Dobré odpoledne, drazí bratři a sestry diecézního společenství!
Děkuji za přijetí vám kněžím, řeholnicím a řeholníkům, laikům z pastoračních rad! Pastorační rady jsou nezbytné! Biskup nemůže řídit diecézi bez pastoračních rad. Farář nemůže vést farnost bez pastoračních rad. Jsou zásadní. Jsme v katedrále. Zde jsou uchovávány křtitelnice, ze kterých byli pokřtěni svatý František a svatá Klára a které se dříve nacházely v kostele Panny Marie. Památka křtu je důležitá. Křest je naším zrozením jakožto dětí matky církve. Něco se vás zeptám: kdo z vás zná den svého křtu? Málokdo! Nyní tedy domácí úkoly. Mami, tati, řekni mi, kdy jsem byl pokřtěn? To je důležité, protože je to den našeho narození jakožto Božích dětí. Jeden Duch, jeden křest v různosti charismat a služeb. Je velkým darem být církví, tvořit Boží lid! Všichni jsme lidem Božím. V harmonii, ve společenství rozdílů, jež je dílem Ducha svatého, protože Duch svatý je harmonie a působí harmonii; je Jeho darem a máme být otevřeni Jeho přijetí!
Biskup je strážcem této harmonie. Biskup je strážcem tohoto daru harmonie v různosti. Proto papež Benedikt chtěl, aby pastorační aktivita papežských františkánských bazilik byla integrována do té diecézní. Biskup má totiž vytvářet harmonii. Je to jeho poslání, jeho povinnost a jeho povolání. A má k tomu zvláštní dar. Jsem rád, že jdete touto cestou ku prospěchu všech, v poklidu spolupracujete a povzbuzuji vás, abyste pokračovali. Pastorační vizitace, která se nedávno skončila, a diecézní synod, na který se chystáte, jsou silnými momenty růstu této církve, kterou Bůh zvláštním způsobem požehnal. Církev roste přitažlivostí a přitahuje svědectvím, které dává Božímu lidu každý z nás.
Nyní bych chtěl krátce poukázat na některé aspekty života vašeho společenství. Nechci vám říkat nové věci, ale utvrdit vás v tom nejdůležitějším, co charakterizuje vaše diecézní putování.
1. První věcí je naslouchat Božímu Slovu. To je církev, jak řekl váš biskup, totiž společenství, které s vírou a láskou naslouchá Pánu, který promlouvá. Pastorační plán, který prožíváte, naléhá právě na tuto zásadní dimenzi. Je to Boží Slovo, které vzbuzuje víru, živí ji a regeneruje. Boží Slovo se dotýká srdcí, obrací je k Bohu a Jeho logice, která se tolik liší od té naší. Boží Slovo ustavičně obnovuje naše společenství.
Myslím, že všichni můžeme trochu tento aspekt vylepšit. Stát se všichni lepšími posluchači Božího Slova, abychom byli chudší na svoje slova a bohatší na Jeho Slova. Myslím na kněze, který má úkol kázat. Jak může kázat, pokud nejprve neotevřel svoje srdce a nenaslouchal mlčky Slovu Božímu? Pryč s těmi nekonečnými, nudnými kázáními, ze kterých nelze nic pochopit. Myslím na matku a otce, kteří jsou prvními vychovateli. Jak mohou vychovávat, pokud jejich svědomí není osvěcováno Božím Slovem, a pokud způsob jejich myšlení a jednání není veden Slovem? Jaký příklad mohou dávat dětem? To je důležité, protože potom matka i otec naříkají: „Ach, to naše dítě..“ Ale jaké svědectví jsi mu podal? O čem jsi s ním mluvil? O Božím Slovu anebo o slovu televizního zpravodajství? Už matka i otec musí mluvit o Božím Slovu! A myslím na katechety a všechny vychovatele. Jestliže jejich srdce nebylo zapáleno Božím Slovem, jak mohou rozehřát srdce druhých, dětí, mladých, dospělých? Nestačí číst Písmo svaté, je třeba naslouchat Ježíši, který v něm mluví. Právě Ježíš mluví v Písmech. Je třeba být anténami, které přijímají Boží Slovo a jsou na ně naladěny, aby pak byly anténami, které sdělují! Přijímá se a sděluje se. Duch svatý oživuje Písma, umožňuje chápat je v hloubi, v jejich pravém a plném smyslu! Položme si jako jednu z otázek na synodu tuto: jaké místo má Slovo Boží v mém každodenním životě? Jsem naladěn na Boha nebo na různá módní slova či na sebe sama. Tuto otázku by si měl položit každý z nás.
