Nový portál Vatikánského rozhlasu

Upozorňujeme, že aktuální program České sekce Vatikánského rozhlasu již najdete pouze na našich nových internetových stránkách

https://www.vaticannews.va/cs.html

Portál radiovaticana.cz bude dále sloužit jako archiv starších vysílání České sekce (roky 2007-2020). V sekci Podcast na našich nových stránkách naleznete archiv denních pořadů Vatikánského rozhlasu v češtině od listopadu roku 2018.

Přejít na stránky Vatican News
VaticanNews.va

   28. 10. 2021

RSS  RSS zpráv  Podcast denních pořadů       

Hlavní stránka

Zprávy

Svatý otec

Publicistika

Rozhovory

Homilie

Seriály

Speciály

Zvukový archiv

Denní programy


Redakce

Program

Frekvence

Fotogalerie

Technika

Historie

Kontakty


Anketa


O webu

Rozhovory online

Rozšířené hledání

Odkazy


Zasílání novinek

Nejčtenější



Cirkev cz Liturgie cz Rádio Proglas TV Noe Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova Res Claritatis Vysokoškolské katolické hnutí Česká republika Pastorace na webu Katolik.cz KTF UK Stránky pro animátory seniorů NAVRCHOLU.cz
 
Svatý otec

 Promluvy 

21.12.2020 

Nezpěčujme se krizi, přijměme ji jako čas milosti

Česká sekce RV

Drazí bratři a sestry,

1. Narození Ježíše Nazaretského je tajemství narozenin, které nám připomínají, že „lidé, ačkoli musí zemřít, nerodí se, aby umřeli, nýbrž aby začali“[1], jak pronikavě a rázně podotýká židovská filosofka, Hannah Arendtová, která obrací myšlenku svého učitele Heideggera, podle něhož se člověk rodí jako „bytí k smrti“. Na troskách totalitarismu 20. století Arendtová uznává jasnou pravdu: „Zázrak, který zachraňuje svět, oblast lidských věcí před »normálním« přirozeným úpadkem je skutečnost narození [...]. Právě tato víra ve svět a naděje pro svět nalezla svůj nejkrásnější a snad i nejstřízlivější výraz v několika slovech, jimiž evangelium hlásá svoji »dobrou zvěst«: »Narodilo se nám dítě«.“[2]

2. Vzhledem k mysteriu Vtělení, u Dítěte ležícího v jeslích (srov. Lk 2,16), a také vzhledem k mysteriu Paschy, tváří v tvář Ukřižovanému nacházíme svoje místo pouze tehdy, jsme-li bezbranní, pokorní a soustředění na to, co je podstatné; teprve uskutečňujeme-li ve svém prostředí i v římské kurii životní program, předložený svatým Pavlem: »Daleko ať je od vás každá zahořklost, prchlivost, hněv, hádání, nactiutrhání a všechny druhy špatnosti. Spíše buďte k sobě navzájem dobří, milosrdní a jeden druhému odpouštějte, jak i Bůh odpustil vám pro Kristovy zásluhy« (Ef 4,31-32); teprve budeme-li »opásáni pokorou« (1 Petr 5,5) a následovat Ježíše, který je »tichý a pokorný srdcem« (Mt 11,29); teprve zaujmeme-li »poslední místo« (Lk 14,10) a staneme-li se »služebníky všech« (srov. Mk 10,44). V tomto smyslu se sv. Ignác ve svých Duchovních cvičeních posouvá až k tomu, že žádá, abychom v představě scény u jeslí udělali ze sebe „ubohého a nehodného služebníčka, který se na ně bude dívat, nazírat a sloužit jim v jejich potřebách“ (Duchovní cvičení, 114,2).

Děkuji kardinálu děkanovi za jeho slova na uvítanou, jimiž o těchto Vánocích vyjádřil pocity všech. Děkuji, kardinále Re.

3. Tyto Vánoce jsou pandemické, jsou krizí, která ve zdravotnictví, ekonomii, společnosti, ba i církvi zasadila ránu celému světu.

Krize přestala být otřepanou frází promluv a intelektuálního establishmentu a stala se realitou, která je všem společná.

Tato rána byla kritériem a současně velkou šancí na obrácení a obnovu autenticity.

