Římský biskup František navštívil luteránský sbor

15.11.2015 

Papež František dnes odpoledne navštívil luteránský sbor římského kostela Christuskirche. Několik set evangelíků většinou německého původu přijalo římského biskupa velice vřele. Papež František nejprve odpověděl na tři otázky, které položili devítiletý chlapec a dvě ženy, účastnil se bohoslužby slova a pronesl spatra kázání na Matoušovo evangelium (23,31-46) o posledním soudu.

“Nerad úřaduji, ale rád dělám faráře.“ Těmito slovy reagoval římský biskup při své nedělní návštěvě v římském luteránském sboru na otázku devítiletého Julia. Chlapec se nejprve vyznal ze svého obdivu k Ježíši a jeho chování a dodal, že rád dochází na dětské bohoslužby luteránského společenství. Potom se zeptal: A co se tobě nejvíc líbí na papežství?

“Odpověď je prostá. Když se tě zeptám, co máš při každém jídle nejraději, asi mi řekneš, že zákusek! Není to tak? Je ale třeba sníst všechno. To, co mne upřímně těší, je dělat faráře, pastýře. Nerad úřaduji, nelíbí se mi protokolární rozhovory – tady nemluvíme protokolárně, ale jako v rodině – ale musím to dělat. Nejraději však dělám faráře. Kdysi jsem byl rektorem teologické fakulty a zároveň farářem ve vedlejší farnosti. Těšilo mne učit děti katechismus a v neděli s nimi slavit mši. Bylo tam asi 250 dětí, a proto bylo těžké udržet ticho. Moc rád si s dětmi povídám a ty jako chlapec to možná pochopíš. Jste totiž konkrétní, nekladete nesmyslné, teoretické otázky. Ptáte se, proč je něco tak, a ne jinak…Když to tedy shrnu, nejraději dělám faráře a přitom jsem nejraději s dětmi a mluvím s nimi, protože se hodně naučím. A tento farářský styl rád vnáším do papežství. Zahrnuje také službu. Jsem rád a cítím se dobře, když navštěvuji nemocné, když mluvím s lidmi, kteří jsou zoufalí a smutní. Miluji návštěvy ve vězení (ale nechtěl bych, aby mne tam odvedli!), zejména rozhovory s vězni. Možná pochopíš, co ti řeknu. Pokaždé, když vejdu do vězení, říkám si: Proč oni, a ne já? A právě tehdy zakouším Ježíšovu spásu a lásku, kterou mi Ježíš Kristus projevuje. Právě on mne spasil, protože nejsem o nic menším hříšníkem, než jsou oni vězni, ale Pán mne vzal za ruku. Vnímám to, a když jdu do vězení, jsem šťastný. Být papežem znamená být biskupem, farářem, pastýřem. Pokud to papež nedělá, bude možná velmi inteligentní, důležitou a vlivnou osobností, ale myslím, že v srdci nebude šťastný. Nevím, zda jsem odpověděl na to, co jsi chtěl vědět.“

Z luteránské strany bylo ústředním tématem nedělní papežovy návštěvy intercommunio, tedy dohoda o vzájemné účasti na eucharistii pro katolíny a luterány. Ve svém úvodním pozdravu o této otázce mluvil pastor Jens Martin Kruse . Naznačil, kolik lidí trpí rozdělením obou církví. Patří k nim také manželka italského katolíka, která kladla druhou otázku: Co můžeme dělat, abychom s manželem konečně dosáhli společenství při Večeři Páně? Ačkoli papež předal římskému luteránskému sboru vysoce symbolický dar – mešní kalich – v odpovědi zdůraznil, že není oprávněn k definitivním řešením a zvláštním povolením. Proste za ně Pána Ježíše, vyzval.

