Nový portál Vatikánského rozhlasu

»Moje oči uviděly tvou spásu« (Lk 2,30). Tato slova pronesl Simeon, kterého evangelium prezentuje jednoduše jako »člověka spravedlivého a bohabojného« (Lk 2,25). Ze všech lidí, kteří se onoho dne nacházeli v chrámu, pouze on uviděl v Ježíši Spasitele. Co spatřil? Dítě, maličké, křehké a prosté dítě. Tam však uviděl spásu, protože mu Duch svatý umožnil v onom subtilním novorozenci rozpoznat »Pánova Mesiáše« (Lk 2,26). Vzal ho do náruče s vírou, že v Něm naplnil Bůh svoje zaslíbení. Proto mohl Simeon odejít v pokoji. Uviděl totiž milost, která je víc než život (srov. Žl 63,4); nic jiného nečekal.

Také vy, drazí zasvěcení bratři a sestry, jste prostí mužové a ženy, jež spatřili poklad, který je víc než všechna bohatství světa. Proto jste opustili drahocenosti a dobra, jakými je založení vlastní rodiny. Proč jste to učinili? Protože jste se zamilovali do Ježíše, spatřili v Něm všechno a uchváceni Jeho pohledem jste opustili to ostatní. Zasvěcený život spočívá v tomto vidění. Znamená vidět to, na čem v životě záleží. Znamená přijmout Pánův dar s otevřenou náručí, jako to učinil Simeon. Oči zasvěcených vidí Boží milost, vloženou do jejich rukou. Zasvěcený je ten, kdo se každý den dívá a říká: „Všechno je dar, všechno je milost.“ Drazí bratři a sestry, řeholní život jsme si nezasloužili, je to dar lásky, který jsme přijali.

Moje oči uviděly tvou spásu. Jsou to slova, která opakujeme každý večer v kompletáři. Jimi uzavíráme den, když říkáme: „Pane, moje spása přichází od Tebe, moje ruce nejsou prázdné, ale plné tvojí milosti.“ Umění vidět milost je východisko. Vidět zpětně, znovu číst vlastní životní příběh a vidět tam věrný Boží dar, a to nejenom ve velkých životních momentech, ale také v křehkostech, slabosti i bídě. Pokušitel, ďábel zdůrazňuje právě naši bídu, naše prázdné ruce: „Tolik let a nepolepšil ses, neuskutečnil jsi to, co jsi mohl, nenechali tě dělat to, k čemu jsi byl poslán, nebyl jsi vždycky věrný, nemáš schopnosti a tak podobně.“ Každý z nás to zná. Vidíme, že je to zčásti pravda, a sledujeme pak myšlenky a city, které nás dezorientují. A hrozí nám, že ztratíme buzolu, kterou je zdarma daný Boží dar. Bůh nás totiž vždycky má rád a dává se nám i v naší ubohosti. Myslím, že to byl svatý Jeroným, který toho Pánu tolik daroval, ale přece od něj Pán žádal ví a víc. A když už nevěděl co by nabídl, řekl mu Pán: „Dej mi tvoje hříchy, tvoje ubohosti.“  Upřeme-li svůj pohled k Němu, otevíráme se odpuštění, které nás obnovuje, a jsme utvrzeni Jeho věrností. Dnes se můžeme ptát: „Ke komu upírám svůj pohled: k Pánu nebo k sobě? Kdo umí vidět především Boží milost, objeví protilék na nedůvěru a na světský pohled.

Řeholní život je totiž pokoušen dívat se světsky. Je to pohled, který už v Boží milosti nevidí protagonistku života a vyhledává náhražku v troše úspěchu, citové útěše a nakonec v tom dělat si, co chci. Pokud se však zasvěcený život netočí kolem Boží milosti, hroutí se do sebe. Ztrácí rozmach, ochabuje a stagnuje. A víme, co následuje. Začiná se domáhat vlastních prostorů a svých práv, nechává se strhnout klevetami a záští, hněvá se kvůli každé maličkosti, která se nedaří, a spouští litanie stížností na bratry, na sestry, na komunitu, na církev, na společnost. Už není ve všem spatřován Pán, nýbrž pouze svět s jeho dynamikami, a srdce zakrňuje. Tak se rodí rutinéři a pragmatici, zatímco v nitru narůstá smutek a nedůvěra, jež degenerují v rezignaci. K tomu vede světský pohled. Terezie Veliká říkávala sestrám: Běda řeholnici, která si opakuje, že trpí nespravedlivě.

