Nový portál Vatikánského rozhlasu

V předchozích dílech našeho cyklu jsme navštívili sedm hlavních římských bazilik, které byly povinnými zastaveními poutníků směřujících do Věčného města ad limina apostolorum. Připojili jsme k nim také dvě prastaré baziliky nejproslulejších římských mučednic, sv. Cecílie a sv. Anežky. Přestože většina míst, o kterých jsme mluvili, má dlouhou prehistorii v prvních křesťanských staletích, dějiny staveb začínají až v době, kdy křesťanství smělo vystoupit z ústraní po Konstantinově ediktu a začínalo postupně udávat tón kulturnímu dění, začínalo formovat novou civilizaci. V dnešním pořadu zamíříme právě do této zlomové doby. Budeme mluvit o společenství římských křesťanů na počátku 4. století, o jejich shromaždištích, prvních kostelech a bazilikách, na základě svědectví pramenů a posledních archeologických výzkumů.

Výzkumy raně křesťanského Říma, provedené v posledních dvou desetiletích, vedou archeology k velmi odlišným závěrům, než měli jejich o generaci starší kolegové. Stále více vychází najevo, že proměna Říma v křesťanské město neznamenala ve srovnání s Císařským městem krok zpět, ale změnu k Novému Římu. Toto nové město bylo především městem svých mučedníků. Jako takové bylo rozděleno do 7 církevních okrsků, které nijak nezpochybňovaly upevněnou císařskou strukturu 14 městských částí. V čele těchto prvních územních jednotek církevní struktury stálo 7 jáhnů, kteří se zodpovídali přímo papežovi. Zajišťovali po všech stránkách chod předchůdců dnešních farnosti, zvaných tituly.

Jaká ale byla situace před vydáním ediktu milánského v roce 313? Bylo by chybou představovat si, že císařský edikt změnil jako mávnutím kouzelného proutku pohanský Řím na křesťanský. Na počátku 4. století vyznávali křesťanskou víru široké vrstvy obyvatelstva. Od konce II. století disponovala křesťanská komunita vlastními pohřebními místy a jejich rozšíření v dalším století poskytuje neklamný doklad o tom, jak se křesťanská zvěst v Římě ujala. K liturgickým slavnostem se křesťané scházeli v prostorech, které se navenek z architektonického hlediska nijak neodlišovali. Domus ecclesiae ? jak se tato shromaždiště nazývala ? mohly být v soukromých domech, v lázních, ve školách i jinde. Bohoslužebná místa ? z počátku volená náhodně, podle toho, kdo poskytl vhodný prostor ? byla kvůli rostoucímu počtu věřících postupně stabilizována a patrně také přizpůsobena liturgickým zvyklostem. To ovšem nemění nic na tom, že první domus ecclesiae byly rozptýleny po městě, ztraceny v desetitisících domů a činžáků. ?Běžný návštěvník Říma by si tedy povšiml chrámů antických božstev, administrativních budov, paláců, divadel, velkých sídel, navštívil by čtvrti středních vrstev, ale nezaznamenal by žádný domus ecclesie ani trophaeum svatého Petra, pokud by sám nebyl křesťanem,? jak výmluvně charakterizuje situaci v Římě před rokem 313 Richard Krautheimer.

Edikt zaručující svobodu křesťanskému vyznání situaci radikálně změnil. Nástup nové etapy ohlásil sám císař, když položil základ prvnímu římskému chrámu, výhradně určeného bohoslužbám. Tak vzniká první katedrála: basilica Salvatoris, tj. chrám zasvěcený Spasiteli, později přejmenovaný na sv. Jana na Lateráně. Od počátku počítal císař také se stavbou baptisteria, křestní kaple, která podle názoru archeologů stála na místě dnešní, o sto let mladší oktogonální stavby.