“Na otázku o společné Večeři Páně pro mne není lehké odpovědět, zvláště pokud je tu s námi takový teolog jako kardinál Kasper! Bojím se! Myslím si však, že Pán řekl: To konejte na mou památku. Když se tedy účastníme Večeře Páně, vzpomínáme a napodobujeme – děláme totéž, co Pán Ježíš. A Večeře Páně jednou nastane, bude tu konečná hostina Nového Jeruzaléma, ale ta bude poslední. Jak je to však se společnou poutí?, ptám se a nevím, jak odpovědět. Souzním ale s vaší otázkou a ptám se, je-li společná Večeře Páně cílem pouti anebo viatikem na cestu. Přenechávám tuto otázku teologům, těm, kteří rozumí. Pravdou je, že společná účast předpokládá absenci rozdílů, společnou nauku. Zeptám se ale – nemáme snad tentýž křest? Pokud ano, musíme kráčet spolu. Vy zde dosvědčujete společnou cestu, která je velmi hluboká, protože je cestou manželství, rodiny, lidské lásky a sdílené víry. Máme tentýž křest. Když cítíte, že jste zhřešila – já se cítím velkým hříšníkem – předstoupíte před Pána a prosíte o odpuštění. Když zhřeší váš manžel, jde za knězem a žádá o rozhřešení. Jsou to prostředky, které křest udržují naživu. Když se spolu modlíte, onen křest roste a posiluje se. Když své děti učíte – a to luteránským i katolickým jazykem, kdo byl Ježíš, proč přišel na svět a co udělal, děje se totéž. Otázkou zůstává Večeře. Existují otázky, které si člověk může zodpovědět pouze v upřímnosti sám k sobě a navzdory chabému teologickému osvícení, které mohu vnést. „Toto je mé tělo, toto je má krev“, řekl Pán, „to konejte na mou památku“. To je viatikum, které nám pomáhá na cestě. Velmi jsem se přátelil s jedním biskupem episkopální církve. Bylo mu necelých padesát let, byl ženatý a měl dvě děti a trpěl tímto vnitřním neklidem: manželka a děti byli katolíci, zatímco on biskup. V neděli doprovázel rodinu na mši a pak chodil sloužit bohoslužby do svého společenství. Byl to krok k účasti na Večeři Páně. A pokračoval v tom, dokud si ho Pán nepovolal. Byl to spravedlivý člověk. Na vaši otázku tedy odpovím jinou otázkou: Co mohu s manželem dělat, aby mne Večeře Páně doprovázela v mé cestě? To je problém, který si každý musí zodpovědět. (….) A stále se vztahujte ke křtu a vyvozujte z něj vše další. Jedna víra, jeden křest, jeden Pán, říká sv. Pavel. Nikdy si nedovolím udílet nějaká povolení, protože to není v mé kompetenci. Jeden křest, jeden Pán, jedna víra. Mluvte s Pánem a jděte dál. Více si neodvážím říci.“

Poslední otázku vyslovila švýcarská pokladní římské luteránské komunity. Popsala dobročinný projekt na podporu osmdesáti afrických matek s dětmi, které se přistěhovaly z Afriky. Bídy však přibývá a možnosti jsou omezené, posteskla si paní Gertrud. Co mohou křesťané dělat, aby lidé nerezignovali a nestavěli nové zdi?

“Vyslovila jste slovo „bída“. Napadají mne k tomu dvě věci – první jsou „zdi“. Jak čteme v Písmu, člověk je už od první chvíle velkým stavitelem zdí, které oddělují od Boha. Je to patrné už od prvních stránek Geneze. A stavba těchto zdí vychází z nápadu, že se člověk stane Bohem. Mýtus – chceme-li použít odborný název – či vyprávění o Babylónské věži podle mého soudu vykresluje právě takovýto postoj muže anebo ženy, kteří stavbou zdí říkají: My jsme mocní, vy zůstáváte vně. V tomto výroku se pojí pýcha moci a hadova nabídka z prvních stránek Geneze: Budete jako Bůh. (…) Zeď působí vydědění, dává přednost moci (…), je pomníkem exkluze. Také v našem vnitřním životě se bohatství, marnivost a pýcha stávají hradbou před Pánem, oddalují nás od Něj. Co dělat, aby zdi nerostly? Napadá mne Ježíšovo slovo: Sloužit. Být posledním ze všech. Umývat nohy. On nám byl vzorem ve službě druhým, bratrům a sestrám, nejpotřebnějším. Svým dílem ve prospěch osmdesáti mladých matek nestavíte zdi, ale prokazujete službu. Lidské sobectví by se chtělo bránit. Chtělo by obhájit svou moc a své já, avšak v této obraně se oddaluje od pramene hojnosti. Zdi se koneckonců podobají sebevraždě, uzavírají srdce, a to je ošklivé. Dnes jsme svědky takového dramatu…Bratr pastor mluvil o Paříži – to je nepřístupnost srdce. Užívá se Boží jméno, aby se uzavírala srdce. Ptala jste se, co mohou křesťané dělat? Mluvit jasně, modlit se, protože v modlitbě je síla, a sloužit. Jednoho dne položili Matce Tereze z Kalkaty otázku: K čemu je úsilí o důstojné umírání, když ony lidi dělí od smrti několik dní? Je to kapka vody v moři, ale ono moře se tak mění. Služba tedy strhává zdi, zatímco náš egoismus a touha po moci se je stále snaží vystavět.“

Zakončil papež František dialog v luteránském sboru.

Jana Gruberová

Copyright © 2003-2019 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.