Když jsem 27. března zatoužil modlit se za všechny a spolu se všemi na Svatopetrském náměstí, vyprázdněném, ale plném sounáležitosti, spojující všechny kouty země, mohl jsem nahlas promluvit o jednom z významů „bouře“ (srov. Mk 4,35-41), která postihla svět: „Bouře demaskuje naši zranitelnost a odhaluje falešné a povrchní jistoty, na kterých jsme vystavěli své  programy a plány, zvyky a priority. Ukazuje nám, že jsme nechali usnout a opustili to, co živí, podporuje a posiluje náš život a naši komunitu. Bouře odkrývá všechny snahy o vytěsnění a opominutí toho, co oživuje duši našich národů, odhaluje každý pokus o umrtvení pomocí zdánlivě „spasitelných“ návyků, neschopných dovolávat se našich kořenů a evokovat paměť našich starců, čímž se zbavujeme imunity nezbytné pro vyrovnání se s protivenstvím. Bouří spadly masky oněch stereotypů, jimiž jsme zastírali svoje „ego“ ve stálé snaze o vlastní image, a znovu byla odhalena ona (požehnaná) sounáležitost, od níž se nelze odtrhnout: sounáležitost bratří“ (Meditace při mimořádné pobožnosti Urbi et Orbi, 27. března 2020).

4. Prozřetelnost tomu chtěla, abych právě v těchto těžkých dobách napsal Fratelli tutti, encykliku věnovanou bratrství a sociálnímu přátelství. Toto krásné ponaučení se váže k evangeliu o Ježíšově narození. Je to lekce o nové spoluúčasti a sjednocení, jež vzniká mezi těmi, kdo jej uskutečňují: Maria, Josef, pastýři, mudrcové a ti všichni, kteří takovým či onakým způsobem darovali svoje bratrství, svoje přátelství, aby v mračnech dějin mohlo být přijato Slovo, které se stalo tělem (Jan 1,14). Do úvodu této encykliky jsem napsal: „Velmi toužím, abychom v této době, kdy je nám dáno žít, byli uznáním důstojnosti každé lidské osoby znovu schopní mezi všemi oživit světovou touhu po bratrství. Mezi všemi: »Je krásným tajemství snít a činit náš život krásným příběhem. Nikdo nemůže životu čelit odosobněně [...] Potřebujeme společenství, které nás podpírá a pomáhá nám; takové společenství, ve kterém si navzájem pomáháme hledět k budoucnosti! Jak důležité je společně snít. [...] Jsme-li sami, hrozí nám, že budeme mít vidiny a vidět, co neexistuje; sny se budují společně.«[3] Spřádejme sny jako jediné lidstvo, jako poutníci učinění z téhož lidského těla, jako děti téže země, jež hostí nás všechny, každého s bohatstvím jeho víry či přesvědčení, každého s jeho vlastním hlasem, všechny bratry.“ (Fratelli tutti, 8).

5. Krize, představovaná pandemií, je dobrou příležitostí ke krátké reflexi o významu krize jako takové a může pomoci každému.

Krize se dotýká všech a všeho. Jde o jev přítomný všude a v každém historickém období. Zahrnuje ideologie, politiku, ekonomii, technologii, ekologii a náboženství. Je nevyhnutelnou etapou individuálních i společných osudů. Krize vypadá jako mimořádná událost, vyvolávající obavy, neklid, nerovnováhu a nejistotu, týkající se rozhodnutí, která je třeba přijmout. Etymologický kořen slovesa krino – krize znamená tříbení, jež po žních pročišťuje pšeničné zrno.

Také Bible je plná osob, které byly tříbeny, „postav procházejících krizí“, které právě tímto způsobem uskutečňují dějiny spásy.

Krize, kterou prožil Abraham, jenž má opustit svoji zemi (srov. Gen 12,1-2) a projít velkou zkouškou obětování svého jediného syna Bohu (srov. Gen 22,1-19), je rozuzlena z teologálního hlediska zrodem nového lidu. Toto zrození však Abrahamovi neušetří dramatický prožitek, v němž pouze silou jeho víry nepřeváží zmatek a dezorientace.

