5.10.2013 

Odpolední program páteční pastorační návštěvy papeže v Assisi začínal v nedaleké poustevně Carceri, kde sv. František trávíval čas svojí duchovní obnovy. Petrův nástupce se zde pomodlil v jeskyni světce a potom se vydal do assiské katedrály sv. Rufina, kde se konalo setkání s diecézním společenstvím, kněžími, řeholníky, řeholnicemi a laiky, pastoračními asistenty a členy farních rad. Papež František začal svoji promluvu právě zmínkou o důležitosti pastoračních rad, bez nichž biskup nemůže vést diecézi, ani farář svoji farnost. V katedrále sv. Rufina, zcela zaplněné věřícími, se uchovává křtitelnice, z níž byli pokřtěni sv. František a sv. Klára, papež zmínil probíhající diecézní synod a stručně se dotknul tří aspektů života společenství místní církve:

„První věcí je naslouchat Božímu Slovu. Myslím, že všichni můžeme trochu tento aspekt vylepšit. Stát se všichni lepšími posluchači Božího Slova, abychom byli chudší na svoje slova a bohatší na Jeho Slova. Myslím na kněze, který má úkol kázat. Jak může kázat, pokud nejprve neotevřel svoje srdce a nenaslouchal mlčky Slovu Božímu? Pryč s těmi nekonečnými, nudnými kázáními, ze kterých nelze nic pochopit.“

Potom se papež František věnoval aspektu putování a mimo jiné řekl:

„Tady myslím opět na vás kněze a dovolte mi, abych se zařadil mezi vás. Co je pro nás krásnějšího než putovat s naším lidem? Je to krásné! Myslím na faráře, kteří znají své farníky jménem a navštěvují je. Jeden z nich mi říkal, že zná v každé rodině i jméno jejich psa. To je krásné.
…
Nejdůležitější věcí však je putovat společně, spolupracovat, vzájemně si pomáhat, prosit o prominutí, uznávat vlastní chyby a prosit o odpuštění, ale také přijímat omluvy druhých a promíjet, to je velmi důležité! Někdy myslím na manželství, která se po mnoha letech rozdělí. „Nerozumíme si, vzdálili jsme se.“ Asi nedovedli požádat včas o odpuštění. Možná nedovedli včas odpustit. A novomanželům dávám vždycky tuto radu: „Hádejte se, jak chcete. A když létají talíře, tak ať. Nikdy však neskončete den bez smíření. Nikdy.“ A když se manželé naučí říkat: „Promiň, byl jsem unaven“ anebo jen učiní nepatrné gesto, pak nastává pokoj, a další den se žije znovu. To je krásné tajemství a zamezuje oněm bolestným rozdělením. Je důležité kráčet v jednotě, bez útěků vpřed, bez stesku po minulosti. A během putování se povídá, poznává, vládne vzájemné sdílení a rodina tak roste.“

Jako poslední aspekt života místní církve uvedl misijní rozměr, totiž zvěstovat až na periferie:

Pravé existenciální periferie jsou ty, kde není Boha. Periferiemi této diecéze jsou v prvním smyslu např. ty zóny, kterým hrozí, že zůstanou na okraji, mimo svit reflektorů. Jsou to však také lidé, lidské skutečnosti fakticky vytlačované na okraj a pohrdané. Jsou to možná lidé, kteří se fyzicky nacházejí ve středu, ale duchovně jsou vzdáleni. Nemějte strach vyjít vstříc těmto lidem, těmto situacím. Nenechte se brzdit předsudky, zvyky, mentální a pastorační strnulostí, oním známým „vždycky se to dělalo takto“! Na periferie je však možné jít jedině tehdy, nosí-li se v srdci Boží slovo a putuje se spolu s církví jako sv. František. Jinak přinášíme sami sebe a nikoli Boží Slovo, a to není dobré, nikomu to neprospívá! My nejsme těmi, kdo zachrání svět. Jedině Pán jej zachraňuje!
Vidíte, drazí přátelé, nedal jsem vám žádné nové recepty. Nemám je a nevěřte tomu, kdo říká, že je má: neexistují. Našel jsem však ve vaší církvi krásné a důležité aspekty, které musí růst a v nich vás chci utvrdit. Naslouchejte Slovu, putujte bratrsky ve společenství, hlásejte evangelium na periferiích! Pán vám žehnej, Matka Boží chraň a svatý František ať vám pomáhá žít radost z toho, že jste Pánovými učedníky.“

PLNÉ ZNĚNÍ promluvy papeže je ZDE

Končil papež František svoji promluvu k diecéznímu společenství místní církve v Assisi.