Prosme o umění vidět milost, kterou nám Bůh prokazuje, abychom nazírali život správně jako Simeon. Evangelium třikrát poukazuje na jeho důvěrný vztah s Duchem svatým, který byl s ním, zjevil se a dal mu vnuknutí (srov. vv. 25-27). Měl důvěrný vztah s Duchem svatým, Boží láskou. Pokud zasvěcený život zůstává zakotven v Pánově lásce, vidí krásu. Vidí, že chudoba není titánské úsilí, nýbrž vznešenější svoboda, kterou nás jakožto pravým bohatstvím obdarovává Bůh i druzí. Vidí, že čistota není strohou sterilitou, nýbrž cestou lásky, jež není majetnická. Vidí, že poslušnost není kázeň, nýbrž vítězství Ježíšova stylu nad naší anarchií.

Když mluvíme o chudobě a komunitním životě... v jednom kraji postiženém zemětřesením byl benediktinský klášter. Jeho sestrám nabídnul jiný klášter pohostinství. Zůstaly tam však jen krátkou dobu, protože tam nebyly šťastné. Srdcem totiž zůstaly tam, odkud odešly, u lidí, kteří tam zůstali... Rozhodly se tedy vrátit se zpět a žít v obytných kontejnerech. Jsou tam namačkány, v nepohodlí a chudobě, ale šťastné. Stalo se to nedávno. Krásné!

Moje oči uviděly tvou spásu. Simeon viděl maličkého, pokorného Ježíše, který přišel proto, aby sloužil, a nikoli, aby si nechal sloužit. Sám se označuje za služebníka: »Nyní můžeš, Pane, propustit svého služebníka podle svého slova v pokoji« (v.29). Kdo se dívá na Ježíše, učí se žít, aby sloužil. Nečeká, že začnou druzí, nýbrž vydává se hledat bližního, jako Simeon, který hledal Ježíše v chrámu. Kde se v zasvěceném životě nachází bližní? Především ve vlastní komunitě. Je třeba prosit o milost umění hledat Ježíše v bratřích a sestrách, kterých se nám dostalo. Tam začíná prokazování lásky, tam, kde žiješ, přijímáním bratří a sester v jejich chudobě, jako přijal Simeon prostého a chudého Ježíše. Mnozí dnes vidí v druhých jenom překážky a komplikace. Je zapotřebí pohledů, jež hledají bližního a přibližují toho, kdo je vzdálen. Řeholníci a řeholnice, muži a ženy, kteří žijí, aby následovali Ježíše, jsou povoláni uvádět do světa Jeho soucitný pohled, který hledá vzdálené, neodsuzuje, nýbrž povzbuzuje, osvobozuje a potěšuje. Soucitný pohled – to je evangelní refrén, když je řeč o Ježíši. „Měl s nimi soucit. Bylo mu jich líto....“ Tak se Ježíš snižuje ke každému z nás.

Moje oči uviděly tvou spásu. Simeonovy oči uviděly spásu, protože ji očekávaly (v.25). Byly to oči, které čekaly, doufaly. Hledaly světlo a uviděly světlo národů (srov. v. 32). Byly to staré oči, ale planuly nadějí. Pohled zasvěcených nemůže být než pohledem naděje. Umění doufat. Při pohledu kolem sebe je snadné ztrácet naději: věci se nedaří, klesá počet povolání... Rovněž doléhá pokušení dívat se světsky, což anuluje naději. Pohleďme však do evangelia a spatříme Simeona a Annu. Byli pokročilého věku a přece o naději nepřišli, protože byli ve styku s Pánem. Anna »nevycházela z chrámu a sloužila Bohu posty a modlitbami ve dne v noci« (v.37). Tajemství spočívá v nevzdalování se od Pána, který je zdrojem naděje. Oslepneme, nebudeme-li denně hledět k Pánu a klanět se Mu. Adorovat Pána.

Drazí bratři a sestry, děkujme Bohu za dar zasvěceného života a prosme o nový zrak, který umí vidět milost, hledat bližního a doufat. Potom i naše oči uvidí spásu.

Přeložil Milan Glaser