Krize, kterou prožil Mojžíš, se projevuje nedůvěrou k sobě: »Kdo jsem já, abych šel k faraonovi a vyvedl Izraelity z Egypta?« (Ex 3,11); »nejsem výmluvný, [...] mám těžkopádná ústa a těžkopádný jazyk« (Ex 4,10); »nedovedu obratně mluvit« (Ex 6,12.30). Proto se snaží vyhnout poslání, které mu svěřil Bůh: »Prosím, Pane, pošli si někoho jiného« (srov. Ex 4,13). Právě skrze tuto krizi však Bůh učinil z Mojžíše svého služebníka, který vyvedl lid z Egypta.

Eliáš, který byl prorokem tak mocným, že byl přirovnán k ohni (srov. Sir 48,1), si v okamžiku svojí krize přál dokonce zemřít. Potom však zakusil přítomnost Boha, ale nikoli ve vichru, ani v zemětřesení, ani v ohni, nýbrž v »šumu jemného vánku« (1 Král 19,11-12). Boží hlas nikdy není hlučným hlasem krize, nýbrž tichým hlasem, který k nám promluvá uprostřed krize.

Jan Křtitel ve vězení zapochyboval o Ježíšově mesiášské totožnosti (srov. Mt 11,2-6), protože Ježíš nevystoupil jako mstitel, kterého očekával (srov. Mt 3,11-12). Janovo uvěznění je však událost, po níž Ježíš začal hlásat Boží evangelium (srov. Mk 1,14)

A nakonec teologická krize Pavla z Tarsu. Otřesen oslňujícím setkáním s Kristem cestou do Damašku (srov. Sk 9,1-19; Gal 1,15-16) byl vyzván, aby odložil svoje jistoty a následoval Ježíše (srov. Flp 3,4-10). Svatý Pavel byl vpravdě člověkem, který se nechal proměnit krizí a stal se proto architektem oné krize, která přiměla církev překročit hranice Izraele a dosáhnout končin země.

Mohli bychom pokračovat v tomto seznamu biblických postav a každý z nás si tam může najít své místo. Je jich mnoho.

Nejvýmluvnější krizí je však ta Ježíšova. Synoptická evangelia zdůrazňují, že Jeho veřejné působení začíná zkušeností pokušení. I když se může zdát, že hrdinou této situace je ďábel se svými svody, ve skutečnosti je hlavním hrdinou Duch svatý. On vlastně vede Ježíše v okamžiku, který je pro Jeho život rozhodující: »Ježíš byl vyveden od Ducha na poušť, aby byl pokoušen od ďábla« (Mt 4,1).

Evangelisté zdůrazňují, že čtyřicet dnů prožitých Ježíšem na poušti označuje zkušenost hladu a slabosti (srov. Mt 4,2; Lk 4,2). A právě v této situaci hladu a oslabení se Zlý pokouší licitovat poukazem k zemdlenému Ježíšovu člověčenství. Pokušitel však v tomto postícím se člověku naráží na Božího Syna, který dovede přemoci pokušení Božím slovem, nikoli svým. Ježíš nikdy nediskutuje s ďáblem, nikdy, a my se z toho máme poučit. S ďáblem se nikdy nevede dialog. Ježíš jej buď vyhání anebo nutí k vyjevení jména; s ďáblem se nikdy nevede dialog.

V Getsemanech pak stanul Ježíš v nevypověditelné krizi: osamocení, strach, trýzeň, Jidášova zrada a útěk apoštolů (srov. Mt 26,36-50). A nakonec hraniční krize na kříži: solidarita s hříšníky až k pocitu opuštěnosti od Otce (srov. Mt 27,46). Přesto však s důvěrou »poručil svého ducha Otci« (srov. Lk 23,46). A tato Jeho úplná a důvěřující odevzdanost otevřela cestu ke Zmrtvýchvstání (srov. Žid 5,7).

