Palčivý majestát ticha

17.1.2014 

Homilie k 2. neděle v mezidobí - cyklus A

„Dnes v 15.30 student Jan Palach zemřel. I přes veškerou péči a snahu lékařů i ostatních, pacient neodolal popáleninám třetího stupně na 85 procentech těla“. Tak zní kratičká zpráva vydaná v Praze 19. ledna 1969 a dodává: „Jan Palach zemřel v pokoji.“ Nejvyšší státní představitelé v čele s presidentem Ludvíkem Svobodou zaslali soustrastný telegram rodině zesnulého. V telegramu se mimo jiné uvádí, že věří, že Jan Palach položil svůj život z čisté a zářné lásky k vlasti a za její šťastnou budoucnost.“

Nechce se věřit, že uběhlo celých čtyřicet pět let – tak dávno, a přesto jako by to bylo včera, ba jako by to bylo dnes, na konkrétním místě v určitou hodinu, a přesto mimo čas a prostor. Čas a věčnost se tu prolínají, tvoříc jakýsi středobod našich novodobých dějin, které se halí do palčivého ticha dusivé normalizace... a končí. Ano končí, neboť dějiny jsou jen tam, kde se něco děje, zatímco normalizací jsme byli odsouzeni k ne-bytí, takže v kontextu evropských národů po nás nezůstalo než prázdné místo. Ještě ani neopadalo jehličí vánočních stromků a vánoční radost ustupuje smutku. Tak, jako hned o Hodu Božím vánočním teče Štěpánova krev.

A přesto: Skutečnost, že 45. výročí úmrtí Jana Palacha si letos připomínáme v neděli, což je oslava Kristova zmrtvýchvstání, nás nutí k zamyšlení nad liturgickými texty ve světle Palachovy oběti, a naopak k nazírání jeho oběti ve světle nedělních čtení. Izaiáš prorokuje v situaci největšího útlaku Izraelitů v babylonském zajetí v 6. stol. př. Kr. Bůh slibuje „Služebníka“, který Izrael zachrání. A nejenom, že zachrání Izrael, ale bude světlem všem národům! Hospodin mi řekl: „Jsi mým Služebníkem, Izraelem, proslavím se tebou. […] Tak jsem ve cti u Hospodina, protože Bůh můj je mou silou […] Proto tě dám národům jako světlo, aby se má spása rozšířila až do končin země.“ (Iz 49,3.5n)

Dají se tato prorocká slova naděje vztáhnout na čin Jana Palacha? Zdánlivě nikoliv. Připomeňme si ale Pašije, kde velekněz Kaifáš pronáší onu památnou větu: „je lepší, aby zemřel jeden člověk, než aby zahynul celý národ“ (Jan11,50). Apoštol Pavel zase zdůrazní, že „tak jako přišla smrt jednoho člověka, tak skrze jednoho člověka přišla spása“ ( Řím 5,17). Spasitel je jenom jeden: Ježíš Kristus. On sám ale dává těm, kteří v něho věří, účast na své jedinečném vykupitelském díle, a On v nich trpí a umírá.

Jan Pavel II. naléhavě vyzýval k očištění paměti, aby se mohla uzdravit. Jak bolestný je někdy pohled zpět! Jsme dodnes svědky téměř akrobatické snahy očistit se v očích společnosti od vlastní minulosti, ne pokáním, ale zapíráním, ba násilím. Nedávný boj o personální změny v Ústavu pro studium totalitních režimů to dokládá jako pokus těch, kdo mají co skrývat, dostat to pod kontrolu. Jsou jednotlivci, společenská uskupení, ba celé národy, které by za svou minulostí nejraději udělali tlustou čáru. Hledá se pak jako za dnů praotce Abraháma oněch příslovečných deset spravedlivých ( Gn 18,32 ). A to nejen u nás. Vyrovnání se s minulostí je svízelné ve všech post-totalitních společnostech.

Jedním z oněch „deseti spravedlivých“ byl bezesporu německý evangelický teolog Dietrich Bonhoeffer (1906–1945), který svůj vzdor nacionálnímu socialismu zaplatil životem. Jeho texty sepsané ve vězení před popravou jsou dodnes navýsost inspirující. Avšak jejich přepřílišné citování je nejen poněkud znehodnocuje, ale budí zároveň dojem, jakoby se už nikdo jiný nenašel. Našel! Přesto se Bonhoefferovo jméno stalo štítem, za kterým je možno se skrýt a dát zapomenout, že ve své době Bonhoefferova Bekennende Kirche (česky: „Vyznavačská církev“) narážela.

