ztotožnění je pak ještě posíleno v těch, kteří Mu byli zvláštním Pánovým povoláním připodobněni kněžským svěcením.
Responsoriální žalm nám dnes vložil do úst vroucí touhu levity, který daleko od Jeruzaléma a chrámu, touží po návratu, aby mohl znovu stanout před tváří Páně (srov. Ž 41,1-3). ?Má duše žízní po Bohu, po živém Bohu: kdy už smím přijít a spatřit Boží tvář? (Ž 42/41, 3). Tato žízeň obsahuje pravdu, která nezradí, naději, která neklame. Je to žízeň, která skrze i tu nejtemnější noc osvěcuje cestu k prameni života, jak to podivuhodnými slovy vyjádřil svatý Jan od Kříže. Žalmista dává prostor nářkům duše, ale do středu a na závěr svého obdivuhodného hymnu klade refrén plný důvěry: ?Proč se rmoutíš duše má, proč ve mně sténáš? Důvěřuj v Boha: opět jej budu moci chválit, jeho, spásu své tváře a svého Boha? (v. 6). Ve světle Kristově a jeho velikonočního tajemství vyjevují tato slova celou jejich výsostnou pravdu: ani smrt nemůže vyprázdnit naději věřícího, protože Kristus pro nás vstoupil do nebeské svatyně a chce nás tam přivést po té, co nám tam připravil místo (srov. Jan 14,1-3).
S touto vírou a touto nadějí naši drazí zesnulí bratři nesčetněkrát recitovali tento Žalm. Jako kněží zakusili celou jeho existenciální ozvěnu, když na sebe vztahovaly také žaloby a výsměch těch, kteří vystavují věřící zkoušce otázkou: ?Kde je tvůj Bůh??. Nyní na konci svého pozemského exilu vrátili se domů. Putováním po cestě, vyznačené Vzkříšeným Pánem, nevstoupili do svatyně zbudované lidskýma rukama, ale do samotného nebe (srov. Žid 9,24). Tam ? říkáme v naší modlitbě - spolu s blahoslavenou Pannou Marií a všemi Svatými budou konečně moci hledět na Boží tvář a na věky mu zpívat chvály. Amen!
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Homilie
odeslat článek
vytisknout článek