6. Bratři a sestry, reflexe o krizi nás varuje, abychom nesoudili církev unáhleně, na základě krizí vyvolaných skandály včerejška a dneška tak, jako to učinil prorok Eliáš, který dal průchod své horlivosti před Pánem a předložil mu popis reality, který postrádal naději: »Planu horlivostí pro Hospodina, Boha zástupů, neboť synové Izraele opustili tvou smlouvu, zbořili tvé oltáře, mečem zabili tvé proroky. Já jsem zbyl sám a činí úklady, aby mi vzali život« (1 Král 19,14). Kolikrát jen se naše analýzy církve jeví jako popis zbavený naděje. Výklad reality, který postrádá naději, nelze označit za realistický. Naděje dává našim analýzám to, co nedokáže postřehnout naše krátkozrakost. Bůh odpovídá Eliášovi, že realita není taková, jakou ji vidí: »Jdi a vrať se stejnou cestou stepí do Damašku; [...] ale zachovám v Izraeli sedm tisíc, všechny ty, jejichž kolena nepoklekla před Baalem a jejichž ústa ho nepolíbila« (1 Král 19,15.18). Nebylo tedy pravdou, že zbyl sám; ocitl se v krizi.

Bůh neustále dává růst zrnu Božího království mezi námi. Tady v kurii jsou mnozí, kteří vydávají svědectví pokornou, diskrétní, tichou, věrnou, odbornou a poctivou prací, bez klevet. Je vás mnoho. I naše doba má svoje problémy, ale dostává se jí také živého svědectví, že Pán svůj lid neopustil, pouze s tím rozdílem, že problémy se okamžitě každý den dostávají do novin, zatímco znamení naděje se ukazují teprve po delší době a ne vždycky.

Ten, kdo nevidí krizi ve světle evangelia, omezuje se pouze na pitvu ostatků. Vidí krizi, ale bez evangelní naděje, bez světla evangelia. Krizí jsme zděšeni nejenom proto, že jsme ji zapomněli hodnotit tak, jak nás k tomu vybízí evangelium, ale poněvadž jsme zapomněli na to, že nás v první řadě vystavuje krizi samotné evangelium.[4] Evangelium nás vystavuje krizi. Jestliže však znovu najdeme odvahu a pokoru říci nahlas, že čas krize je časem Ducha svatého, pak i tváří v tvář prožitku temnot, slabostí, křehkostí, rozporů a dezorientace již nebudeme zdrceni, nýbrž  zachováme si vnitřní jistotu, že věci dostávají novou formu, plynoucí výlučně z prožitku Milosti, skryté v temnotách. »Vždyť zlato se tříbí v ohni a lidé milí Bohu v peci pokoření« (Sir 2,5).

7. Chtěl bych vás závěrem vybídnout, abyste nezaměňovali krizi za konflikt. To jsou různé věci. Krize má zpravidla pozitivní vyústění, zatímco konflikt vždycky vytváří spor, rivalitu a zdánlivě neřešitelné antagonismy mezi lidmi, rozdělenými na přátele, které je třeba mít rád, a nepřátele, které je třeba potírat, což má vést k vítězství jedné ze stran.

Logika konfliktu vždycky hledá „viníky“, které je třeba ocejchovat a jimiž je třeba opovrhovat, a „spravedlivé“, které je třeba ospravedlňovat, aby vznikl nezřídka podmanivý dojem, že ta či ona situace se nás netýká. Tato ztráta pocitu sounáležitosti přeje růstu či utvrzování určitých postojů elitářské povahy, jakož i „uzavřených skupin“, které prosazují omezující a stranickou logiku, jež ochuzuje všeobecnost našeho poslání. „Zastavíme-li se v konfliktní konjunktuře, ztratíme smysl pro hlubokou jednotu reality“ (Evangelii gaudium, 226).

Pohled na církev v kategoriích konfliktu - tedy pravice a levice, pokrokářů a tradicionalistů -   drobí, polarizuje, překrucuje a zrazuje její pravou povahu. Církev je Tělo, které je neustále v krizi, protože žije, ale nemůže se nikdy stát tělem, které je v konfliktu a má vítěze a poražené. Takto by totiž šířila strach, ustrnula, stala se méně synodální a vnucovala by uniformní a uniformující logiku, velice vzdálenou bohatství a pluralismu, jež Duch svatý daroval svojí církvi.

Novost, kterou krize uvádí a po níž touží Duch, nikdy není protikladem ke starému, nýbrž novostí, která klíčí z toho, co je staré, a přináší vždycky užitek. Ježíš to vyjadřuje jednoduše a jasně: »Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a neodumře, zůstane samo; odumře-li však, přinese hojný užitek« (Jan 12,24). Odumření zrna je ambivalentní událost, poněvadž označuje konec jednoho a začátek druhého. Tuto událost nazýváme smrtí-skonem a zrozením-vzmachem, poněvadž jsou totožné: vidíme určitý konec, ve kterém spatřujeme nový počátek.