Zatímco Lateránská bazilika byla jedinou nově vybudovanou křesťanskou stavbou uvnitř hradeb, současně s ní dává Helena, císařova matka, velkou aulu rezidence císaře Septimia Severa, kterou sama zvolila za své sídlo, přestavět na další křesťanskou baziliku. Chtěla jí dát jméno Hierusalem, protože v ní našly své místo relikvie, přivezené ze Svaté země. Až po roce 1000 se začíná objevovat pod jménem svatého Kříže. Heleniným plánem bylo přenést na Řím symbolické významy Jeruzaléma. Archeologové dokládají, že nešlo pouze o jakýsi palácový kostel, vyhrazený pro císařský dvůr. Brzké založení kaple zasvěcené sv. Heleně a nález křestní kaple poukazují na přítomnost širší komunity. Bazilika Jeruzalém se stává brzy jedním z nejdůležitějších římských kostelů. Nejpozději od poloviny 5. století v ní probíhaly velkopáteční liturgie a také IV. neděle postní.

Vznik oficiálních míst kultu s sebou přinesl konfrontaci dvou tradic: liturgie slavené v domus ecclesiae a slavnostní veřejné liturgie v bazilice. Prostorná bazilika poskytla kromě toho také místo k tomu, aby se všichni věřící mohli shromáždit kolem svého biskupa, což dřív bylo prakticky nemožné.

Současně s velkými císařskými fundacemi vznikají ve městě první kostely. Po většinu IV. století, přinejmenším do smrti papeže Damase roku 384, byly zakládány přímo z podnětu římských biskupů, Petrových nástupců. Dávali k dispozici svůj vlastní majetek nebo prostředky vybrané od věřících. Později vystřídali papeže především členové městské aristokracie, díky kterým se hmotný majetek církve kvapem rozrůstal. Tyto první kostely byly nazývány ?tituli?, jak poprvé dokumentuje zpráva z roku 377. V právnické terminologii titulus znamenal zakladatelský akt, při kterém dárce poskytl prostředky dostatečné ke stavbě budovy a jejího zařízení liturgickou výbavou, stejně jako osvětlením a prostředků na udržování kléru. Až do reformy v první polovině 5. století se tituli těšili naprosté ekonomické autonomii vzhledem k centrální správě na Lateránu.

Liber Pontificalis, sbírka papežských životopisů, zachovaná v podobě sepsané ve VI. století, připisuje zakládání titulů řadě papežů. První zmínku najdeme v životopisu papeže Kléta, třetího nástupce sv. Petra. Není však zřejmé, zda nejde o promítnutí obvyklých praktik do minulosti. Velmi konkrétní údaje ale najdeme v životopise papeže Marcela, který stál v čele církve v letech 308-309 a založil prý v Římě 25 titulů.

Jak vypadala správa takového titulu? Vedle kněží stál v jeho čele další, nižší klérus s různým posláním a úkoly. K rozdělení nedošlo až po Konstantinově ediktu, jak dokládají už v polovině 3. století listy papeže Kornélia Fabiovi z Antiochie a často také nápisy na náhrobních kamenech. Hlavním úkolem titulů byla příprava katechumenů na křest. I proto byly vybaveny knihovnami s posvátnými texty a mezi nižším klérem měli důležité místo lectores, tedy ti, kdo předčítali. Křtitelnici však tituly neměly. Křest uděloval pouze biskup a slavil se vždy o Velikonocích na Lateránu. Rychle se zvyšující počet věřících však už v polovině 4. století vedl ke stavbě dalších baptisterií a k udělování křtu i v jinou dobu. Baptisteria se postupně staví i při velkých bazilikách nad hroby mučedníků za hradbami města. To proto, že k hrobům svědků víry putuje stále více nepokřtěných, kteří touží přijmout křest v blízkosti posvátných míst.

Do titulárních kostelů byly postupně přenášeny také relikvie mučedníků pohřbených za hradbami města. Postupně tak mizí rozdělení na město živých a mrtvých.

V titulech se také sloužila nedělní eucharistie. V této době byla živá praxe přinášet fermentum, eucharistický chléb posvěcený papežem na Lateránu, do vlastního titulu a připojit ho k vlastnímu eucharistickému kalichu. Tento obřad byl výrazem společenství všech kněží s biskupem a tedy jednoty liturgie slavené v neděli v různých římských chrámech ? jak zdůrazňuje na počátku 5. století list papeže Inocence I.

Další články z podrubriky Baziliky, chrámy a kostelíky města Říma