Nový portál Vatikánského rozhlasu

Imigranti umírají na moři v lodích, které měly být prostředkem naděje a staly se nástrojem smrti. To jsou novinové titulky... Když jsem se před několika týdny dozvěděl tuto zprávu, která se bohužel opakuje často, vracelo se mi neustále pomyšlení na ni jako trn, který působí bolest srdci. A tak jsem cítil, že musím přijet sem, pomodlit se, přiblížit se a probudit naše svědomí, aby se to, co se stalo, neopakovalo. Chci prosit, aby se to už neopakovalo! Nejprve bych však rád vyjádřil vděčnost a povzbuzení vám, obyvatelům Lampedusy a Linosy, sdružením, dobrovolníkům a bezpečnostním složkám za péči, jakou jste projevili lidem na jejich cestě za lepším životem. Je vás málo, ale dáváte příklad solidarity! (potlesk) Děkuji arcibiskupovi Francesco Montenegrovi za jeho pomoc a práci a pastorační blízkost. Srdečně zdravím také starostku, paní Giusyi Nicoliniové. Díky za to všechno, co tu děláte. Obracím se také k drahým muslimským imigrantům, kteří dnes večer začínají postní období Ramadanu a přeji jim hojnost duchovních plodů. Církev je nablízku vám a vašemu úsilí o důstojnější život pro vás a vaše rodiny. Vám všem: „O´ scia´“ (pozn. překl. - pozdrav v místním dialektu s přibl. významem: Ó živote, dosl. dechu, vánku). Ve světle Božího Slova, které jsme slyšeli, bych vám dnes ráno rád nabídnul pár slov, které mají především vyprovokovat svědomí všech, přivést k zamyšlení a konkrétní změně některých postojů.

„Adame, kde jsi“ – je první otázka, kterou se Bůh obrací k člověku, který zhřešil. „Kde jsi, Adame?“ Adam je dezorientovaný člověk, který ztratil své místo ve stvoření, protože věří, že se stane mocným, že všechno ovládne a bude Bohem. Harmonie se láme, člověk chybuje a děje se tak také ve vztahu k druhému, který už není bratrem, jehož třeba milovat, ale prostě někým druhým, který ruší můj život, můj blahobyt. A Bůh klade druhou otázku: „Kaine, kde je tvůj bratr?“. Sen o tom, že se stane mocným, bude velký jako Bůh, ba dokonce bude Bohem vede k řadě pochybení, které vytvářejí řetěz smrti, vedou k prolití bratrovy krve!

Tyto dvě Boží otázky znějí také dnes v plné síle. Mnozí z nás, včetně mne, jsme dezorientováni, nevěnujeme pozornost světu, ve kterém žijeme, nepečujeme, neopatrujeme to, co Bůh stvořil pro všechny a nejsme již schopni pečovat ani jedni o druhé. A když tato dezorientace nabude světových dimenzí, dochází k tragédiím, jako ta, které jsme svědky.

„Kde je tvůj bratr?“ – hlas jeho krve křičí až ke mně, říká Bůh. Toto není otázka adresovaná druhým, nýbrž mně, tobě a každému z nás. Tamti naši bratři a sestry se snažili uniknout tíživým situacím, aby našli trochu klidu a pokoje, lepší místo pro sebe a svoje rodiny. Nalezli však smrt. A kolikrát jen ti, kdo se o to snaží, nenašli porozumění, nenašli přijetí a nenašli solidaritu! A jejich hlasy stoupají až k Bohu! Ještě jednou děkuji vám, obyvatelé Lampedusi. Děkuji za vaši solidaritu!

Před chvílí jsem slyšel od jednoho z těchto bratří, že před svým příchodem sem, prošli rukama obchodníků, kteří zneužívají chudoby druhých, lidí, pro které je bída druhých zisk. Kolik jen vytrpěli! A některým se nepodařilo dorazit k cíli.
„Kde je tvůj bratr?“ Kdo je odpovědný za tuto krev? Španělská literatury má jednu komedii od Lope de Vegy, který vypráví o obyvatelích města Fuente Ovejuna, kteří zabijí guvernéra, protože je tyranem, a učiní to tak, aby se nevědělo, kdo popravu vykonal. A když se královský soudce ptá: „Kdo zabil guvernéra?“ všichni odpoví: „Fuente Ovejuna, Pane!“ Všichni a nikdo. Také dnes se mocně vynořuje tato otázka: „Kde je krev tvého bratra, která ke mně křičí?“ Dnes se za to ve světě nikdo necítí odpovědným, ztratili jsme smysl pro bratrskou odpovědnost, upadli jsme do pokryteckého postoje kněze a služebníka oltáře, o kterém mluví Ježíš v podobenství o dobrém Samaritánu. Hledíme na polomrtvého bratra u cesty, možná si myslíme „chudák“ a jdeme dál. Netýká se nás to a cítíme se být v pořádku. Uklidňujeme se tím, že to není naše věc. Kultura blahobytu, která nás vede k tomu, abychom mysleli na sebe, nás činí necitlivými ke křiku druhých, dává nám žít v mýdlových bublinách, které jsou krásné, ale jsou ničím, jsou jalovou iluzí, provizoriem, které přivádí ke lhostejnosti vůči druhým, ba dokonce ke globalizaci lhostejnosti. V tomto globalizovaném světě jsme upadli do globalizace lhostejnosti! Zvykli jsme si na utrpení druhého, netýká se nás, nezajímá nás, není to naše záležitost! Vrací se postava Innominata od Manzoniho. Globalizace lhostejnosti z nás všech dělá „nejmenované“, zodpovědné beze jména a bez tváře.

„Adame, kde jsi?“, „Kde je tvůj bratr?“ to jsou dvě otázky, které klade Bůh na začátku dějin lidstva a které rovněž klade všem lidem naší doby, také nám. Chtěl bych však, abychom si položili třetí otázku: „Kdo z nás pláče nad touto skutečností a nad fakty jakými jsou ona zmíněná úmrtí bratří a sester? Kdo oplakával lidi, kteří byli na té lodi? Mladé matky s dětmi? Muže, kteří chtěli jen nějak uživit svoje rodiny? Jsme společností, která zapomněla plakat, soucítit. Globalizace lhostejnosti nám odňala schopnost plakat! V evangeliu jsme slyšeli křik, pláč, velký nářek. „Ráchel oplakává svoje děti… není k utišení, už nejsou“. Herodes rozsévá smrt, aby bránil svůj blahobyt, svoji mýdlovou bublinu. A toto se opakuje… Prosme Pána, aby odstranil to, co zůstalo z Heroda v našem srdci, prosme Pána o milost plakat nad vlastní lhostejností, plakat nad krutostí, která je ve světě, v nás, i v těch, kteří v anonymitě přijímají sociálně-ekonomická rozhodnutí, jež otevírají cestu takovýmto dramatům. „Kdo plakal?“. Kdo dnes ve světě plakal.

Pane, v této liturgii, která je liturgií pokání, prosíme o odpuštění za lhostejnost vůči tolika bratřím a sestrám, prosíme tě, Otče, za odpuštění pro ty, kteří zpohodlněli a uzavřeli se do svého blahobytu, který způsobuje anestézii srdce, prosíme Tě o odpuštění pro ty, kteří svými rozhodnutími na světové úrovni vytvořili situace, které vedou k těmto dramatům. Odpusť Pane!
Ať slyšíme i dnes tvoje otázky: „Adame, kde jsi?“, „Kde je krev tvého bratra?“.

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Homilie