Drazí bratři a sestry,
Třebaže již uplynulo pár dní od mého návratu, rád bych přesto dnešní katechezi, jak už je zvykem, věnoval apoštolské cestě do sídla OSN a Spojených států amerických, která se uskutečnila ve dnech 15.-21.dubna. Nejprve bych rád znovu co nejsrdečněji poděkoval Biskupské konferenci USA, jakož i prezidentovi Bushovi, že mne pozvali a vřele přijali. Mé poděkování bych však rád rozšířil i na všechny ty, kteří mne ve Washingtonu a v New Yorku přišli pozdravit a projevit svou lásku k Papeži, i těm, kteří mne provázeli a podporovali modlitbou a svými duchovními oběťmi. Příležitostí k návštěvě bylo, jak známo, dvousetleté výročí povýšení první diecéze v zemi na metropolitní arcidiecézi a založení nových diecézí v New Yorku, Bostonu, Philadelphii a Louisville. Při této typicky církevní příležitosti jsem měl to potěšení navštívit osobně - a jako Petrův nástupce poprvé - milovaný lid Spojených států amerických, utvrdit ve víře katolíky, obnovit a přispět k růstu bratrství mezi křesťany a hlásat všem poselství ?Krista naší naděje?, jak znělo motto mojí cesty.
Při setkání s panem prezidentem v jeho rezidenci jsem mohl vzdát hold oné velké zemi, která byla od svého počátku budována na základě šťastného spojení náboženských, etických a politických principů a dodnes představuje platný příklad zdravé laicity, v níž je náboženská dimenze v různosti svých vyjádření nejen tolerována, ale ceněna jakožto ?duše? národa a základní záruka práv a povinností člověka. V tomto kontextu může církev svobodně a závazně plnit své poslání evangelizovat a prosazovat lidství, jakož i ?kritické svědomí? a přispívat tak k budování společnosti hodné lidské osoby a současně podněcovat Spojené státy - tedy zemi, na niž všichni hledí jako na jednoho z hlavních činitelů mezinárodní scény - ke stále potřebnější a naléhavější globální solidaritě a k trpělivému vedení dialogu v mezinárodních vztazích.
Poslání a role církevního společenství stály přirozeně ve středu pozornosti na setkání s biskupy, které se konalo v Národní svatyni Neposkvrněného Početí ve Washingtonu. V liturgickém kontextu nešpor, jsme chválili Pána za cestu, kterou Boží lid ve Spojených státech prošel díky horlivosti svých pastýřů a velkodušnosti a zápalu věřících, jež se projevují vznešeným a otevřeným důrazem víry a nesčetnými charitativními a humanitárními iniciativami doma i v zahraničí. Zároveň jsem podpořil své spolubratry v biskupské službě v jejich nesnadném úkolu rozsévat evangelium ve společnosti nemálo poznamenané rozpory, které ohrožují koherenci katolíků a samotného kléru. Vybídnul jsem je k tomu, aby dali zaznít svému hlasu při řešení aktuálních morálních a sociálních otázek a při formování věřících laiků, aby byli dobrým ?kvasem? v občanské společnosti, počínaje její základní buňkou, jíž je rodina. V tomto smyslu jsem je povzbudil, aby podávali svátost manželství jako dar a nerozlučitelný závazek muže a ženy, a jako přirozené prostředí pro přijímání a výchovu dětí. Církev a rodina, spolu se školou ? zejména tou křesťansky inspirovanou ? musí spolupracovat a nabízet mládeži solidní morální výchovu, přičemž však velkou zodpovědnost nesou také pracovníci sdělovacích prostředků a zábavního průmyslu. V souvislosti s bolestnou záležitostí sexuálního zneužívání nezletilých, jehož se dopustili posvěcení služebníci jsem chtěl vyjádřit biskupům svou blízkost a povzbudit je v jejich úsilí o zahojení zranění a utužení vztahů s jejich kněžími. V odpovědích na různé otázky, které mi biskupové položili, jsem podtrhnul některé důležité aspekty: niternou spojitost evangelia a ?přirozeného zákona?; zdravé pojetí svobody, která je chápána a realizována v lásce; církevní dimenzi křesťanské zkušenosti; požadavek hlásat zejména mladým nově ?spásu? jakožto plnost života a vychovávat je k modlitbě, v níž klíčí velkodušné odpovědi na Pánovo povolání.
Při velkolepé a slavnostní eucharistii na Nationals Park Stadium ve Washingtonu jsme svolávali Ducha svatého na církev, jež ve Spojených státech amerických, aby byla zdravě zakořeněna ve víře převzaté od otců, a hluboce sjednocena a obnovena čelila přítomným i budoucím výzvám s odvahou a nadějí ? tou ?nadějí, která neklame, protože Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha svatého? (Řím 5,5). Jednou z těchto výzev je zajisté výchova, a proto jsem se na Catholic University of America setkal s rektory katolických univerzit a kolejí, s diecézními představiteli zodpovědnými za výuku a se zástupci profesorů a studentů. Úkol vychovávat je integrální součást poslání církve a církevní společenství Spojených států se v něm vždycky silně angažovalo, čímž zároveň poskytovalo velkou sociální a kulturní službu celé zemi. Je důležité, aby v tom pokračovalo i nadále. Podobně důležité je pečovat o kvalitu katolických institutů, aby se v nich formovalo opravdu podle ?měřítka plnosti? Kristovy (srov. Ef 4,13) ve spojení víry a rozumu, svobody a pravdy. S radostí jsem proto utvrdil formátory v jejich cenném úsilí o intelektuální charitu.
