Nový portál Vatikánského rozhlasu

Drazí bratři a sestry,
moje druhá návštěva Apulie ? po Eucharistickém kongresu v Bari ? začíná jako mariánská pouť v tomto zapadlém koutu Itálie a Evropy ve svatyni Panny Marie de finibus terrae. S velkou radostí vás co nejsrdečněji zdravím. Vřelý dík patří biskupovi Vito De Grisantis za to, že mne pozval a srdečně přivítal. Zdravím též další biskupy tohoto regionu, zejména metropolitu z Lecce Mons. Cosmo Francesco Ruppi, jakož i kněze a jáhny, zasvěcené osoby a všechny věřící. S uznáním zdravím ministra Rafaele Fitto, zastupujícího italskou vládu a další přítomné občanské i vojenské autority.

Přál jsem si, aby na tomto historicky tak důležitém poutním místě Panny Marie, byla dnešní liturgie věnována Jí, Hvězdě mořské a Hvězdě naděje. ?Ave maris stella , Dei Mater alma, atque semper virgo, felix caeli porta!? Slova tohoto starobylého hymnu jsou pozdravem, který je jakousi ozvěnou Andělského pozdravení v Nazaretě. Všechny mariánské tituly totiž vypučely a rozkvetly z onoho prvního oslovení, kterým se nebeský posel obrátil k Marii: ?Buď zdráva, milostiplná? (Lk 1,28). Slyšeli jsme v Lukášově evangeliu, které se dobře hodí k této svatyni, jež nese název ? jak dosvědčuje nápis na vstupní bráně jejího atria ? Nejsvětější Panny od Zvěstování. Když Bůh povolal Marii - ?milostiplnou? - byla pro celý lidský rod zažehnuta naděje spásy: dcera našeho lidu nalezla milost v očích Pána, který ji vyvolil za Matku Vykupitele. V prostotě Mariina domu, v chudé Galilejské vesnici začíná se naplňovat velkolepé proroctví spásy: ?Nepřátelství ustanovuji mezi tebou a ženou, mezi potomstvem tvým a jejím. Ono ti rozdrtí hlavu a ty jemu rozdrtíš patu.? (Gn 3,15). Křesťanský lid proto přijal za svůj chvalozpěv, jímž se Hebrejové obrátili k Juditě a který jsme se před chvílí modlili jako responsoriální žalm: ?Požehnaná jsi dcero od Pána, nejvyššího Boha, mezi všemi ženami na zemi.? (Jdt 13,18). Nikoli násilím, nýbrž odvážnou mírností svého ?ano? nás Panna osvobodila. A to nikoli od pozemského nepřítele, ale od starého odpůrce, když udělila tělo Tomu, který mu rozdrtil hlavu jednou pro vždy.

Na moři života a dějin proto Marie září jako Hvězda naděje. Nevyzařuje své vlastní světlo, ale odráží světlo Kristovo, Slunce, jež vyšlo na horizontu lidstva, takže se následováním Mariiny Hvězdy můžeme zvláště ve chvílích temných a bouřlivých orientovat na cestě a udržovat kurs směrem ke Kristu. Apoštol Petr dobře znal tuto zkušenost, kterou prožil v první osobě. Jedné noci, když s ostatními učedníky plul přes Galilejské jezero, byl překvapen bouří. Jejich bárka, zalitá vlnami, už nebyla schopna další plavby. V té chvíli je dostihnul Ježíš, kráčející po vodě a vyzval Petra, aby vystoupil z loďky a přišel k němu. Petr udělal pár kroků mezi vlnami, ale pak pocítil, že se propadá a zvolal: ?Pane, zachraň mne!? Ježíš jej vzal za ruku a zachránil ho (srov. Mt 14,24-33). Tato epizoda se stala znamením zkoušky, kterou měl Petr projít ve chvíli Ježíšova utrpení. Když byl Pán uvězněn, zmocnil se ho strach a třikrát jej zapřel. Byl přemožen bouří. Ale když se jeho oči setkaly s pohledem Krista, Boží milosrdenství jej uchopilo, uvolnilo jeho slzy a pozvedlo z jeho pádu.

