Co je to rodina? Je to otázka po bytí, otázka povýtce filosofická. Zkoumá podstatu reality. O rodině toho lze říci spoustu. Je možné odpovědět z historického, sociologického, psychologického, právního a morálního hlediska, sesbírat fakta a poukázat na povinnosti a přesto se pravdy nedobrat. Protože pravda se neomezuje na exaktnost, tak jako čas nejsou jenom hodinky. Je možné podrobně popsat mechanismus hodinového strojku, maximálně přesně jej seřídit a přitom o podstatu času jen zavadit. Tato podstata se mimochodem pojí s podstatou rodiny, protože čas našich dějin zásadně závisí na posloupnosti generací.
Můžeme se spokojit popisností a ukázat, že rodina se ustavičně mění podle místa a dob a navrhnout relativistickou koncepci. Můžeme se snažit předpisovat a ve jménu dobra dítěte prohlásit, že různé koncepce rodiny nejsou stejné a stanovit nějakou moralistickou koncepci. Oba postupy jsou sice exaktní, ale nikoli pravé. A navíc jsou normativní a nikoli esenciální. Moralista je otevřeně normativní, protože ukládá normu na základě určité nauky o hodnotách. A relativista je normativní záludně, protože ponechává zavedení normy na síle okamžiku.
Podstata nemá co do činění s normou. To esenciální (mohl bych říci přirozené, avšak ve filosofickém, nikoli pouze biologickém významu) se vyskytuje pod či nad tím, co je normální i abnormální. Podstata se totiž nevyvozuje z našich konstrukcí, z našich vyumělkovaností, z průmyslově projektovaných rafinovaností (a to platí také o podstatě vyrobeného předmětu přesahující ideu, kterou si o něm udělal výrobce). Odkazuje k tomu, co nevzniká výrobou; uniká předběžné úvaze a ideologii, byť by byly altruisticky motivované či křesťansky inspirované.
Esenciální či přirozená danost, poněvadž není vykonstruovaná, nepodléhá dekonstrukci. Jediný způsob její dekonstrukce je její úplné zničení. Poněvadž by ale spolu s rodinou bylo zapotřebí zničit člověka samého, obvykle stačí deformovat ji nebo parodovat.
Jsme tak svědky kuriózní demontáže rodiny. Právě ti, kteří manželství a rodinu včera zesměšňovali, se dnes - po svém - manželství a rodiny dožadují. Třebaže danost pohlaví znevažují, přesto koncipují rodinu jako asociaci dvou dospělých a jednoho či více dětí, čímž dokazují svoji závislost a poplatnost modelu, který se vyjevuje přirozeným sjednocením muže a ženy a za který jako by nemohou jít. Mohli by přece po tom všem ve své uvědomělosti být vynalézavější a navrhnout manželství pro n osob v jakémsi svérázném pocitovém uskupení neziskové společnosti nebo manželství jedinců různých druhů, živočišných, rostlinných či artificiálních (mnozí se páří se svým komputerem) a rozvinout pak rodičovství opravdu nové, spolu s adopcí starých lidí například, anebo medicínsky asistovanou prokreaci hybridních robotů a šimpanzů, manažerů a pudlíků, topmodelek a kaktusů… Nikoli, přesně dodržují symbolický řád: tatínek-maminka-miminko, takže jej podkopávají, ale zůstávají mu podrobeni a svými kampaněmi mu neúmyslně vzdávají hold.
A co je ještě podivnější: ti stejní, kteří obviňují rodinu z toho, že je tou hlavní represivní a despotickou institucí, chtějí nyní z dítěte učinit produkt genetické manipulace (neboť rovnost si žádá, aby dvě ženy či dva muži mohli mít maličké ze svých gamet). To však značně překračuje represi i despocii, protože je to zkrátka čirá výroba, tedy despotický planning dítěte, realizace přízraku, ba více: laboratorního zvířátka. Tento protimluv dokazuje, že to, co je podstatné, nelze dekonstruovat, nýbrž jedině konstruovat jako imitaci, podobně jako nelze vyrobit umělou inteligenci bez určitého chápání lidské inteligence.
Pokračování ZDE
Z italského Ma che cos´è una famiglia?, Ares, Milano 2015.
přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"
odeslat článek
vytisknout článek