Z katedrály sv. Rufina se Svatý otec odebral do baziliky sv. Kláry, v jejíž kryptě odpočívá tělo první Františkovy učednice. Papež zde setrval v tiché modlitbě a poklonil se také kříži z kostela sv. Damiána. Poté v chórové kapli promluvil k sestrám klariskám.

„Když klauzurní sestra zasvětí celý svůj život Pánu, nastává proměna, kterou nikdy bezezbytku nepochopíme. Normálně bychom si pomysleli, že se tato sestra uchyluje do izolace, že zůstává sama s Absolutnem, sama s Bohem; že žije asketicky a kajícně. To však není cesta katolické klauzurní řeholnice, ani cesta křesťanské sestry. Cesta vždy prochází skrze Ježíše Krista! (…)Vede k pravému opaku toho, co by nám vnukala představa o asketické klauzurní sestře. Jde-li sestra cestou Ježíšovy kontemplace, modlitby a kajícnosti s Ježíšem Kristem, stává se navýsost lidská. Klauzurní sestry jsou povolány k této výjimečné lidskosti; lidskosti, jakou má Matka církev. Mají být lidské, chápat všechny životní záležitosti, rozumět lidským problémům, umět odpustit a prosit Pána za lidi. V tom spočívá vaše lidství. A vaše lidství přichází touto cestou, Vtělením Slova, cestou Ježíše Krista.“

Čím se vyznačuje sestra, která je skutečně lidská?, dotazoval se Svatý otec. Tím, že se ve správný čas raduje. Rmoutí mne pohled na smutné sestry, dodal papež, anebo na sestry s profesionálním úsměvem letušky.

„Neusmívají se z radosti, která vychází z nitra, z neustálého bytí s Ježíšem Kristem. Když jsem dnes při mši svaté mluvil o kříži, před kterým se modlil svatý František, řekl jsem, že Ježíš na tomto kříži má otevřené oči a otevřené rány, z kterých vytéká krev. Toto máte kontemplovat – realitu. Skutečného Ježíše Krista. Máte rozjímat nikoliv o abstraktních představách, které vysoušejí mozek, ale o Kristových ranách! Ježíš si je odnesl s sebou do nebe a stále je má! Toto je cesta lidskosti procházející skrze Ježíše Krista – být neustále s Ním, Bohočlověkem.“

Je proto velmi krásné, pokračoval Petrův nástupce, když lidé přicházejí do hovorny kláštera, žádají o modlitbu a mluví o svých problémech. Sestra jim možná neřekne nic mimořádného, ale její slova vycházejí z rozjímání Ježíše Krista, a tím ze znalosti lidství.

„Vaše cesta je zde – a nikoliv v přemrštěné duchovnosti. Přichází mi na mysl zakladatelka konkurenčních klášterů, sv. Terezie. Když za ní přišla nějaká duchovně povznesená sestra, řekla kuchařce: „Prosím tě, dej jí biftek!“. Buďte tedy neustále s Ježíšem, mějte lidskost Ježíše Krista. Slovo totiž přišlo v těle, Bůh se pro nás stal člověkem. To vám dodá lidskou svatost – velkou, krásnou a zralou, svatost matky. Církev si přeje, abyste byly matkami. Matkami, které dávají život. Když se například modlíte za kněze, za seminaristy, máte k nim mateřský vztah. Svou modlitbou jim pomáháte, aby se stávali dobrými pastýři Božího lidu. Ale nezapomínejte přitom na biftek svaté Terezie!“

Papež František se pak krátce zmínil o komunitním životě: Odpouštějte si, snášejte se navzájem, protože život ve společenství není jednoduchý. Ďábel využívá čehokoliv, aby nás rozdělil, zdůraznil potom:

„Klášter nemá být očistec, ale rodina. Problémy jsou a budou, ale stejně jako v rodině je nutné s láskou hledat řešení. Nelze někoho zničit, aby se něco vyřešilo a aby už raději neexistovala soupeřivost. Pečujte o život společenství, protože když komunita žije jako v rodině, je v jejím středu Duch svatý. (…) Stále se širokým srdcem promíjet, všechno snášet, nevychloubat se, ze srdce se usmívat. Znamením toho všeho je radost.“

PLNÉ ZNĚNÍ promluvy svatého otce k sestrám klariskám ZDE

Závěrečné okamžiky včerejší návštěvy Assisi vyplnilo setkání s mládeží. Svatého otce na náměstí před bazilikou Panny Marie Andělské čekalo asi čtyřicet tisíc mladých lidí. Papež se pomodlil v kapličce Porciunkule, zabudované do interiéru baziliky, a poté ve své promluvě reagoval na čtyři otázky mladých lidí. První kladl manželský pár a týkala se jejich životní cesty.