2. Druhým aspektem je putování. Je to jedno z mých oblíbených slov, když myslím na křesťana a církev. Pro vás však má zvláštní význam, protože zahajujete diecézní synod, a pořádat synod znamená putovat společně. Myslím, že to je opravdu nejkrásnější zkušenost, kterou žijeme, totiž být součástí putujícího lidu, putovat v dějinách spolu s jejich Pánem, který kráčí mezi námi! Nejsme izolováni, nekráčíme sami, ale jsme součástí jediného Kristova stádce, které putuje společně.
Tady myslím opět na vás kněze a dovolte mi, abych se zařadil mezi vás. Co je pro nás krásnějšího než putovat s naším lidem? Je to krásné! Myslím na faráře, kteří znají své farníky jménem a navštěvují je. Jeden z nich mi říkal, že zná v každé rodině i jméno jejich psa. To je krásné. Často to opakuji: kráčet spolu s naším lidem, někdy vpředu, jindy uprostřed a někdy vzadu. Vpředu kvůli vedení, uprostřed kvůli jeho povzbuzování a podporování, vzadu kvůli udržování jednoty, aby se nikdo neocitl příliš moc pozadu a ještě z jiného důvodu, protože lid má „čich“ pro nové cesty, má sensus fidei, jak říkají teologové. Co je krásnějšího? A na synodu musí být také to, co Duch svatý říká laikům, lidu Božímu, všem.
Nejdůležitější věcí však je putovat společně, spolupracovat, vzájemně si pomáhat, prosit o prominutí, uznávat vlastní chyby a prosit o odpuštění, ale také přijímat omluvy druhých a promíjet, to je velmi důležité! Někdy myslím na manželství, která se po mnoha letech rozdělí. „Nerozumíme si, vzdálili jsme se.“ Asi nedovedli požádat včas o odpuštění. Možná nedovedli včas odpustit. A novomanželům dávám vždycky tuto radu: „Hádejte se, jak chcete. A když létají talíře, tak ať. Nikdy však neskončete den bez smíření. Nikdy.“ A když se manželé naučí říkat: „Promiň, byl jsem unaven“ anebo jen učiní nepatrné gesto, pak nastává pokoj a další den se žije znovu. To je krásné tajemství a zamezuje oněm bolestným rozdělením. Je důležité kráčet v jednotě, bez útěků vpřed, bez stesku po minulosti. A během putování se povídá, poznává, vládne vzájemné sdílení a rodina tak roste. Ptejme se zde: jak putujeme? Jak putuje naše diecéze? Jde společně? A co učiním já, aby putovala opravdu společně? Nechci zacházet do tématu klevet. Vy však víte, že vždycky působí rozdělení!
3. Tedy: naslouchat, putovat a za třetí misijní aspekt: zvěstovat až na periferie. Také toto jsem převzal od vás, z vašich pastoračních plánů. Nedávno o tom mluvil biskup. Chci to však zdůraznit, poněvadž je to prvek, který jsem intenzivně prožíval, když jsem byl v Buenos Aires. Je důležité vycházet vstříc druhým, na periferie, které jsou místy, ale především to jsou lidé v obtížných životních situacích. A to je případ diecéze, kterou jsem měl dříve, totiž Buenos Aires. Jedna periferie mi působila velkou bolest. Potkával jsem v rodinách střední třídy děti, které neuměly udělat znamení kříže. Toto je periferie! A já se vás ptám: jsou tady, v této diecézi děti, které se neumějí přežehnat? Myslete na to. Pravé existenciální periferie jsou ty, kde není Boha.
Periferiemi této diecéze jsou v prvním smyslu slova např. ty zóny, kterým hrozí, že zůstanou na okraji, mimo svit reflektorů. Jsou však také lidé, lidské skutečnosti fakticky vytlačované na okraj a pohrdané. Jsou to možná lidé, kteří se fyzicky nacházejí ve středu, ale duchovně jsou vzdáleni.
Nemějte strach vyjít vstříc těmto lidem, těmto situacím. Nenechte se brzdit předsudky, zvyky, mentální a pastorační strnulostí, oním známým „vždycky se to dělalo takto“! Na periferie je však možné jít jedině tehdy, nosí-li se v srdci Boží slovo a putuje-li se spolu s církví jako sv. František. Jinak přinášíme sami sebe a nikoli Boží Slovo, a to není dobré, nikomu to neprospívá! My nejsme ti, kdo zachrání svět. Jedině Pán jej zachraňuje!
Vidíte, drazí přátelé, nedal jsem vám žádné nové recepty. Nemám je a nevěřte tomu, kdo říká, že je má: neexistují. Našel jsem však ve vaší církvi krásné a důležité aspekty, které musí růst a v nich vás chci utvrdit. Naslouchejte Slovu, putujte bratrsky ve společenství, hlásejte evangelium na periferiích! Pán vám žehnej, Matka Boží chraň a svatý František ať vám pomáhá žít radost z toho, že jste Pánovými učedníky.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Promluvy
odeslat článek
vytisknout článek