Chtěl jsem připomenout tento příběh svatého Petra, protože vím, že toto místo a celá vaše církev jsou zvláštním způsobem spojeny s knížetem apoštolů. Jemu, jak na začátku připomněl biskup, tradice připisuje první zvěstování evangelia na této zemi. Rybář, ?chycený? Ježíšem, rozhodil sítě i tady, a my nyní vzdáváme díky za to, že jsme se stali úlovkem tohoto ?zázračného rybolovu?, který trvá už dva tisíce let a který, jak píše právě sv. Petr, ?nás povolal ze tmy ke svému podivuhodnému světlu? (1 Petr 2,9). Abychom se stali rybáři spolu s Kristem musíme Jím být nejprve ?chyceni?. Svatý Petr je svědkem této skutečnosti, podobně jako sv. Pavel, velký konvertita, jehož dvoutisícileté výročí narození bude za několik dní zahájeno. Jako Petrův nástupce a biskup církve, založené na krvi těchto vynikajících apoštolů, přišel jsem vás utvrdit ve víře v Ježíš Krista, jediného spasitele člověka a světa.

V této svatyni se spojují Petrova a Mariina víra. Zde je možné čerpat z dvojího principu křesťanské zkušenosti: mariánské a petrovské. Oba společně vám, drazí bratři a sestry, pomohou ?začít znovu od Krista?, obnovit vaši víru, aby odpovídala na požadavky naší doby. Maria vás učí, abyste stále naslouchali Pánu v mlčenlivé modlitbě a velkodušně přijímali jeho Slovo v hluboké touze nabízet Bohu sami sebe, své konkrétní životy, aby se jeho Věčné slovo mocí Ducha svatého mohlo dnes, v našich dějinách, opět ?stát tělem?. Maria vám bude pomáhat věrně následovat Ježíše, spojovat se s Ním v nabídce Oběti, nosit v srdci radost jeho Vzkříšení a žít v neustálé chápavosti vůči Duchu Letnic. Také sv. Petr vás bude komplementárně učit, abyste cítili a věřili spolu s církví, pevní ve víře; povede vás, abyste zakoušeli příchuť a přání jednoty a společenství, radost společného putování s pastýři a zároveň vám dá podílet se na horlivém misijním úsilí, abyste se všemi sdíleli evangelium a přičinili se o to, aby dosáhlo i nejzazších končin země.

?De finibus terrae? ? jméno tohoto poutního místa je velmi krásné a působivé, protože připomíná jedny z posledních Ježíšových slov Jeho učedníkům; rozpjaté mezi Evropou a Středomořím, mezi Západem a Východem připomíná nám, že církev nemá hranice. Je universální. Zeměpisné, kulturní, etnické, ba dokonce i náboženské hranice jsou pro církev pozváním k evangelizaci s výhledem na ?společenství v různosti?. Církev se zrodila o Letnicích, zrodila se jako universální a jejím posláním je hovořit všemi jazyky světa. Církev existuje podle původního povolání a poslání, zjevené Abramovi, aby byla požehnáním a dobrodiním všech národů na zemi a aby byla ? slovníkem 2.ekumenického vatikánského koncilu, znamením a nástrojem jednoty pro celé lidské pokolení (srov. Lumen gentium, 1). Církev, která je v Puglii, má výrazné poslání být mostem mezi národy a kulturami. Tento kraj a tato svatyně jsou v tomto smyslu vlastně jakousi předsunutou výspou a jsem velmi rád, že mohu s potěšením konstatovat, ať to bylo již v dopise vašemu biskupovi nebo také nyní, jak mocně je mezi vámi tato sensibilita v ryze evangelním duchu vnímána jako pozitivní.