„Co je manželství? Je to povolání stejně tak jako kněžství nebo řeholní život. Dva křesťané, kteří vstupují do manželství, ve své lásce rozpoznali Pánovo volání. Svátost manželství tuto lásku zahaluje do Boží milosti, zapouští její kořeny v samém Bohu. Díky tomuto daru, v jistotě tohoto povolání, lze bezpečně vykročit a nemít z ničeho strach, protože společně bude možné čelit všemu! (…) Společnost, v níž jste se narodili, upřednostňuje individuální práva spíše než rodinu. Dává přednost vztahům, které trvají, jen dokud se nevyskytnou problémy.“

Další nesnází je dnešní kultura prozatímnosti, pokračoval papež. Zdá se, že nic není definitivní, vše je pouze provizorní. Taková je kultura prozatímnosti, ale Ježíšova spása není dočasná, je konečná, zdůraznil.

„Chtěl bych vám tedy říci, abyste neměli strach podstoupit definitivní krok, nebojte se toho. Kolikrát jsem jen vyslechl maminky, které si stěžovaly: »Otče, mám třicetiletého syna a nechce se ženit. Nevím, co s ním dělat. Má krásné děvče, ale nemůže se rozhodnout«. Ale, paní, odpovídám, přestaňte mu žehlit košile! (smích, potlesk) Je to tak! Neobávejte se definitivních kroků, jakým je manželství. Prohlubujte vaši lásku, respektujte její čas a vyjádření, modlete se a dobře se připravte, ale pak mějte důvěru, že Pán vás nikdy neopustí. Dovolte mu, aby k vám domů přišel jako člen rodiny, a On vás bude stále podporovat.“

Jak však rozpoznat povolání, které je k manželství komplementární, tedy povolání k celibátu a panenství pro Boží království? Na to papež František vzápětí odpověděl.

„Modlit se a jít s církví. Tyto dvě věci jdou ruku v ruce, jsou vzájemně propletené. Na počátku každého povolání k zasvěcenému životu silně zakoušíme Boha. Na tento zážitek nikdy nelze zapomenout, vzpomíná se na něj celý život. (…)Vztah k Bohu se netýká jedné části našeho bytí, týká se všeho. Je to natolik velká, krásná a pravá láska, že všeho zasluhuje a stojí za veškerou naši důvěru. Jedno bych však chtěl silně zdůraznit, a to zejména dnes : panenství pro Boží království neznamená odmítnutí, ale souhlas. Obnáší zajisté zřeknutí se manželského svazku a vlastní rodiny, ale jeho základem je souhlas, jako odpověď bezvýhradnému souhlasu, který Kristus projevuje vůči nám. A tento souhlas dává plodnost.“

Slovem evangelium pak Svatý otec zodpověděl poslední dotazy, které se týkaly sociální angažovanosti a evangelizace.

„Evangelium se, drazí přátelé, netýká pouze náboženství. Týká se člověka – celého člověka, světa, společnosti, lidské civilizace. Evangelium je poselství Boží spásy pro lidstvo. Řekneme-li však „poselství spásy“, není to jakési rčení, pouhá slova nebo prázdná slova, jakých je dnes spousta! Lidstvo skutečně potřebuje spásu! Každý den to vidíme, když listujeme novinami, nebo posloucháme televizní zprávy; ale vidíme to také ve svém okolí, lidech, situacích, sami na sobě. Spásu potřebuje každý z nás, protože sami to nezvládneme. Potřebujeme vykoupení ze zla. Zlo působí, vykonává svou práci. Není však nepřemožitelné a křesťan se zlu nepodvoluje. (…)Přinášíme-li evangelium svědectvím vlastního života, měníme tím svět!“

PLNÉ ZNĚNÍ promluvy papeže k mládeži ZDE

Zakončil papež František své setkání s mladými lidmi.

Večer ještě Svatý otec soukromě navštívil Rivotorto a tzv. Tugurio, tedy původní chýši, ve které sv. František s prvními bratry přebýval.

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.