Před vánočními svátky jsme v našem sobotním cyklu podnikli sondu do doby, kdy křesťanství začínalo existovat jako veřejný kult. Mluvili jsme o prvních, archeologicky doložených křesťanských shromaždištích v Římě. Dnes zavítáme do jednoho z nich: do baziliky sv. Jana a Pavla, jak uslyšíme v řadě věcí výjimečné a v době svého vzniku takříkajíc ?avantgardní?, totiž vévodící trendu později značně rozšířenému.
Na západním úbočí pahorku Célia, nedaleko císařského Palatinu a Cirku Maximu, v zóně kdysi hustě obydlené a na archeologická svědectví mimořádně bohaté, stojí jeden z římských titulů s velmi spletitou historií. Nese zasvěcení dvěma mučedníkům ze 4. století, jejichž památku ctí dokonce i římský kánon a chtě nechtě zná jejich jméno každé dítě: svatým Janu a Pavlu. Řada archeologů je přesvědčena o tom, že právě v domě, který stál na místě dnešní baziliky, se scházeli křesťané ještě před Konstantinovým tolerančním ediktem z roku 313. Pod chrámem existovaly kdysi dvě různé stavby ? jednou byl soukromý dům, zřejmě z II. století, zhruba pod pravou boční lodí baziliky, a směrem do dnešní ulice tzv. Clivio Scauro se obracel více poschoďový dům, dnes bychom řekli činžák, s obchody v přízemí. Mezi oběma domy ležel dvůr, k němuž z jedné strany přiléhalo nymfeum se vzácnou a dosud viditelnou výzdobou. Během III. století došlo k výrazným změnám, patrně proto, že celý objekt dostal jednoho majitele a byl postupně přestaven na rozlehlý palác. Přízemní obchody a dílny ztratily původní funkci a staly se obytnými místnostmi. Právě v jednom z těchto přízemních prostorů najde návštěvník dodnes na stěně vymalovanou postavu ženy v široké tunice, s hlavou zakrytou šálem a s rozpjatými pažemi, tzv. orantku ? podle gesta vyjadřujícího děkovnou modlitbu. Další postavy bývají interpretovány jako apoštolové nebo filosofové.
Situace se znovu mění kolem poloviny IV. století. Uvnitř domu totiž jsou proti všem pravidlům, ale i zákonům římské společnosti, pohřbeni mučedníci sv. Jan a Pavel. Z aristokratického paláce, sloužícího částečně také jako shromaždiště křesťanů, se stává poměrně rozlehlá svatyně.
Jan a Pavel byli podle tradice vysoko postavenými muži na císařském dvoře, kterým Konstancie, dcera Konstantina Velikého, svěřila správu majetku, když spolu se svým mužem, jistým Gallicanem, opouštěla Řím. Oba pak byli popraveni za pronásledování, kterým se do dějin zapsal císař Julián Apostata (361-363) v 60. letech IV. století. K popravě došlo přímo v jejich domě na Céliu a těla byla pohřbena pod velkým schodištěm, vedoucím do vyšších pater.
Rozvinutou křesťanskou tradici místa dokládá také to, že po dlouhou dobu jsou na místě dnešní baziliky uváděny dva tituly: titulus Byzantius a titulus Pammachi, pojmenované podle dvou zakladatelů ? senátora Byzantia, známého jen z příběhu umučení Jana a Pavla, a bohatého patricije Pammachia, dobře doloženého v historických pramenech jako dobrodince křesťanské komunity ? a podle legendy Byzantiova syna. Oba figurují na seznamu římských titulů v záznamu o účastnících synodu roku 499. O sto let později pak staré pojmenování mizí ve prospěch jmen obou mučedníků. V každém případě jde z hlediska křesťanské archeologie o ve své době jedinečné spojení titulu, jako shromaždiště a střediska života křesťanského společenství, s hroby mučedníků. Zvyklost, která později ve středověku zcela převládne a rozbují se až do excesívních rozměrů. Vzniká tak první bazilika tzv. ad corpus, nad tělem mučedníka, v tomto případě mučedníků uvnitř městských hradeb. Snad i to přispívá k velké popularitě místa. Brzy dostává hrob bohatou výzdobu. Dosud čitelné fresky z konce 4. století znázorňují mučednictví Jana a Pavla a nad nimi, v aule starého Pammachiova titulu, je vytvořeno okénko s mřížkou, tzv. fenestella confessionis, která dovolila shromáždění přiblížit se přímo k uctívaným mučedníkům.
Současná bazilika sv. Jana a Pavla vznikla na přelomu IV. a V. století. Zabírá vlastně první patro onoho bývalého římského činžáku a část soukromého domu. Přestože leccos z původní podoby zakryla pozdně barokní úprava, rozvrh trojlodní baziliky s půlkruhovou apsidou zůstal zachován. Oproti tomu Vnější fasády zůstaly v původní podobě z velké části až do dnešních dnů. Návštěvník, vystupující po prastarém Cliviu Scauro, má před sebou hlavní fasádu domu, v němž byli 26. června v 60. letech IV. století popraveni svatí Jan a Pavel.
(Zajímavou fotogalerii baziliky sv. Jana a Pavla naleznete zde.)
Další články z podrubriky Baziliky, chrámy a kostelíky města Říma
odeslat článek
vytisknout článek
