Nový portál Vatikánského rozhlasu

Responsoriální Žalm nám připomněl, že Hospodin chrání přistěhovalce, spolu s vdovami a sirotky z lidu. Žalmista výslovně zmiňuje ony kategorie lidí, jež jsou obzvláště zranitelné, často opomíjené a vystavené útisku. Přistěhovalci, vdovy a sirotci nemají práva, jsou vyloučení a marginalizovaní, a Pán jim prokazuje zvláštní péči. Proto Bůh žádá Izraelity, aby jim věnovali speciální pozornost.

V knize Exodus Hospodin varuje lid, aby nečinil žádné příkoří vdovám a sirotkům, protože uslyší jejich křik (Ex 22,23). Stejné upozornění je dvakrát vysloveno v Deuteronomiu (srov. 24,17;27,19), kde jsou mezi chráněnými kategoriemi zahrnuti přistěhovalci. Důvod tohoto upozornění je přehledně vysvětlen v téže knize: Bůh Izraele je Ten, který »zjednává právo sirotku a vdově, miluje přistěhovalce a dává mu chléb i oděv« (Dt 10,18). Tato láskyplná starost o ty méně privilegované je prezentována jako charakteristika Boha Izraele, a je zároveň vyžadována jako mravní povinnost po všech, kteří chtějí patřit k Jeho lidu.

Proto máme být obzvláště pozorní k přistěhovalcům, jakož i k vdovám, sirotkům a všem skartovaným naší doby. V poselství k dnešnímu 105. Světovému dni migrantů a uprchlíků se jako refrén opakuje téma: „Nejde jenom o migranty“. A je to pravda: nejde jenom o přistěhovalce, jde o všechny obyvatele existenčních periferií, kteří jsou spolu s migranty a uprchlíky oběťmi skartační kultury. Pán nás žádá, abychom jim prokazovali lásku; žádá nás, abychom restaurovali jejich lidství spolu s tím naším, nikoho nevyjímaje, nikoho neponechávaje stranou.

Avšak spolu s prokazováním lásky nás Pán žádá, abychom uvažovali o nespravedlnostech, které plodí exkluzi, a zejména o privilegiích vlastních nemnohým, kteří si je uchovávají na úkor mnohých. „Současný svět je každým dnem více elitářský a krutý vůči vyloučeným. To je pravda, která působí bolest. Rozvojové země jsou i nadále připravovány o své nejlepší přírodní a lidské zdroje ku prospěchu několika málo vybraných obchodních zakázek. O válku se zajímá jen pár zemí na světě, ale zbraně, které válku umožňují, jsou vyráběny a prodávány v mnoha zemích, jež následně odmítají převzít odpovědnost za uprchlíky „vyprodukované“ válečnými konflikty. Na to všechno doplácejí ti nejmenší, nejchudší, nejvíce zranitelní, kteří si nemohou sednout ke stolu, ale dostanou jen „drobky“, co ze stolu spadnou“ (Poselství ke Světovému dni migrantů a uprchlíků 2019).

V tomto smyslu je třeba rozumět tvrdým slovům proroka Amose z prvního čtení (Am 6,1a.4-7). Běda těm, kdo si zpupně žijí na Sióně, netrápí se nad zkázou Božího lidu, protože jsou příliš zaměstnáni zajišťováním si dobrého živobytí, znamenitých pokrmů a rafinovaných nápojů. Je zarážející, jak si tato 28 století stará výtka zachovala svoji aktuálnost. I dnešní „kultura blahobytu [..] nás vede k tomu, abychom mysleli na sebe, činí nás necitlivými ke křiku druhých, [...] přivádí ke lhostejnosti vůči druhým, ba dokonce ke globalizaci lhostejnosti“ (Homilie na Lampeduse, 8. července 2013).

Tak riskujeme, že budeme i my jako onen boháč, o kterém mluví evangelium a který se nestaral o chudáka Lazara, jenž byl »plný vředů a rád by utišil hlad aspoň z toho, co padalo z boháčova stolu« (Lk 16,20-21). Příliš zaneprázdněn nákupem elegantních šatů a organizováním skvělých hostin neviděl boháč z podobenství Lazarovo utrpení. A my také, příliš zaujatí péčí o svůj  blahobyt, riskujeme, že si nevšimneme bratra a sestry, kteří jsou v těžkostech.

Jako křesťané však nemůžeme být lhostejní vůči dramatu staré i nové chudoby, osamocenosti, opovržení a diskriminaci, kterým jsou vystaveni ti, kteří nepatří do „naší“ skupiny. Nemůžeme zůstat necitliví, v anestezii srdce před bídou tolika nevinných. Nemůžeme neplakat. Nemůžeme nereagovat. Prosme Pána o milost plakat, o pláč, který tváří v tvář těmto hříchům obrací srdce.

Pokud chceme být muži a ženami patřícími Bohu, jak žádá svatý Pavel po Timotejovi, musíme »uchovat nauku bez poskvrny a bez úhony« (1 Tim 6,14). A touto naukou je přikázání milovat Boha a milovat bližního. Bez oddělování! A milovat bližního jako sebe sama znamená také seriózně se zapojit do vytváření spravedlivějšího světa, kde budou mít všichni přístup k pozemským dobrům a kde se všichni budou realizovat jako lidé a jako rodiny a všem budou zaručena základní práva a důstojnost.

Milovat bližního znamená soucítit s utrpením bratří a sester, přiblížit se, dotknout se jejich ran, vyslechnout jejich příběhy a konkrétně jim projevit laskavost, kterou k nim chová Bůh. Znamená to stát se bližním všem ztýraným a opuštěným poutníkům na cestách světa, ulevit raněným a přivést je do nejbližšího útulku, kde bude postaráno o jejich potřeby.

Toto svaté přikázání dal Bůh svému lidu a zpečetil krví svého Syna Ježíše, aby bylo zdrojem požehnání pro celé lidstvo. Tak se totiž můžeme společně zapojit do utváření lidské rodiny podle původního plánu, zjeveného v Ježíši Kristu: všichni jsme bratři, synové jediného Otce.

Svěřujeme dnes Mariině mateřské lásce, Madoně na cestě, všechny migranty a uprchlíky spolu s obyvateli periferií světa a ty, kteří je na cestě doprovázejí.