23.9.2013 

Ani v agendě druhé italské pastorační cesty papeže Františka nechybělo setkání s obyvateli „existenciálních periferií“, kteří jej čekali v historickém jádru přístavního města. Katedrálu Panny Marie zaplnili vězni z největší ostrovní věznice (Carcere di Buoncammino), která se potýká s trvalým nedostatkem kapacit a personálu. Čtyřicet procent z téměř šesti set vězňů je drogově závislých. Místní Charita ve věznici provozuje středisko denních služeb za pomoci padesátky dobrovolníků. Dalšími posluchači Svatého otce byli chudí lidé, klienti místní Charity. Jak vyplynulo z charitní výroční zprávy, zveřejněné krátce před papežovým příjezdem, jejich počet se za poslední dva roky zdvojnásobil. Zatímco za celý rok 2012 charitní střediska vyhledalo zhruba šest tisíc (6039) lidí, jenom za první čtvrtletí letošního roku to bylo 5700 potřebných. Většina z nich je bez práce. Jak podotkl arcibiskup Cagliari, na Sardinii povážlivě stoupl počet sebevražd mezi živnostníky a maloobchodníky.

Svatý otec ihned v počátku vyslovil svou radost z tohoto setkání se světem nouze.

„Zde mezi vámi se cítím jako doma. A doufám, že rovněž vy se v této katedrále cítíte jako doma. Jak říkáme v Latinské Americe, „tento dům je vaším domem“. Je to váš domov. Silně a konkrétně tu zažíváme, že jsme všichni bratři. Je zde jediný Otec – náš nebeský Otec – a jediný Učitel, Ježíš Kristus. (…)V našem shromáždění není nikdo lepší než druhý. Před Otcem jsme si všichni rovni. Všichni!“

Papež poté ve třech úvahách rozvinul, co to znamená jít cestou milosrdné lásky.

„Při pohledu na Ježíše spatřujeme, že si vybral cestu pokory a služby. On sám dokonce je touto cestou. Ježíš nebyl nerozhodný či lhostejný. Podstoupil volbu a dovedl ji až do konce. Rozhodl se, že se stane člověkem, a jako člověk že bude služebníkem, až do smrti na kříži. Toto je cesta lásky, neexistuje žádná jiná. Chápeme tedy, že milosrdná láska není pouhá asistence, abychom tak uklidnili vlastní svědomí. Něco takového se nenazývá láska, nýbrž obchod. Láska je nezištná. Milosrdná láska je životní volba, je to způsob bytí, styl života, cesta pokory a solidarity. K této lásce nevede žádná jiná cesta než pokora a solidarita.“

Svatý otec pak opět nadnesl téma „skartační kultury“. Vyhazuje se vše nepotřebné a zůstávají jenom ti, kteří sebe sama vnímají jako spravedlivé, čisté a neposkvrněné. Jsou to však chudáci, poznamenal.

„Slovo solidarita obtěžuje, protože nás zavazuje, abychom pohlédli na druhého člověka a s láskou se mu vydali. Je lépe je odstranit ze slovní zásoby, aby nám už nevadilo. My však říkáme – nikoliv, protože cesta vede tudy, skrze pokoru a solidaritu. Vymysleli ji kněží? Ne, je to Ježíšova cesta, on tak sám sebe nazval, a my po této cestě chceme kráčet. Kristova pokora není mravní ponaučení či sentiment. Je skutečná, je to volba stát se malým, žít s nejmenšími, vyděděnými, mezi námi, kteří jsme všichni hříšníci. Ovšem pozor, není to ideologie! Je to způsob bytí a životní styl, který vychází z lásky, z Božího srdce“

Avšak dívat se na Ježíše nepostačuje, je nutné Krista následovat, pokračoval Petrův nástupce. Ježíš nevstoupil do světa, aby se tu předvedl jako na módní přehlídce. Ježíš je cesta – a cesta slouží k chůzi.

„ Nemůžeme Ježíše následovat na cestě lásky, pokud se v první řadě nemáme rádi navzájem. (…) Je třeba prokazovat milosrdenství, avšak milosrdně. Účastnit se srdcem. Činit milosrdenství s láskou, něhou a vždy s pokorou! Víte, že někdy ve službě chudým narážíme také na aroganci? Jsem si jist tím, že jste se s ní už setkali. S onou zpupností ve službě těm, kteří naši službu potřebují. Někteří mají této služby plná ústa a krášlí se jí; jiní chudými manipulují v osobním nebo skupinovém zájmu. Vím, že je to lidské, ale dobré to není a Ježíšovo už vůbec ne. Dokonce je to hřích! Těžký hřích, protože je to zneužívání potřebných, kteří jsou Ježíšovým tělem, k vlastní marnivosti. Využívám Ježíše ke své domýšlivosti – a to je těžký hřích. Bylo by lépe, kdyby takoví lidé zůstali doma.“

Pro dobrého Pastýře je předmětem zvýšené péče právě to, co je vzdálené, opovrhované a opuštěné na okraji. Církev nemůže jednat jinak, než si osvojit tuto Pastýřovu zálibu a pozornost. V církvi jsou první ti, kteří toho nejvíce potřebují – lidsky, duchovně, materiálně, zdůraznil Svatý otec.

„Následujeme-li Krista cestou milosrdné lásky, rozséváme naději. (…)Kdo nese politickou a občanskou zodpovědnost, má svůj vlastní úkol, který my, jako občané, musíme aktivně podporovat. Někteří členové křesťanské komunity jsou povoláni, aby se angažovali na poli politiky, která je vysokou formou lásky, jak říkával Pavel VI. Avšak jako církev neseme všichni výraznou zodpovědnost za to, abychom rozsévali naději dobročinnými díly a snahou o co nejlepší spolupráci s veřejnými institucemi, při zachování příslušných kompetencí.“

Zakončil Svatý otec svou promluvu ke klientům a zaměstnancům sardinské Charity, jejíž plné znění si můžete přečíst ZDE.

Po společné modlitbě papež každého z přítomných osobně pozdravil. V budově arcibiskupství vedle katedrály papeže Františka mimo oficiální program očekávaly řeholnice, včetně členek klauzurních společenství.

„Zdravím zvláště klauzurní sestry, jste totiž oporou církve a její duchovní podporou. Jděte dál v této jistotě. Pán vás povolal, abyste církev podpořily modlitbou, která má velký význam.“

Zněl papežův pozdrav řeholnicím, kterým udělil své požehnání a požádal je o modlitbu za sebe.

Jana Gruberová

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.