Odpor proti tomu, aby nás v krizi Duch svatý ve zkoušce provázel, nás vrhá do samoty a  neplodnosti, nanejvýše do konfliktu. Zpěčováním se krizi, znesnadňujeme působení Boží milosti, která se chce zjevit v nás a skrze nás. Pokud nám tedy jistý realistický přístup ukazuje naše soudobé dějiny jenom jako součet ne vždycky úspěšných zkoušek, skandálů, pádů, hříchů, rozporů a zkratů v našem svědectví, nemusíme se bát, nemusíme popírat důvody toho všeho, čeho se v nás a v našich společenstvích dotkla smrt a co potřebuje obrácení. Všechno špatné, rozporné, slabé a ubohé, co vychází najevo, nám ještě více připomíná potřebu odumřít určitému způsobu existence, rozumování i jednání, které nezrcadlí evangelium. Teprve odumřeme-li určité mentalitě, podaří se nám udělat místo novosti, kterou v srdci církve Duch neustále probouzí.[5]

8. Za každou krizí je vždycky odůvodněná potřeba uzpůsobení (aggiornamento), kroku vpřed. Chceme-li však opravdové uzpůsobení, musíme mít všestranně odvážnou ochotu; musíme reformu církve přestat chápat jako látání starého obleku anebo pouze jako vypracování nové apoštolské konstituce. Reforma církve spočívá v něčem jiném.

Nejde o „látání obleku“, poněvadž církev není jen Kristův „oděv“, nýbrž Jeho Tělo, které zahrnuje celé dějiny (1 Kor 12,27). Nejsme povoláni ke změně či reformě Kristova Těla - »Ježíš Kristus je stejný včera i dnes i navěky« (Žid 13,8) – nýbrž jsme povoláni obléci totéž Kristovo tělo novým šatem, aby se zřetelněji ukázalo, že obdržená milost nepochází od nás, ale od Boha; skutečně »ten poklad máme v nádobě hliněné. To proto, aby se ta nesmírná moc připisovala Bohu, a ne nám« (2 Kor 4,7). Církev je vždycky hliněná nádoba, která je cenná tím, co má v sobě, a nikoli kvůli tomu, jak někdy vypadá. Nyní je doba, kdy se stává zjevným, že hlína, z níž jsme učiněni, je otlučená, počmáraná a rozpukaná. Musíme usilovat o to, aby se naše křehkost nestala překážkou hlásání evangelia, nýbrž místem, kde se ukazuje veliká láska, kterou nás miloval a miluje Bůh, bohatý milosrdenstvím (srov. Ef 2,4). Pokud ze svého života vytneme nekonečně milosrdného Boha, stane se náš život lží, klamem.

Během krize nás Ježíš varuje před jistými pokusy o její vyřešení, které jsou od počátku odsouzeny k neúspěchu, jako člověk, který »dá záplatu z nových šatů na staré«. Jak lze předpokládat, výsledkem bude, že »rozstřihne nové šaty a na staré se záplata z nových nehodí«. Podobně »nikdo nenalévá mladé víno do starých měchů, jinak mladé víno měchy roztrhne, vyteče a měchy přijdou nazmar. Ale mladé víno se musí nalévat do nových měchů« (Lk 5,36-38).

Správný je naopak postoj »učitele Zákona, který se stal učedníkem nebeského království« a »podobá se hospodáři, který ze své bohaté zásoby vynáší věci nové i staré« (Mt 13,52). Pokladem je Tradice, která – jak připomněl Benedikt XVI. – je „živá řeka, jež nás spojuje s naším původem, živá řeka, ve které je původ vždy přítomen. Velká řeka, kterou plujeme do přístavu věčnosti“ (Katecheze, 26. dubna 2006). Vybavuje se mi výrok jednoho německého hudebního skladatele [G. Mahler] o tradici, která je záštitou budoucnosti, nikoli muzeem či urnou. „Staré věci“ představují pravdu a milost, které již máme. Nové věci jsou různé aspekty pravdy, kterou postupně chápeme. Potom ona věta z 5. století o růstu tradice: ut annis scilicet consolidetur dilatetur tempore sublimetur aetate [sv. Vincenc Lerinský]. Žádný historický způsob prožívání evangelia nevyčerpá jeho chápání. Necháme-li se vést Duchem svatým, budeme se stále více blížit »celé pravdě« (Jan 16,13). V opačném případě, tedy bez milosti Ducha svatého, lze sice začít přemýšlet o synodální formě církve, která však nebude odkazovat ke společenství v přítomnosti Ducha, ale bude pojímána jako demokratické shromáždění, složené z většiny a menšiny, např. jako parlament, což není synodalita. Jedině přítomnost Ducha svatého odlišuje.