V zemi s multikulturním povoláním jakou jsou Spojené státy americké měla zvláštní význam setkání s představiteli jiných náboženství: ve Washingtonu, v kulturním centru Jana Pavla II. s židy, muslimy, hinduisty, buddhisty, džianisty; v New Yorku pak návštěva synagogy. Momenty, které - a zejména ten posledně jmenovaný - byly velmi srdečné a potvrdily společné úsilí o dialog a podporu míru, duchovních a morálních hodnot. V zemi, kterou lze nazvat vlastí náboženské svobody, jsem chtěl připomenout, že tuto svobodu je třeba vždycky bránit společným úsilím a vyhýbat se každé formě diskriminace a předsudku. Zaznamenal jsem velkou zodpovědnost náboženských leaderů ať už jde o výuku k respektu a nenásilí anebo o neustálé kladení nejhlubších otázek lidského svědomí. Rovněž ekumenickou slavnost ve farním kostele sv. Josefa charakterizovala velká srdečnost. Společně jsme prosili Pána, aby v křesťanech posílil schopnost podávat stále jednotněji důvody jediné velké naděje skrze společnou víru v Ježíše Krista.
Dalším hlavním cílem mojí cesty byla návštěva v ústředním sídle OSN: čtvrtá návštěva papeže po těch, které vykonal Pavel VI.v roce 1965 a Jan Pavel II. v letech 1979 a 1995. U příležitosti 60.výročí ?Všeobecné deklarace lidských práv? mi Prozřetelnost dala možnost potvrdit v nejširším a nejvlivnějším nadnárodním shromáždění hodnotu této Charty a poukázat na její univerzální základ, totiž na důstojnost lidské osoby, kterou Bůh stvořil k svému obrazu a podobě, aby s ním ve světě spolupracovala na jeho velkém plánu života a pokoje. Stejně jako mír je také respekt k lidským právům zakořeněn ve ?spravedlnosti?, to znamená v etickém řádu, který je platný v každé době pro všechny národy a který lze shrnout známým výrokem: ?Nečiň druhým to, co nechceš, aby oni činili tobě? anebo ? řečeno pozitivně - Ježíšovými slovy: ?Co tedy chcete, aby lidé dělali vám, to všechno i vy dělejte jim? (Mt 7,12). Na tomto základě, který vyjadřuje typický přínos Svatého stolce do Organizace spojených národů jsem obnovil a dnes opět obnovuji faktické úsilí katolické církve přispět k posílení mezinárodních vztahů, prostoupených principy odpovědnosti a solidarity.
V mém nitru zanechaly silný dojem i další momenty mého pobytu v New Yorku. V katedrále sv. Patrika v srdci Manhattanu ? opravdovém ?domě modlitby pro všechny národy? jsem slavil mši svatou pro kněze a zasvěcené osoby, pocházejících ze všech částí Ameriky. Nikdy nezapomenu na to, s jakou vřelostí mi blahopřály ke třetímu výročí mého zvolení na Petrův stolec. Byla to dojemná chvíle, kdy jsem ve své službě mocně pocítil veškerou podporu církve. Totéž mohu říci o setkání s mladými a seminaristy, které se konalo v blízkosti diecézního semináře a kterému předcházelo velmi výmluvné setkání s hendikepovanými dětmi a mládeží a jejich rodinami. Mladým, kteří přirozeně žízní po pravdě a lásce, jsem představil několik postav mužů a žen, kteří příkladně dosvědčili evangelium na americké půdě, evangelium pravdy, která osvobozuje k lásce, ke službě a k životu vydávanému pro druhé. Tváří v tvář dnešním temnotám, které ohrožují život mládeže, mohou mladí lidí nalézt ve svatých světlo, které rozptyluje tmu: světlo Krista, naděje pro každého člověka! Tato naděje, silnější než hřích a smrt, naplnila emocionálně silný moment, který jsem v tichosti prožil v prohlubni Ground Zero, kde jsem zapálil svíci a modlil se za všechny oběti oné úděsné tragédie. Moje návštěva nakonec vyvrcholila eucharistickou slavností na Yankee Stadium v New Yorku. Dosud si nesu v srdci onen svátek víry a bratrství, s nimiž jsme oslavili dvousetleté výročí nejstarších diecézí severní Ameriky. Počáteční malé stádo se mimořádně rozvinulo a obohatilo vírou a tradicemi dalších imigračních vln. Této církvi, která čelí nynějším výzvám, jsem mohl s radostí znovu hlásat ?Krista, který je naší nadějí? včera, dnes i navěky.
Drazí bratři a sestry, zvu vás abyste se spojili se mnou a vzdali díky za tuto zdařilou apoštolskou cestu a prosili Boha, aby na přímluvu Panny Marie přinesla hojné plody pro církev v Americe i ve všech částech světa.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Generální audience
odeslat článek
vytisknout článek