Nelze zde nevzpomenout také na evangelického faráře v NDR Oskara Brüsewitze (1929–1976), který se už nemohl dívat na to, jak komunistický režim kazí mládež, a z protestu i proti přizpůsobivosti vlastní církve se 18. srpna 1976 upálil. Zůstal osamocen a jeho památka zapadla. A přesto to nic nemění na síle oběti, kterou tento pastor přinesl, oběti, kterou ocení a docení jen sám Bůh, ve kterého věřil. My tak hluboko nedohlédneme, proto nezbývá, než přenechat to Jeho soudu. Brát si život křesťan nemá, duchovní o to méně. Nicméně Bůh je svobodný tuto oběť přijmout jako podíl na své vlastní výkupné oběti.

Spíš než povýšené kritizovat ty, kteří selhali, je tu prostor pro vděčnost těm, kdo obstáli. Je až s údivem, jak velikou, téměř „výkupnou“ sílu stále vyzařuje Bonhoefferova smrt. „Výkupnou“ proto, že v jistém slova smyslu zahlazuje, snímá, bere na sebe slabosti a nedokonalosti mnoha bratří ve víře, kteří sami nenašli sílu podat jasné svědectví. On je podal za sebe i za ně a stal se tak jejich silou, silou celé své církve, ba společnosti. V tom tkví krása poselství naděje. Dokládá to, že svědectví jednoho člověka je s to vrátit důstojnost třeba i celému národu. Václav Havel v Československé televizi v pohnutém roce 1969 řekl: „Čin Jana Palacha je krajním výrazem bolesti nás všech, výkřikem, kterým se jediný člověk odhodlal zvolat za nás všechny.“ Jakoby sem doléhala ozvěna žalmu 40: „V obětních darech si nelibuješ, za to jsi mi otevřel uši. (Ž 40,7 ) Spravedlnost jsem zvěstoval ve velkém shromáždění, svým rtům jsem nebránil, ty to víš, Hospodine!“ „Neboj se, já jsem tě vykoupil, povolal jsem tvým jménem, jsi můj. Půjdeš-li přes vody, já budu s tebou, půjdeš-li přes řeky, nestrhne tě proud, půjdeš-li ohněm, nespálíš se, plamen tě nepopálí.“ (Iz 43,1n)

Jelikož jsme, stejně jako křesťané v Korintě, „byli posvěceni v Kristu Ježíši a povoláni do stavu svatých“ (1 Kor 1,1-3), i my máme umírat za své přátele, ne je odsuzovat. Příběhy, o kterých je řeč, se staly již dávno. A všichni si přejeme, aby se už nikdy nemusely opakovat. Záruku však žádnou nemáme. Máme naopak důvody nedělat si iluse. Když po válce v celé republice vládla euforie, Josef Zvěřina brzdil nadšení, v předtuše toho, že doba, kdy se od nás bude žádat maximální křesťanství, teprve přichází... Nemýlil se. Maximálním křesťanstvím se nemyslí extremismus, ale soustředěnost na to podstatné, na to, co doba vyžaduje. V umění číst znamení času je nám Papež František příkladem i vůdcem. Bát se rozhodně nemusíme. Máme totiž mnoho mučedníků a vyznavačů, kteří ukázali směr i cíl: „Hle, Beránek Boží, který snímá hříchy světa!“ (Jan 1,29-34)

Jan Palach se vymyká našim úsudkům. Ten nejlepší přístup k jeho oběti je proto ticho. Je to ovšem ticho, které pálí ve (s)vědomí, že jsme nenašli trochu více občanské odvahy, nepoddat se hned a nežít ve lži. Takovým osobním osobním rozhodnutím každého z nás bychom Palachově činu nedali příčinu. „Máme jedinou cestu – řekl tehdy V. Havel: vést svou politickou při dál, vést ji až do konce. Ukázat těm, kteří jsou odhodláni se zabít, že jsme s to prosadit svou vůli živí. Musíme jim to ovšem dokázat praktickými činy." Jelikož jsme to nedokázali, nezbývá, než s Karlem Krylem dát zaznít do onoho palčivého majestátu ticha naše pokorné „Odpusť“ a „Děkuji“: Děkuji za to, že miluji, byť strach mi srdce svíral, Beránku, děkuji, marně jsi neumíral.

Pomník Janu Palachovi v parku pred gymnasiem, které navštěvoval, Mělník (2009)
Foto: Petra Cemus

Richard Čemus

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.