9. Co dělat v době krize? Především ji přijmout jako čas milosti, který je nám dán, abychom pochopili Boží vůli vzhledem ke každému z nás a vůči celé církvi. Musíme vstoupit do zdánlivě protichůdné logiky, v níž »když jsem slabý, právě tehdy jsem silný« (2 Kor 12,10). Je třeba pamatovat na ujištění, které dal svatý Pavel Korinťanům: »Bůh je věrný! On nedopustí, abyste byli zkoušeni víc, než snesete. Když dopustí zkoušku, dá také prostředky, jak z ní vyjít, a sílu, jak ji snášet« (1 Kor 10,13).

Zásadní je nepřerušovat náš dialog s Bohem, i kdyby byl namáhavý. Modlit se není snadné. Musíme se modlit bez přestání (srov. Lk 21,36; 1 Sol 5,17). Neznáme žádné jiné řešení zakoušených problémů, než jedině více se modlit a zároveň dělat vše, co je v naší moci s větší nadějí. Modlitba nám umožní »doufat proti všemu očekávání« (srov. Řím 4,18).

10. Drazí bratři a sestry, zachovejme velký pokoj a pohodu ducha a plně si uvědomujme, že všichni - a já jako první - jsme »služebníci neužiteční« (srov. Lk 17,10), kterým Pán prokázal milosrdenství. Z tohoto důvodu by bylo dobré, kdybychom přestali žít v konfliktu a znovu se stali poutníky, otevřeni na krizi. Cesta se vždycky pojí se slovesy, jež znamenají pohyb. Krize jako pohyb je součást putování. Konflikt je však falešnou cestou, je turistickým bloumáním bez účelu a cíle, je uvíznutím v labyrintu, pouhým marněním energie a příležitostí ke zlému. A první nešvar, ke kterému nás konflikt vede a od něhož se musíme držet daleko, jsou právě klevety. Dejme si na to pozor! Není to nějaká moje mánie, když mluvím o klevetění. Denuncování nešvarů proniká do kurie, tady v paláci je spousta dveří a oken, kudy vstupuje a my si zvykáme na pomlouvání, jež nás uzavírá do toho nejvíce tristního, nežádoucího a dusivého egocentrismu a mění každou krizi na konflikt. Evangelia podávají, že pastýři uvěřili andělovu zvěstování a vydali se k Ježíši (srov. Lk 2,15-16). Herodes však slova mudrců nepřijal a svoji uzavřenost přetvořil na lež a násilí (srov. Mt 2,1-16).

Každý z nás, nezávisle na tom, jaké místo v církvi zaujímá, ať si klade otázku, zda chce jít za Ježíšem v poslušnosti pastýřů anebo v herodovské sebeobraně; jít za Ním anebo se Mu vzpěčovat konfliktem.

Dovolte, abych vás všechny, kteří spolu se mnou sloužíte evangeliu, poprosil o vánoční dar vaší štědré a nadšené spolupráce při hlásání radostné zvěsti zvláště chudým (srov. Mt 11,5). Pamatujme, že Boha zná doopravdy pouze ten, kdo přijímá chudého, jenž přichází z nížin se svojí nouzí a v jehož podobě byl poslán shůry. Nemůžeme uzřít tvář Boha, ale můžeme zakusit, když se k nám obrací, a my prokazujeme úctu svému bližnímu, jenž nás zavazuje svojí nouzí.[6] Tvář chudých, kteří jsou středem evangelia. Vybavuje se mi, co říkával jeden svatý brazilský biskup: „Když se věnuji chudým, říkají o mně, že jsem svatý, ale když se ptám, proč je tolik chudoby, říkají, že jsem komunista.“

Kéž se nenajde nikdo, kdo by dobrovolně překážel dílu, které Pán v této době uskutečňuje, a prosme o dar pokory ve službě, aby On rostl a my se umenšovali (srov. Jan 3,30).

