Nový portál Vatikánského rozhlasu

Společná modlitba je dar. Děkuji a srdečně zdravím vás všechny, zejména Jeho Svatost, ekumenického patriarchu a mého bratra Bartoloměje, drahého biskupa Heinricha Bedford-Strohma, předsedu Rady evangelické církve v Německu. Bohužel, nejdůstojnější canterburský arcibiskup Justin Welby nemohl přijet kvůli pandemii.

Úryvek Pánových Pašijí, který jsme slyšeli, těsně předchází Ježíšově smrti a mluví o pokušení, které na Něho doléhá, když je drcen na kříži. Ve chvíli, kdy prožívá maximum bolesti a lásky, mnozí mu nelítostně předhazují: »Zachraň sám sebe!« (Mk 15,30). Je to kritické pokušení, které svádí všechny i nás, křesťany. Je to pokušení myslet na spásu jenom svou nebo svojí skupiny, myslet pouze na svoje problémy a svoje zájmy, zatímco všechno ostatní se nepočítá. Je to velmi lidský, leč zhoubný instinkt, který je poslední výzvou ukřižovanému Bohu.

Zachraň sám sebe. Říkají to nejprve »ti, kdo přecházeli okolo« (v.29). Byli to obyčejní lidé, kteří slyšeli Ježíše mluvit a viděli Jej konat zázraky. Nyní Mu říkají: »Zachraň sám sebe a sestup z kříže«. Neměli soucit, nýbrž chuť na zázraky, chtěli vidět, jak sestoupí z kříže. Možná i my máme někdy raději jakéhosi spektakulárního boha než soucitného; boha, který je v očích světa mocný, prosazuje se silou a potírá toho, kdo nám přeje zlo. Toto však není Bůh, nýbrž naše ego. Kolikrát jen si přejeme boha, který je na míru nám, místo abychom my byli na míru Bohu; boha, který by byl jako my, místo abychom my byli jako On. Takto však dáváme před klaněním se Bohu přednost kultu ega. Kultu, který roste a živí se lhostejností vůči druhému. Oni kolemjdoucí se totiž zajímali o Ježíše jen proto, aby ukojili svoje rozmary, ale když byl zdrcen a odepsán na kříži, už je nezajímal. Byl jim na očích, ale jejich srdci vzdálen. Lhostejnost je vzdalovala od pravé tváře Boha.

Zachraň sám sebe. Hned poté se nechali slyšet velekněží a učitelé Zákona. Byli to ti, kdo Ježíše odsoudili, protože jim byl nebezpečný. Všichni jsme ovšem specialisté na křižování druhých za účelem svojí vlastní záchrany. Ježíš se však nechává přibít, aby nás naučil nevybíjet si zlost na druhých. Velekněží jej obviňují právě odkazem na druhé: »Jiným pomohl, sám sobě pomoci nemůže« (v.31). Znali Ježíše, pamatovali si, jak uzdravoval a vysvobozoval, a sugerují zlomyslnou souvislost, že totiž pomáhat druhým a zachraňovat druhé, nevede k ničemu dobrému. On, který se tolik zasazoval o druhé, ztrácí sebe sama! Obvinění je výsměch, oděný náboženskou terminologií, když dvakrát za sebou používá sloveso spasit. Takovéto „evangelium“ záchrany sebe sama, však není evangeliem spásy. Je to nejfalešnější apokryfní evangelium, které nakládá kříže druhým. Pravé evangelium však kříže druhých bere na sebe.

Zachraň sám sebe. Nakonec se připojují k provokacím také ti, kdo jsou ukřižováni spolu s Ježíšem. Jak snadné je kritizovat, protiřečit, vidět zlo v druhých a nikoli v sobě, a to až do té míry, že se viny svalují na ty nejslabší a marginalizované! Proč se však oni ukřižovaní stavějí proti Ježíši? Protože jim neodnímá kříž. Říkají mu: »Zachraň sám sebe i nás!« (Lk 23,39). Hledají Ježíše pouze kvůli řešení svých vlastních problémů. Bůh však přichází ani ne tak proto, aby nás zbavil problémů, které se neustále objevují, nýbrž toho pravého problému, jímž je nedostatek lásky. To je nejhlubší příčina našich osobních, sociálních, mezinárodních a ekologických nešvarů. Myšlení zaměřené pouze na sebe je otcem všeho zla. Jeden ze zločinců však Ježíše pozoruje a spatří v Něm mírnost lásky. A dosáhne ráje tím, že udělá jedno: přenese pozornost od sebe k Ježíši, od sebe k tomu, kdo byl po jeho boku (srov. v.42).

Drazí bratři a sestry, na Kalvárii došlo k obrovskému střetu mezi Bohem, který nás přišel zachránit, a člověkem, který chce zachránit sám sebe; mezi vírou v Boha a kultem ega; mezi člověkem, který obžalovává, a Bohem, který promíjí. A zvítězil Bůh, jehož milosrdenství sestoupilo na svět. Z kříže vytryskylo odpuštění a zrodilo se bratrství: »Kříž z nás činí bratry« (Benedikt XVI., Promluva na závěr Via Crucis. 21. března 2008). Ježíšovy paže, rozpjaté na kříži, znamenají obrat, protože Bůh na nikoho neukazuje prstem, nýbrž každého objímá. Pouze láska totiž zháší nenávist, pouze láska až do dna přemáhá nespravedlnost. Pouze láska dělá místo druhému. Pouze láska je cestou k plnému společenství mezi námi.

Hleďme na Ukřižovaného Boha, prosme ukřižovaného Boha o milost být jednotnější, bratrštější. A jsme-li pokoušeni držet se světské logiky, vzpomeňme na Ježíšova slova: »Kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, kdo však svůj život pro mně a pro evangelium ztratí, zachrání si ho« (Mk 8,35). Co je v lidských očích ztráta, je pro nás spása. Učme se od Pána, který nás zachránil tím, že se zřekl sám sebe (srov. Flp 2,7), a stal se druhým: z Boha člověkem, z ducha tělem, z krále sluhou. Zve také nás, abychom „se stali druhými“, šli v ústrety druhým. Čím více budeme lnout k Pánu Ježíši, tím více budeme otevření a „univerzální“, protože budeme pociťovat odpovědnost za druhé. A cestou k záchraně nás samých bude ten druhý. Každý druhý, každá lidská bytost, ať je jakýkoli její úděl a krédo. Počínaje chudými, nejvíce Kristu podobnými. Velký konstantinopolský arcibiskup sv. Jan Zlatoústý, napsal, „kdyby nebylo chudých, zhroutila by se z velké části naše spása“ (Ke 2. listu Korinťanům, XVII, 2). Kéž nám pomáhá Pán ubírat se společně cestou bratrství, abychom byli věrohodnými svědky živého Boha.

Přeložil Milan Glaser