Drazí přátelé, my dobře víme, proč Pán Ježíš dal velmi zřetelně najevo, že účinnost svědectví je přímo úměrná intenzitě lásky. Je zbytečné upínat se ke končinám země, pokud bychom nejprve nepomáhali jedni druhým v rámci křesťanského společenství. Proto je zásadní pobídka sv. Pavla, kterou jsme před chvílí slyšeli v prvním čtení (Kol 3,12-17), a to nejen pro život vaší církevní rodiny, ale také ve vaší snaze utvářet sociální realitu. V kontextu, který tíhne ke stále většímu podněcování individualismu, je první službou církve výchova k sociálnímu cítění, pozornosti k bližnímu, k solidaritě a sdílení. Církev, obdařená od svého Pána neustále se obnovujícím duchovním nábojem, vyjevuje svou schopnost vyvíjet pozitivní vliv také na poli sociálním, protože prosazuje obnovené lidství, otevřené a konstruktivní lidské vztahy v úctě a službě především těm posledním a nejslabším.

Tady v kraji Salento, jakož i v celé jižní Itálii, jsou církevní společenství místem, kde se mladé generace mohou učit naději, jež není utopií, ale pevnou důvěrou v sílu dobra. Dobro vítězí, a přestože se může někdy jevit jako poražené svévolí a vychytralostí, ve skutečnosti nadále mlčky a ve skrytu působí a přináší dlouhodobé plody. Toto je křesťanská sociální obnova, založená na přeměně svědomí, na morální formaci a modlitbě. Ano, protože modlitba dává sílu věřit a bojovat za dobro i tehdy, když bychom lidsky byli pokoušeni ztratit odvahu a ustupovat. Iniciativy, které před chvílí v úvodu biskup citoval, totiž dílo sester z kongregace Marcelline nebo otců trinitářů a další, které na svém území rozvíjíte, jsou výmluvnými znameními tohoto typicky církevního stylu prosazovaní lidství a sociální podpory. Rád bych zároveň, využívaje přítomnosti občanských autorit, připomněl, že křesťanské společenství nikdy nemůže ani nechce nahrazovat legitimní a potřebné kompetence institucí, ba dokonce je v jejich poslání stimuluje a podporuje, přičemž se neustále snaží s nimi spolupracovat k dobru všech, zejména v situacích velkých obtíží a těžkostí.

Myšlenky se nakonec vracejí opět k Nejsvětější Panně. Z této mariánské svatyně de finibus terrae bych se rád vydal duchovně na pouť po dalších mariánských svatyních Salenta, opravdových klenotů zasazených do tohoto poloostrova, vyčnívajícího jako most směrem k moři. Mariánská lidová zbožnost se zrodila pod podivuhodným vlivem baziliánské zbožnosti k Theotokos, zbožnosti, kterou pak pěstovali synové sv. Benedikta, sv. Dominika, sv. Františka a kterou vyjadřují překrásné kostely a kaple, které si zasluhují záchovu a péči jakožto znamení bohatého náboženského a civilizačního dědictví vašeho lidu. Obracíme se tedy znovu k Tobě, Nejsvětější Panno Maria, která jsi neochvějně setrvala u paty kříže svého Syna. Ty jsi vzor víry a naděje v sílu pravdy a dobra. Slovy starobylého hymnu tě vzýváme: ?Zlom pouta utiskovaným, dej světlo slepým, vyžeň od nás vše zlé, vypros nám vše dobré?. A s pohledem upřeným k horizontu, kde se nebe i moře spojují, chceme ti svěřit ty národy, které žijí na pobřeží Středozemního moře i všechny ostatní z celého světa a vyprošovat všem rozvoj a pokoj: ?Daruj nám dny pokoje, bdi nad naší cestou, učiň, ať spatříme tvého Syna, naplněni radostí v nebi?. Amen.

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Homilie