Vše nejlepší vám všem a každému z vás, vašim příbuzným a přátelům. Děkuji, moc děkuji za vaši práci. A prosím vás, stále se za mne modlete, abych měl odvahu zůstat v krizi.

Požehnané Vánoce!

 

[1] Hannah Arendt, Vita activa neboli O činném životě, Oikúmené, Praha 2007.

[2] Tamt.

[3] Promluva na mezináboženském a ekumenickém setkání s mládeží, Skopje – Severní Makedonie, 7. května 2019

[4] »Mnoho z jeho učedníků však řeklo: „Toje tvrdá řeč! Kdopak to má poslouchat?“ Ježíš věděl sám od sebe, že jeho učedníci na to reptají, a proto jim řekl: „Nad tím se pohoršujete?“« (Jan 6,60-61). Jedině vstupem do této krize se totiž může zrodit vyznání víry: »Pane, ke komu půjdeme? Ty máš slova věčného života« (Jan 6,68).

[5] Otcové církve si toho byli plně vědomi, když neustále vyzývali k metanoi, o níž mluvil i sv. Pavel: »A nepřizpůsobujte se už tomuto světu, ale změňte se a obnovte svoje smýšlení, abyste dovedli rozeznat, co je vůle Boží, co je dobré, bohulibé a dokonalé« (Řím 12,2)

[6] Srov. Emanuel Levinas, Totalité et infini, Paris 2000, 76.

 

Přeložil Milan Glaser



Další články z podrubriky Promluvy

 odeslat článek     vytisknout článek


Související články
21.12.19 Svatý otec: Změna se zakládá na věrnosti pokladu víry a Tradici
21.12.18 Síla instituce nespočívá v dokonalosti jejích členů, nýbrž v její vůli po ustavičné očistě
21.12.17 Papež k římské kurii: Vánoce jsou svátky víry
22.12.16 Papež o reformě římské kurie: Rezistence jsou nezbytné a zdravé
21.12.15 Papež k římské kurii: Milosrdenství ať nám ukazuje, kdy vykročit vpřed a kdy ustoupit



Hlavní stránka | Zprávy | Svatý otec | Publicistika | Rozhovory | Homilie | Seriály | Speciály | Zvukový archiv | Denní programy
Redakce | Frekvence | Fotogalerie


Copyright © 2003-2021 Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.
Administrace: Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Technická realizace: Václav Lahoda.

 
Stáhnout záznam ve formátu MP3  

Kanál Vatikánského rozhlasu na YouTube  

Archív denních pořadů ve formátu Real Audio  
 Zprávy
Nové internetové stránky Vatikánského rozhlasu

Bohoslužba k 30. výročí založení Visegradské skupiny a svátek sv. Cyrila a Metoděje ve Věčném městě

Nové Motu proprio zavádí snížení trestu a resocializační programy

Papež: Luštěniny jsou ušlechtilá potravina

Papež připomenul Světový den rozhlasu

Posvátná kniha syrské katolické církve se vrátí do Karakoše

Láska se raduje z růstu druhého člověka, píše papež v poselství k postní době

Papež František: Vytvářejte komunikaci dovolující zahlédnout pravdu věcí

Papež: Kultura setkávání může být východiskem k jednotnějšímu a smířenému světu

Papež František vybízí k solidaritě s křesťany ve Svaté zemi

Jezuitské periodikum La Civiltà Cattolica vyjde také v ruštině

Papež: Kéž nový lunární rok přinese ovoce bratrství a solidarity

 Nově na webu
Svatý otec: Modlitba v každodenním životě

Publicistika: Za skutečnou katolicitu, pluralitu kultur a názorů

Publicistika: 90 let papežského rozhlasu

Rozhovory: Papeže by chtěli všichni

Homilie: Mlčení víry

Archiv zpráv říjen 21
    123
45678910
11121314151617
18192021222324
25262728293031

Starší zprávy >

Náš tip

Patris corde

Bratrství se zrodilo z Kříže

Zveřejněna nová encyklika Fratelli tutti